14_VN_Prave_vychazi_Kapralova_obalka
Právě vychází
Dora Kaprálová

Ostrovy

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Beletrie – Próza
Z čísla 14/2019

Ostrov ohraničené nekonečnosti

Napsala jsem dnes, že bych chtěla pracovat klidně i manuálně, moc ráda manuálně, protože se manuální práce nebojím, ba právě naopak. Napsala jsem tu německou žádost s klaunským nosem. S nosem, který mě tlačil rytmicky do spánků, jedna dva tři, gumička je mi příliš těsná, ale já se i tak směju, tlačí mě totiž ten smích z gumičky; ano, chtěla bych pracovat v berlínské Akademii umění, ovšem už ne nárazově jako umělkyně, ale jako ta, která v nevýslovné jistotě malého, nezáludného příjmu přenáší sem a tam obrazy pragmatičtějších a zdatnějších umělců.

V montérkách a plátěné košili přenášet obrazy, s cigárem v puse, to by se mi líbilo. Jedině prosím – napsala jsem –, jedině mi dovolte, abych místo klaunského nosu (neboť tuhle kariéru jsem zahodila, aniž bych ji vůbec započala), abych místo nosu měla na rtech rudou rtěnku. Tohle jsem napsala a pak zase jedním kliknutím smazala.

Ve skutečnosti jsem pak do Akademie odeslala střízlivý mail, že už netoužím po umělecké, nýbrž spíš manuální práci. S pravidelností a sumou, která vězní bezpečným otroctvím.

Protože člověk, aby mohl žít svobodně, musí být chytrý, daleko chytřejší než já, chytrý až ke genialitě úspěšných podomních obchodníčků. Musí umět počítat a prvočísla zřetelně rozpoznat i v mlze. Nesmí počty předbíhat dojemným optimismem ani natvrdlou slepotou.

Všechno totiž začíná a končí u čísel, a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.

Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: „Katastrofa!“

„Katastrofa?“ říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, „katastrofa to snad není, katastrofa, to je – to je třeba válka,“ říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět a ona se přepočítala.

„Ano, katastrofa to samozřejmě není,“ dodá překvapeně.

Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.

Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.

Ale proč to všechno píšu, s klaunským nosem, co mě tlačí, až mi z toho cuká v hlavě? Protože chci vyprávět docela jiný příběh, arizonský, který se mi vryl do paměti, jako by to byl sinus a cosinus, alfa a omega, ležatá osmička všeho našeho pachtění.

V arizonském Tucsonu žila před dvaceti lety početná rodina Sarazziových. Přistěhovalci odněkud z jihu, snad z Mexika. Pratetě a prastrýci pomáhali se zahradou, John Sarazzio byl vlastně správcem a příležitostným údržbářem prastrýcova domu, jeho žena občas pro příbuzné vařila. Sami žili v malém zahradním domku, hned vlevo u bazénu, kde končily keře pomerančovníků. Byla to spořádaná křesťanská rodina. Patřili k baptistům a měli sedm dospělých dětí, některé z nich měly už své děti a žily v okolí, jedno dokonce v daleké Minnesotě. A taky měli Sarazziovi na svůj věk nesmírně subtilní čtrnáctiletou dceru Maríu, která vypadala maximálně na deset.

María nebyla podobná temperamentní matce ani snědému otci. Měla zelené kočičí oči, pihy, zrzavé vlasy, chlapecky vyhublé tělo a zasněný úsměv. Vynikala v katolické základní škole v recitaci žalmů, ovládala dokonale španělštinu a – neustále nosila špatné známky z matematiky.

Šlo to tak daleko, že i když byla jinak premiantka, hrozilo jí propadnutí. Otec Sarazzio svou nejmladší křehkou holčičku miloval, a přesto na ni kvůli matematice dokázal křičet tak nepříčetně, že to bylo slyšet přes keře pomerančovníků až k nedaleké benzinové pumpě.

María v takové chvíli jen krčila rameny, přivírala oči a tím nejměkčím kočičím krokem, jaký jsem kdy u živé bytosti viděla, odcházela hrdě do domu.

Kousek od čtvrti, kde jsme se Sarazziovými bydleli, vlastně už v začínající poušti za městem, žily v malém domku dvě vzrůstem malinké a kulaté neprovdané sestry, extravagantní podivínky a členky stejného baptistického společenství jako Sarazziovi. Mladší sestra trpěla prý zvláštním osvícením, kterému pokladní v místním supermarketu říkala ťuk ťuk na hlavu a doprovázela to významným koulením očima. Starší ze sester byla zase nahluchlá žena plná prudkých, špatně koordinovaných pohybů.

Když jsem sestry potkávala na nákupu v jediném nedalekém supermarketu, který svým způsobem sloužil současně jako tržiště na předměstí Tucsonu, nešlo je přehlédnout. Jedna neustále přepočítávala zboží, ta druhá, prudší a nahluchlá, křičela na svou mladší, asi šedesátiletou sestru, že když spočítá do centu týdenní nákup muže, co právě vyndával zboží u kasy, upeče jí mandlový dort. Načež ta – o níž pokladní říkala, že je určitě ťuk ťuk na hlavu podle filmu s Dustinem Hoffmanem – okamžitě pošeptala pokladní přesnou sumu a ta oněměla úžasem. Žena se trefila do posledního centu.

