Dora KaprálováOstrovy

Ostrovy a metamorfózy Dory Kaprálové

Reflektuje Sylvie Richterová

Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 9/2020

Metamorfóza matky v krávu se odehraje během prvních tří vět knihy, vyprávění v ich-formě pokračuje dál plynule, kouzelně. Matka se rozhlédne kravskýma očima, žvýká luční kvítí a v obřím těle se cítí jako pomalé šťastné stvoření. Těší ji, že má pořádnou stabilitu a tělo jako velký otevřený dům. Vlídně zaznamenává šim­rající mouchy. Při těchto představách se pomalu propadá do spánku. Jestlipak si autorka uvědomuje, že první stránka knihy povídek, které mají společné jméno Ostrovy, je obrazem jejího způsobu psaní? Malou metaliterární pohádkou? Myslím, že to ví. Přeje si být živým domem otevřeným všemu drobnému bzučícímu hmyzu, což jako metanarativní obraz leccos napovídá. Dalších dvacet povídek proměňuje hem­žící se bytosti ve velké osoby pozoruhodných osudů.

Historka, která metamorfózu vyvolala, není vymyšlená: to jakási terapeutka položila dítěti klasickou testovací otázku: Které zvíře ti matka připomíná? Každá ze tří osob účastnících se příběhu zde udělala, co se dělá normálně. Terapeutka, dcera i matka. Ostatně z hlediska psychologie je matka vyvolávající uklidňující představu krávy také normální. Dítě je sice svým přirovnáním poněkud znejistěné, ví, že kráva jako obraz ženy se moc necení, ale matka spokojeně chápe. Rozhodující při tom všem je, že tu jedná ještě čtvrtá osoba, Autorka, která vyprávěním proměňuje běžné události ve výjimečný děj. Je vybavena bohatým jazykem i vzděláním a je neokázale rafinovaná. Metamorfóza je jejím nejvlastnějším vypravěčským postupem. Hlavním faktorem metamorfózy je prohloubené či hyperbolické vnímání, tak jak je umí právě to pozorné, klidné, empatií nadané „kravské oko“. (Nevím, je-li tu záměrná asociace, ale jasná hvězda Aldebaran je přece oko souhvězdí Býka.)

K proměně dochází ponejvíc v představách. V berlínské indické restauraci se dvě mladé ženy s dětmi promění v obratné gangsterky, v životě neuspěvší tanečnice promění Wittgensteinovy slavné věty ve filosofii tance, úřad práce se mění v jeviště zviditelňující osudy. Povídek je jedenadvacet, všechny mají název začínající podstatným jménem „ostrov“ a všechny jsou „ohraničeny“ určitou existenciální situací: samotou, nadějí, souzněním, plností, poznáním, viděním, rájem, konečností, nekonečností atd. Souvislost mezi povídkou a pojmenováním není prvoplánová, zaslouží si zamyšlení.

Ostrovy samy o sobě bychom mohli chápat jako proměněné Leibnizovy monády (však autorka Leibnizovo jméno napovídá). Diamantovými ostrovy jsou podle ní básně, některé povídky se do básně přesmyknou. Samozřejmě že ostrovy jsou hlavně lidské životy, nechybí ale ani ostrov na Dunaji. Prostor je orientovaný podél osy západ-východ, přibližně od Arizony po Kyjev, mohl by se celý jmenovat podle povídky „Ostrov ohraničené konečnosti“, ilustrované ležatou osmičkou. Berlín a Brno jsou asi tak uprostřed obou kruhů lemniskáty. V Brně se Dora Kaprálová narodila, v Berlíně žije se dvěma dcerami, v Brně a v Berlíně jako autorka publikuje.

