To je ale otázka
Tereza Matějčková

Ženy stárnou, muži zrají

Urputná snaha nezestárnout učinila stárnutí všudypřítomné. Všichni víme, jak směšné jsou tyto pokusy – na to nepotřebujeme de Beauvoir. Ale de Beauvoir dodává: ony jsou především dojemné. Nebráníme se stáří proto, že bychom byly tak povrchní, ale z obavy o naši důstojnost.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 13/2020

Když se objeví první známky osudového a nezvratného procesu, který zničí vše, co si od dospívání vybudovala, pocítí osudný dotek smrti.

O co se jedná? Žádné drama: jen si všimla vrásky, která ještě včera nebyla patrná. Anebo to drama vlastně je: vždyť si právě nyní, třeba ve svých třiceti, uvědomila, že ji čeká smrt. Ne že by ji v nadcházejících dnech stihla třeba mrtvice. Smrtí je pro ni již samo stárnutí. Je to smrt před smrtí.

Takto popisuje ženské stárnutí Simone de Beauvoir v průkopnické knize La vieillesse, kterou napsala jako šedesátnice. I krása mladé ženy nese předzvěst úpadku, který ji zneviditelní ještě za jejího života. Většinou se tato podivnost odehraje kolem padesátého roku. Dopad, který má stáří na ženu, svědčí o tom, jak moc ji spojujeme s plodností. Jakmile ji ztrácí, nestává se člověkem méněcenným, spíše člověkem přestává být. O stáří pak de Beauvoir hovoří jako o nevratném zmrzačení a sama o tomto prožitku píše jako o hlubokém osobním traumatu.

Simone, přeháníš! Ty a neviditelná?“ slýchávala po publikaci eseje. „A jaképak trauma?“ Simone asi přehání. Jenže vystihla klišé, které se zažralo do naší kultury: prý ženy stárnou, muži zrají. Není náhoda, že se zakládá na skutečné či domnělé schopnosti mužů zplodit potomka ještě v hlubokém stáří. Akorát je problém, že jestliže ženu redukujeme na plodnost, pak cosi jako její „skutečnou existenci“ omezíme tak na pětatřicet let.

Urputná snaha nezestárnout učinila stárnutí všudypřítomné. Všichni víme, jak směšné jsou tyto pokusy – na to nepotřebujeme de Beauvoir. Ale de Beauvoir dodává: ony jsou především dojemné. Nebráníme se stáří proto, že bychom byly tak povrchní, ale z obavy o naši důstojnost. A možná i ze studu.

Se ztrátami bude stáří spjaté vždy. V novele Vděk popisuje Delphine de Vigan stárnutí jako proces, který nás učí snášet ztráty – přicházíme o blízké, přitažlivost, výkonnost, rovněž o paměť nebo řeč. Ale stejně se třicátnice Marie, která pečuje o osmdesátiletou ženu Michele, přiznává, že nejvíce ji na stáří děsí ztráta doteku. Nemyslí přitom dotek milenecký, ale dotek obyčejnější – dotek mezilidský. Dospělí se dětí dotýkají něžně, děti se mezi sebou pošťuchují, v dospělosti prožíváme mileneckou lásku i přátelské objetí a našich domácích mazlíčků se také rádi dotýkáme. Ale staré lidi z této laskavosti vylučujeme. Z ostychu? Pocitu přílišné vzdálenosti? Nebo jen nemáme chuť?

A kdy je člověk vlastně starý? Třeba když se stane důchodcem nebo když přijde o své rodiče. Nebo tehdy, když si uvědomí lítost nad něčím, co už nikdy nenapraví, nezávisle na věku. To všechno mohou být příležitosti, kdy si uvědomí, že je starý, že jednou umře, ať muž nebo žena. Ale faktem asi zůstává, že ženino stárnutí spojujeme o dost více s biologickým stárnutím. Nemůžeme jinak? Možná. Ale dokud to tak bude, to hloupé klišé bude platit. Je to tak: žena stárne, muž zraje.

Další klišé zní: Stárnutí je umění. To je určitě pravda a pravda také je, že by stárnutí nemělo být provázeno traumaty ani groteskní snahou tuto okolnost maskovat, natožpak studem. Nemělo by – ale ono je. Stydíme se stárnout. Pro Simone de Beauvoir to byl skandál. Je to však skutečně skandál? Nebo je i stud něco, co je přirozené stejně jako stárnutí?

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Odepsat se

    Spíše zarazí, že se na základě své velikosti a svého duchovního rozpětí považuje hned za potomka Julia Caesara.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Otcové a brouci

    Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost?

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Bez hysterie není pravdy

    Schopenhauer asi nemá pravdu. Ale má nepravdu? Přinejmenším jednu obtíž vyjádřil skvěle: Jak těžké, ne-li nemožné, je tváří v tvář světu i nám samým pronést ono božské: „Je to dobré.“

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Na beton

    Že jsou lidé v pohybu, neznamená, že se mění.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 9/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Rozchod, nebo bude zle

    Návrh pro toto vydání: pokusit se být místem, v němž utichá násilí vůči sobě i druhým.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2020