Obě se zkrátka staly vítanou a nečekanou atrakcí. Byly údajně tak nadané, že kdysi v sedmdesátých letech vystudovaly matematiku na Princetonu. Pak se ale něco stalo a sestry nikdy nezačaly pořádně pracovat, jen pro baptistický ústav žehlily nemocniční prádlo, týdně asi dvě stě kusů, a to jim umožnilo skromně, velmi skromně vyžít.

Byly nepřehlédnutelné, svérázné a možná geniální… Rozhodně na místní poměry, což znamenalo okolí baptistického společenství a místní supermarket.

Nikoho proto nepřekvapilo, když se John Sarazzio rozhodl, že jeho milovaná nejmladší dcera María bude k sestrám chodit na doučování.

Sestry si vzaly, jako správné matematičky, týdenní čas na rozmyšlenou. A při té kratičké opatrné kostelní konverzaci vyšlo najevo, že hrají skvěle bridž.

Zkrátka přesně za sedm dní si po nedělní mši plácli a za symbolickou sumu pěti dolarů začala María třikrát týdně ženy v jejich domku na kraji pouště navštěvovat.

Já jsem ji tam vozila autem a zase přivážela domů, mezitím jsem bloumala mezi kaktusy saguaro, počítala pouštní králíky, hledala zmije a chytala lelky. Cesty s Maríou byly pro mě nejživějším setkáním s arizonským ovzduším.

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Pak vystoupila před domem sester a zamávaly jsme si.

Za oknem se pohnul nehybný, těžký závěs.

María měla už přes rok chlapce a plánovala s ním odjet do Evropy a pak do Nepálu, zkrátka co nejdál, co nejdál od baptistického sboru a Tucsonu.

A o co lehčí byly cesty k sestrám Bondyovým, o to tíživější byly cesty nazpátek. I když ani to by nebylo přesné.

Když jsem Maríu autem vyzvedávala poprvé a pak podruhé a popáté – byla jako proměněná. Byla to María, ale úplně jiná María. Bledá, třesoucí se. Pokaždé jsem tonula v rozpacích a ptala se opatrně: „Tak co, dobrý?“

„Měla jsem strašnou žízeň,“ odbila mě většinou a vypila na několik hlubokých hltů litr koly. Nebo jen mávla nepřítomně rukou a neodpovídala. Pak jsme jely mlčky a příště, cestou tam, příště mi už zase vyprávěla něco živelného a provokativního.

Myslela jsem párkrát na to, že si promluvím s jejím otcem, hlavně když mi María při jedné zpáteční cestě řekla, že tam už zase omdlela. Víc jsem z ní nedostala.

Léto v Arizoně právě vrcholilo. To obyčejně znamenalo pětadvacet stupňů s klimatizací v autě a domech a obchodech a nějakých dvaačtyřicet stupňů ve stínu. Toho léta navíc padaly teplotní rekordy.

Zavezla jsem Maríu jako obyčejně k sestrám Bondyovým a odjela nakoupit do místního supermarketu. A právě když jsem stála u pokladny a myslela znovu na sestry a jejich magické kousky s počítáním, zavolal mi Maríin otec – a přiškrceným hlasem mě prosil, ať okamžitě přijedu k domku sester, že hoří. A že tam taky jede.

Za dvacet minut jsem spatřila dům, z jehož oken v přízemí šlehaly plameny, které hasiči ještě nestačili uhasit. Záchranáři právě vynášeli na nosítkách z dýmu Maríu a obě ženy, stál tam už vrtulník, sanitka a na horkem zvlněném horizontu silnice se pomalu houpal pohřební vůz.

„Amen,“ zašeptal Maríin otec, když vystoupil z auta, a pak už se jen v tom čtyřicetistupňovém horku třásl zimou.

Vrtulník převezl Maríu do nemocnice, stejně jako mladší sestru. Starší ze sester byla na místě mrtvá. María přežila s lehkými popáleninami. Psychický stav mladší sestry se nenávratně zhoršil. Odstěhovala se natrvalo do baptistického ústavu, pro který dřív se sestrou žehlila ložní prádlo.

Ráda bych teď napsala, že v plamenech hořícího domu, v okamžiku smrti starší ze sester Bondyových, spatřila čtrnáctiletá María Boha.

Ale nebyla by to pravda.

Už jsem nevozila Maríu za sestrami, ale jezdívala jsem ji navštěvovat do nemocnice. A teprve tam se rozpovídala: sestry Bondyovy totiž nejenže neměly v domku klimatizaci, ale v nevětrané miniaturní kuchyňce, kde probíhaly hodiny matematiky, vařily neustále polívky. Nic kromě kuřecích a hovězích vývarů vlastně nejedly. Odkaz jejich evropské matky.

María, která neměla strach z temperamentního otce a z Boha už vůbec ne, odjížděla od sester po dva měsíce s vytřeštěnýma očima, bledá a třesoucí se, protože přežít dvě hodiny výuky ve čtyřicetistupňovém horku, to by snášel těžko i horkuvzdorný beduín.

