Dora KaprálováOstrovy

Život v souostroví ohraničených příhod

Reflektuje Vladimír Novotný

Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 9/2020

Pojmenuje-li se knížka Ostrovy a mluví-li o ní její autorka jako o „ostrovních prózách“ a na přebalu se hovoří o „ostrovní knize“, potom není divu, že se ocitáme v pokušení psát i o ní – tedy o Doře Kaprálové – jako o svého druhu literární „ostrovance“. Neboli o někom, kdo přichází s příběhy z všelijakých „ostrovů“, s nimiž se tehdy či onehdy v životě (také však v současnosti nejsoučasnější) setkala či na nichž v současnosti nebo i v mládí a dětství co řečená ostrovanka dokonce i pobývala, byť mnohdy popisované situace a stavy mysli přetrvávají pouze v její tvůrčí i člověčí paměti. Což není vůbec málo, nyní se však tyto historie octly i na příslovečném „papíře“. Do určité míry se posléze přetvořily, jak čteme v jedné z těchto próz, v

ostrovní procházku hustou, neprostupnou mlhou

neboli v jakési – v souzvuku s dosavadní autorčinou životní zkušeností – „obcházení v úzkosti“ celičkého nynějšího světa, zhmotněného ve vybraných lokalitách, ve vybraných putováních, v předkládaných příkladech všudypřítomného existenciálního nepokoje.

Neuškodí na počátku vyslovit in margine též několikero až nestřídmých chvalozpěvů: jde o třetí beletristickou publikaci Dory Kaprálové (nepočítáme její starší divadelní debut ani dobovou euforií poznamenaný knižní rozhovor s Květou Legátovou), přičemž všechny tři patří k tomu nejlepšímu, co v české próze této dekády přišlo na svět. Zřejmě právě proto se o jejích knihách relativně málo píše, nefigurují v žebříčkách, nikterak se netěší tolikrát upachtěnému mediálnímu zájmu. Též z toho důvodu nejprve připomeňme autorčinu vynikající prvotinu, lyrizovanou novelu Zimní kniha o lásce, stejně jako následující Berlínský zápisník, jenž samozřejmě ani v nejmenším není pouhým literátským záznamníkem a označovat ho za „tekutý román“ je přirovnání patřící k nejrozteklejším, ba z kritického pohledu přímo k nejrozplizlejším. Uplynuly však další tři roky a Kaprálová jako by se stala literární průvodkyní po pomyslných i nepomyslných ostrovech sui generis, o nichž v nedávném čase napsala novou knihu.

Aritmeticky vzato je v Ostrovech těchto prozaických „ostrovů“ (neboli jednotlivých povídek), někdy ovšem toliko „ostrůvků“, dohromady jedenadvacet, přičemž jeden je zastoupen všehovšudy obrázkem. Ale i on má nikoli náhodou své jméno, stejně jako „ostrovy“ zbývající, a rovněž se v něm tak jako ve všech ostatních píše o něčem ohraničeném nebo ohraničujícím. Stačí uvést aspoň několik příkladů – abychom úmorně nevypočítávali všech jedenadvacet, namátkou tedy zvolme každý třetí: jednou kráčí o ostrov ohraničené samoty, dále o ostrov ohraničené blízkosti, ohraničené lidskosti, ohraničeného porozumění, poté čteme i o ostrovu ohraničeném nekonečností, ohraničeného souznění a na závěr (v textu nemálo odlišném od jiných) o ostrovu ohraničené anekdoty. V dalších dojde kupříkladu i na poezii, ráj, poznání, souznění, spásu, naději, nebo dokonce na radost. Pochopitelně i tato ohraničenost je sama o sobě nějak ohraničena: v názvech se charakterizuje v metaforické podobě, neřkuli poeticky, cosi jako atmosférický středobod konkrétních příběhů. U nich jistěže nevystačíme s prostinkým konstatováním, že jsou „ostrovní“: především jsou nemálo zpovědní, tklivě i netklivě vzpomínkové, navíc skrytě i neskrytě existenciálně laděné a kolikrát až řeřavě a veskrze ukotvené v přítomnosti.

