Kopce

Chladný vítr, otevřená krajina
a chybějící teplo.
Dole na poli loučení se
s letní milenkou
a nevyhnutelné splývání
se studenými barvami,
které řídí nálady muzikantů.
Zase podzim,
ticho.

Geneze portrétu

Parnou mýtinu probodávají
černí ptáci
a je to, jako by ohlašovaly konec léta.

Z lesa se ozývá ženský pláč
a skupina potulných pijáků
se raději vzdaluje.

Staří malíři schovaní
ve slunečnicovém poli
zvěčňují krajinu v okamžiku,
kdy nahá dívka vbíhá do polí.

Les

Les je zase mlhavý
a vyschlé pařezy jsou jako
mrtví lidé, jimž chlad vysál všechnu energii.
Padající šišky mizí v jehličnatém moři
a nahnědlé trávy pohlcují všechen zvuk.
Obzor je skrytý trnitými korunami
a slunce si zde nechce špinit své paprsky.
O den na sever už rostou květiny.

Pohraničí

Ztraceni v dalekém pohraničí
hledáme město, jež budeme nenávidět
a poté dlouho vzpomínat na obrazy cizích hor.
Při blouznění se krajina rychle mění
a podivný muž nás na křižovatce posílá za hranice,
aby prodloužil naši společnou cestu.
Kostel a domy v údolí nejspíš nejsou pravdivé.

Delirium

Z lesa se ozývají duté rány
a zakřivená cesta do sebe vpíjí zelené barvy.
S každým krokem roste únava
a z keřů se linou chraplavé hlasy.
A konečně mýtina!
Na ní je posazen bílý kostel
a po zaoblené louce
prchá kněz s kalichem v ruce.
Z vyschlé studny před kostelem
se řine hluk hmyzu
a duté rány se s parnem zesilují.
Před vchodem visí oběšený kastelán.

I. Anglický motiv

Rozťaté tváře padlých bojovníků zla
potichu naslouchají kostelnímu zvonu,
však ani zvon a ani slavnost oplzlá
nenajdou ozáření ve svém tichém tónu.
Jen mlha lesa chce se ujmout shnilých těl,
aby snad někdy příště vykvetly do výše –
na místo, kde jen Keatsův slavík píseň pěl,
a naslouchali slunci, nesměle a tiše.
Tak vzniká píseň přírodního zármutku,
po léta smějící se našim temným básním,
jejíž zář mraky drží od nás ve smutku,
a já jen čekám na to, až se zase zasním.

Zpěv dětí

Vzduch pálí vše, co zbylo po dešti,
žár léta si zas skládá ódu,
starcův kloub včera věštil neštěstí,
ticho. I kostelní zvon odul.
Děti si kreslí po zdech sklepení,
na louce umírá kůň horkem,
krajina hoří, už se nezmění,
z lesa jde slyšet chladné: „Pojď sem!“

Osamělá

Skřípání kovů ruší noční ticho,
ze severních lesů vanou vzpomínky na mrtvé
a za obzorem oranžová světla vzdáleného města.
S roztřeseným hlasem vzpomínáš na své kamarády,
zatímco se noční opilec řítí na svém kole dolů ze srázu.
Uvidíme se na jeho pohřbu.

Sbor

Blesky své slzy roní,
příroda brečí
ve vzlyku monotónním
pro bolest něčí.

I zašlé chóry
i oni vzývají
své padlé sbory,
jež smrtí zívají

v dálkách,
kde pohřbené hory šumí…