María u sester často omdlívala horkem a žízní, a přesto se nikdy neodvážila požádat o doušek vody. Sestry ji totiž, říkala María a trochu se jí třásl hlas, nějakou vyšší silou skutečně ovládaly a naučily ji přemýšlet tak abstraktně, až z toho upadala do transu. Naučily ji nestandardním postupům v počítání, které ji zrychlily natolik, až počítala, jako by hořelo. „Musíš se stát číslem a chtít se k někomu přiřadit, jinak to s tebou nedopadne dobře,“ radila jí nahluchlá a ta mladší, autistická, mlčky přikyvovala.

María se v matematice skutečně zlepšila.

Teprve když se po dvou týdnech v nemocnici vrátila domů, dovyprávěla mi konečně celý příběh požáru.

Stalo se to tak: María se právě skláněla s mladší ze sester v neskutečném horku kuchyně nad přímkou nekonečnosti. Na hořáku bublala polívka, nehybný vzduch se mísil s hustou mlhou. Starší sestra se kolébavým nekoordinovaným pohybem vydala polívku ochutnat. Jenže upadla, kastrol s vroucí polívkou na sebe převrhla, opařila se, zůstala ležet v křiku a křečích počínající mrtvice. Sestra jí chtěla pomoci vstát, ale jak se prudce oháněla sešitem čísel a přímek, zavadila o hořák, papíry vzplály, a ona místo aby hasila dosud malý, poddajný oheň, zachraňovala v tu chvíli už beztak umírající sestru.

Pak všeho nechala a začala se nesmyslně modlit.

Když to María spatřila, vysoukala se z posledních sil z místnosti a zavolala hasiče. Jenže ani ona neví, co se stalo pak. Nejspíš omdlela vyčerpáním. Probrala se až ve vrtulníku cestou do nemocnice.

Co dělá duchapřítomná María dnes, po dvaceti letech, netuším. Už jsem ji nikdy nepotkala. Když ale v zimním Berlíně myslím na algebru, vybavím si ty dvě svérázné ženy, praštěné sestry, co počítaly, počítaly a jednoho dne se přepočítaly. Jejich rozpálený kuchyňský hořák se vztyčil jako maják, jako hořící výhružka, jako naděje i úleva z pomíjivosti. A začal svítit jasným plamenem.

Zboží v arizonském supermarketu na předměstí Tucsonu už nikdo nedokáže odhadnout s přesností sester Bondyových, zapálených baptistek, jejichž prarodiče přišli do Arizony z válečného pekla Evropy.

Ze sester se v Tucsonu prý stala legenda.

María možná žije v Nepálu a cvičí tam jógu, kdo ví…

V tuto chvíli se právě snažím vysvětlit, kolik je 57 999 minus 32 708 a jak to lze rozložit na prvočísla.

Nejde mi to. Vím ale, že oheň jen tak zničehonic v zimní Evropě nevzplane. I když se s čísly rodíme a bez čísel jsme ničím a s čísly jsme zase jen čísly a zemřeme a budeme čísly a snad se pro čísla nezačne zas umírat.

Ve středu jedu s mladší dcerou na doučování k tureckému učiteli. Sehnala jsem ho přes eBay, společně se starou lampou, starým psacím stolem, starou postelí a dvěma židlemi. eBay – to je takový malý ráj pro všechny začínající podomní obchodníčky, co shánějí v transu, aniž by opouštěli vyhřátý pokoj.

Ten učitel má jméno z tisíce a jedné noci a společně s dcerou při počítání levitují.

Sedím opodál a taky se vznáším.

Myslela jsem si tehdy v Arizoně, než jsem potkala ty dvě ženy a Maríu, že slovo je mocnější než číslo. Ale to jsem se asi přepočítala.

Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.

Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou s geniální přesností propočítat, a stejně –

A stejně je jim to k ničemu.

V nakladatelství Druhé město vychází na konci srpna 2019

Chviličku.
Načítá se.
  • Dora Kaprálová

    (1975, Brno), dramatička, publicistka, prozaička. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (2014). Mezitím vydala knižní rozhovor s Květou ...
    Profil

Souvisí

  • Právě vychází
    Paolo Sorrentino

    Všichni mají pravdu

    Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 13/2019
  • 10_VN_Misima2
    Právě vychází
    Jukio Mišima

    Zpověď masky

    Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 10/2019
  • Právě vychází
    Arthur Machen

    Malý lid

    Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 5/2019
  • Právě vychází
    Petr Hruška

    Nikde není řečeno

    Nacházím teď prázdné láhve
    na temných místech.
    Vznešené názvy vodek,
    šlechtická jména fernetů.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2018
  • Právě vychází, Tomáš Garrigue Masaryk
    Josef Hofbauer

    Velký starý muž. Kniha o Masarykovi

    Masaryk stále mluví o „Němcích“, aniž dělá rozdíl mezi jejich stranami a válečnou politikou. Není ale pravda, že všichni Němci nebo všichni sudetští Němci bez výhrad přijímali krutosti soldatesky.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 20/2018