„husté, neprostupné mlze“ autorčina vyprávění se nicméně dají najít, ačkoli možná pouze a jedině s prozíravými kritickými čelovkami na lbích, určité postupy, které spoluvytvářejí souhrnné vypravěčské parametry této knížky. Interpretační oříšek spočívá i v tom, že většinou jsou tyto samy o sobě značně nestejnorodé způsoby vyprávění – jednou ve větší, podruhé v ještě větší míře – záměrně stmeleny nebo stmelovány v každé z uvedených „ostrovních próz“. A tak nepřekvapí, že důraz Dory Kaprálové na současnost, ať již nahlíženou, anebo zrcadlenou ve vstupní nebo v později nemálo odlišné tonalitě, má dominantní postavení jak v počátečních „ostrovech“, tak i v těch závěrečných. Toto zaměření na „tady a teď“ zanedlouho vede k zčásti velice osobní rovině sdělení, zčásti má platnost a zároveň i dosah zřetelně dokumentární. Ano, takoví jsme byli a takhle jsme žili a takto jsem žila kupříkladu i já, konstatuje v obvykle nic nezastírajícím náznaku pisatelka Ostrovů coby zpovídající se hrdinka svých líčení. Její narativní fluidum potom dotváří podloží výrazně autobiografického ladění „ostrovních“ příběhů. Konkrétně vzato i vypravěččina života v Berlíně, v němž se přibližně od druhé dekády tohoto milénia usadila.

Do tohoto nepřestajného pocitu současnosti nebo přítomnosti je v celé řadě „ostrovů“ vklíněna vzpomínková poloha vyprávění. Ta se může odehrávat kdykoli a kdekoli: někdy v

předpeklí dekadentního socialismu

za vypravěččina dětství, v jiných případech u příbuzných v Arizoně nebo během pobytu v Maďarsku, dokonce i v Japonsku. Nejednou se ale v těchto dokumentárních vzpomínkách vracíme do „v podstatě nudného Německa“, a především do Berlína, do města, které je „nemocné melancholií falešného středu“. Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější. Stejně jako dochází očima takřečené ostrovanky k vyhlížení vln v Berlíně, takto se dají vyhlížet vlny i v našich končinách: věru nejsou nudné, věru jsou kolikrát vrcholně dramatické a mnohokrát věru navýsost tragické. Též proto je v textech Kaprálové tolik úzkosti a naděje, zvláště když prozaička vychází z poznatku, že i „pevnina je ostrovem“, ačkoli „nepoměrně rozlehlejším“. Přes svou prvoplánovou dobrodružnost některých „ostrovních“ příhod totiž i tato vzpomínková vypravěčská rovina, jakož i předtím zmíněná rovina „přítomná“, má zřetelné existenciální nebo postexistencialistické zacílení.

Třetí rovina je v „ostrovních“ prózách téměř neviditelná, téměř neznatelná, přitom právě ona tvoří příslovečný magický krystal celého tohoto vypravěčského pásma. Neříkejme jí rovina filosofická, zvláště když se autorka katedrovým moudrům vyhýbá jak kříž čertu, můžeme ji však charakterizovat jako sebezpytující úsilí prostřednictvím všudypřítomného a celoživotního hledání v sobě (s přihlédnutím k osudům jiným, přičemž mnohdy k případům mnohem nešťastnějšího ztroskotání) nepřímo nastínit pravděpodobnou podobu generačního myšlení a jednání.

Dora Kaprálová se mlčky ptá, jak ona sama vidí svět (a sebe), jak ho vnímají její vrstevníci i jiná pokolení, nakolik se dá žít „ostrovním“ životem a věřit ve zjevení „vlídnějšího“ ostrova čili v nějakou šťastnější, ne-li dokonce v mnoha směrech zářnější budoucnost. Proto jí buďme vděčni za filigránně načrtnuté příběhy plné příhod i za bezmála sniveckou víru, že „někde a někdy to určitě je“.

Chviličku.
Načítá se.
  • Dora Kaprálová

    (1975, Brno), dramatička, publicistka, prozaička. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (2014). Mezitím vydala knižní rozhovor s Květou ...
    Profil
  • Vladimír Novotný

    (1946), literární historik a kritik, vysokoškolský pedagog. Literární reflexe uveřejňuje nejčastěji v Tvaru, Pandoře a Dobré adrese, dříve i v Plži, Welesu aj.
    Profil

Souvisí

  • Federico Fellini
    Vladimír Novotný

    Neoreálie neorealismu

    Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!

    Esejistika – Studie
    Z čísla 1/2020
  • Právě vychází
    Dora Kaprálová

    Ostrovy

    Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 14/2019
  • Božena SprávcováUctívači kruhů

    Čáry života v živoucím čarování

    Reflektuje Vladimír Novotný

    Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2017