Povídky jsou samostatné formou i dějově, přitom ale všemi prostupuje jak linie existenciálních témat či otázek, tak různé příběhy autorky. Propojují se tak tři dimenze: filosofická, povídková a autobiografická. Z té autobiografické vycházejí situace a události, které dosud čekaly na katarzi. Všechny tři dimenze se vzájemně osvětlují, doplňují a oplodňují. Dávají vyrůst specifickému způsobu psaní, který katarzi vyvolává tím způsobem, že vytváří podmínky pro vyprávění zasutých zážitků. Dalo by se také říct, že povídky fungují jako živé zvětšovací zrcadlo zrcadlící životy druhých i život autorky. Propojují subjektivní s objektivním (což je už podle Goetha cesta ke skutečnému poznání). Plodí také vtipně přesné a pro katarzi příznivé pojmy jako „koktavě náročný život“, „nezáludný příjem“ či

bezpečné otroctví.

Dora Kaprálová vychází z vnějších setkání a poznání asi tak jako při reportáži absolvent filmové fakulty (vystudovala JAMU). Přijímá nabídnuté téma. Vlastním cílem je přitom objevit něco nečekaného, krásného. Ne náhodou je poslední „Ostrov“ věnován otázce lidské duše. Ohraničená (nebo ohraničující) je v tomto případě anekdota týkající se vědeckého, totiž karikaturálního, pátrání po duši. Připomíná, že všechny osoby, jež vstoupily do „stabilního domu“ – „těla autorky“, se působením pozornosti, empatie, hloubky vhledu a zájmu o druhé ukázaly jako bytosti, u kterých je ze všeho nejdůležitější právě duše. Duše, která má z hmotného hlediska váhu zcela zanedbatelnou, se v povídkách odkrývá jako cosi jedinečného, úžasného, bolestného, v každém případě velkého a nikdy docela poznaného. Což považuji za nejkrásnější proměnu, která se tu uskutečňuje. Filosoficky, s humorem, hravě, přesně i s fantazírující představivostí, obsáhlou pamětí a kulturní znalostí. Nikdy moralisticky, vždycky na pevné hodnotové základně. Namísto soudu hlubší poznání a účast. Autorka ostatně není jenom mateřská, pozoruje také z ptačí perspektivy, možná ze želví, z dívčí, z milostné, z rodinné. Není tu však nic programově idylického ani nasládlého, metafora kraví nátury funguje, i když si vypravěčka prohlíží z autobusového okénka před nákupním centrem v rodném městě

zmatené vosy v makrokosmu omylů.

Když Ostrovy znovu otevírám, pokaždé mě překvapí něco nového. Například fakt, že jsou – mimo jiné – konkrétním experimentem na téma hranice mezi románem a souborem povídek. Milan Kundera soudí, že román netvoří jednotný děj ani forma, nýbrž podstatné existenciá­lní téma. Jako duše. Po formální stránce zase platí, že jedenadvacet nedlouhých Ostrovů snese větší počet postav než jeden román, hlavní téma nevyžaduje chronologické pojednání. Vnitřní logiku „souostroví“ je třeba postupně objevovat.

Že nejde o knihu mainstreamovou, jsem si přečetla v jedné z prvních recenzí. Za těch pár měsíců, které uplynuly od jejího vydání, se změnil svět. Jsem si jistá, že i smysl literatury se změnil. Že se vyprostil z marketingového konzumního prokletí. Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog. S radostí jsem četla v jednom rozhovoru s Dorou Kaprálovou, že její vztah k literatuře je příliš bytostný, než aby při psaní myslela na trh. Nebo tak nějak. Je to poznat.

Chviličku.
Načítá se.
  • Dora Kaprálová

    se narodila roku 1975 v Brně. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (2014). Mezitím vydala knižní rozhovor s ...
    Profil
  • Sylvie Richterová

    (1945), spisovatelka, esejistka, bohemistka. Literární reflexe publikuje nejčastěji v Tvaru.
    Profil

Souvisí

  • Dora KaprálováOstrovy

    Život v souostroví ohraničených příhod

    Reflektuje Vladimír Novotný

    Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2020
  • Právě vychází
    Dora Kaprálová

    Ostrovy

    Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 14/2019
  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Milan Kundera
    Sylvie Richterová

    Moc bezvýznamnosti

    Román napsaný ve znamení „bezvýznamnosti“ jako by vyzýval k vážnému, nekonečnému hermeneutickému hledání.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 15/2016