Milí čtenáři Tvaru,

asi nejsem sám, koho už ten letošní rok zmáhá. Život je v těchto dnech a týdnech nesmírně úmorný. Někteří z nás tráví celé hodiny u obrazovek, jiní a zvláště jiné se u toho ještě starají o děti, respektive se s nimi opět u těch protivných monitorů učí, a ještě další lidé chodí stále do práce na směny, covid necovid, protože kola kšeftů se nesmí zastavit. Pandemie nám ukázala, jak je naše civilizace v jádru nezdravá. Je rovněž příznačné, že se s krizí vyrovnáváme tak, jak velmi trefně poznamenal před časem publicista Petr Fischer, že nemoc a smrt převádíme na abstrakta. A tak pořád čteme nějaké ty tabulky s číslíčky. A nemocní a umírající lidé se stávají těmi čísly, pokud se zrovna nejedná o nás nebo o naše nejbližší. Do toho tato doba post-faktická produkuje bláboly nejrůznějšího druhu, které do všeobecné nejistoty vnáší ještě hlubší zmatek.

A zatím stoupenci tržního řádu nás už postrkují k rychlému rozvolňování, sotva začala druhá vlna klesat. Poučíme se z ní? Nebo bude muset přijít třetí? A bude ještě hrozivější? Někde v tom všudypřítomném tlaku je skryta choroba strukturálnějšího rázu. To počítání, to stálé měření, to vyměřování všeho. Jenže skutečně hodnotné věci v životě lze sotva změřit a zvážit: lásku, krásu, soucit, péči a moudrost nebo solidaritu nezměříme. Před pár dny jsem se zúčastnil konference Střed zájmu: kultura v nové realitě, pořádané Institutem umění. Velmi mě oslovilo, že si mnozí umělci a teoretici umění uvědomují, že je třeba projít zásadní diskurzivní proměnou, v jejímž středu musí být myšlenka vzájemnosti, propojení, spolubytí.

Ne, všechno se nedá spočítat. A básníci a spisovatelé to dobře vědí. Josif Brodskij říkával, že tam, kde autoritativní režimy vidí čísla – nuly, tam básník přikreslí zpátky lidské hlavičky. Nu, na čísla nás nemusí redukovat jen autoritativní režimy. Tohle abstrahování se děje i dnes. I proto potřebujeme poezii a umění. Bulharská básnířka Lidia Gălăbova v rozhovoru čísla proti tomuhle zploštění všeho, proti této destruktivní energii na pozadí naší civilizace s nádhernou nevinností klade axiom, že každý strom a každá květina a každá lidská bytost mají význam. Tahle zdánlivá naivita v sobě skrývá lék pro tento zraněný svět.

V předminulém čísle jsme vás upozorňovali na video s básní (její rozsáhlejší částí) Stanislava Dvorského „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“. Nuže, video už je na světě a naleznete ho na této adrese: https://www.youtube.com/watch?v=OCErX7mgfxE

Přeji vám hodně sil!