Hloh v máji

Píseň bělavých květů se táhne,

ba zapáchá.

Mocná příroda rozkroutila vemena i struky,

kožovité listy tvrdí muziku

jako erby dávných loupežníků

právo na majetky.

Trny ční a mušky kopulují.

Přikrčen

procházím

kolem.

Noční klavír

Dědovy brýle jsou určeny

(leží-li na přední ploše svých skel nožkami obrouček vzhůru)

k pohlcování hvězdného prachu,

což se děje v úterý,

kdy kočka leze do šeříku

a pokoj s klavírem je hlubinou

dřevěné moudrosti.

Klávesou co nejhlubší

strunu povzbudíš

jako ospalého velblouda v poušti Gobi,

a pokud sešlápneš pedál,

příval kosmických poručníků s dlouhýma nohama

dlouho neskončí.

Vrzající chrousti mlynaříci

se opět vrátí na noční okno

v kuchyni.

Gloria plantarum

Díky vám ještě žiji,

zázračná stvoření,

díky tobě, pomněnko,

díky tobě, lnice,

díky tobě, dube,

díky tobě, lipnice,

díky tobě, hvozdíku,

díky tobě, dříne, ty zlatě zářící jarní posle,

díky tobě, konikleci, ty zázračná a chlupatá fontáno tryskající z promrzlé nicoty,

díky tobě, vrbovko, růžová a nejen lesní poutnice,

díky tobě, merlíku, který rozpáráváš chodník do prastarého tajemna,

díky tobě, pryskyřníku,

díky tobě spolku blatouchů i přesliček,

díky tobě, silenko!

Mateřídouško, dštíš zázračnou vůni, jsi jemná jako nejněžnější vzpomínka.

Lípo, ty vznešená jako základy nebes, odpusť mi!

Habre, jsi vždy!

Plicníku, příteli!

Kostivale při potoku, slyš!

Buku, strašlivý sloupe nekonečného záření!

Čemeřice, hvězdo úplavičně předjarních snů!

Lísky, olše, vrby!

Šeré lesy, skrývající neznámá jména kruštíků a tanečky vějířnatých kapradin,

přicházíte naslouchat dechu spících lidí až na dvorky s bazalkou a s dobromyslí!

Světlé háje s veselými zvonky, těmi důstojníky muchatých i broučích flotil!

Vlaštovičníku, česnáčku a zvěšinče, vaše zdi a zídky potřebuji od dětství!

(Ani ten slimák ve starém sklípku pak nevadí…)

Růže, vím, nakonec zvítězíš,

pokud tě ale nepředčí drobné rozrazily a statné divizny!

Díky tobě, prudký křene,

díky tobě, skromná petrželi!

Tiše chodím do vašich studených, a přece svítivých klenotnic, bledule a sněženky!

(Což u Chlébského potok dosvědčí!)

Co by byly louky bez vás, kakosty a kopretiny?!

Komu bys šeptalo svá strašná tajemství, vraní oko?

Nade vše jsi mi Ty, piplo osmahlá, krásko skromně čelící obrovsky

narůstajícímu slunci!

Hluchavky, šalvěje, máty, šanty, jak jste tajemné, vaše listy pokrývají oči čerstvě

snících mrtvých…

Vím, slunečnice, že už musím mlčet a jen vnímat Tvůj terč, ne nepodobný

výhni hvězdy!

Mocná minulost

Pomíjí a voní,

uklidňuje oči unavené

řevem přítomnosti,

stáří koupe v moři snů.

Věčný chlapec a jeho prokletí

Bazén se zhluboka smál,

sluneční odlesky vyskakovaly z vody

na všechny strany jako myšlenky pološíleného dítěte,

a chlapec, který jednou bude spát více s muži

nežli se ženami,

sál ohromnou energii země bosýma nohama

a místo deště na něj padal

problikávající zelený chorál.

Jeskyně Moravského krasu

Dceři Gabriele, jeskyni Balcarce a dalším slujím

Ztratí se dítě v jeskyních.

Zvláště to s copem. Odpádilo tam, neklidné,

ba pádlovat snad v Punkvě hodlá,

dítě z příšeří strakaté abecedy.

Rozlehle poté kráčí, pod jeho kroky jiskry odletují, opodál ozvěna

vyčkává s hltavým úsměvem, hlava dítěte se k ní poklidně

prodlouží pod temnou klenbou

naplněnou spouštěči vertikálního růstu.

Chroptivý stín jeskynního medvěda

u stěny zakřiven stojí,

z krápníků odkapává blikavý olej noci.

Kadlub netopýra ticho saje do měchuřiny.

Pukliny míjí dítě, jsou napěchovány starými písněmi,

které pamatuje pouze pravěký jelen,

zanotovat si je můžeš jen se zavřenýma očima,

jejichž víčka pálí v tenkém bubnování.

V plazivou řeku kamení se přeměnilo dítě,

měří sto metrů a je spojeno s podzemní propastí,

posléze opět povstává, zbroceno tekutými drahokamy,

rozpaženě svolává všechny své podoby,

s neslyšným štěbetáním se slétají do vrkoče,

podzemní vodopád hučí.

Když dítě vyjde na denní světlo mezi louky,

otevře ústa a chrlí ředkvičkový oheň,

ze závrtu se odpoutává zakletá bába,

která voní petrželí a bramborovou natí.

Mechy sborově šumí, jemně odpařují přísežné

pohádky.

Po ránu je zase jaro

Po ránu je zase jaro,

jaro je už v noci,

podloudně snad

ještě s podzimem

slivovici pálí,

pak nastane tma,

najednou se něco pohne

tři hodiny po půlnoci,

běs zářící květiny, ladoňky či sněženky,

třpyt na řasách zemřelých dětí,

jaro opět přichází,

otevřeš okno a prstem

jezdíš v jinovatce na římse,

jenže přes panující mráz se rébus mění,

pak čemeřice a talovíny

pozdvihnou slimáčí prapory,

jehličky sněhu se změní v kapky

rychle slévající stružku, potok, řeku, vodopád,

hřmí strašná síla znovuzrození,

řítí se do zcela temné propasti,

na jejímž dně se rozkmitaly

probouzející se domácnosti

nového světa.

Díváš se nahoru či dolů?

Do budoucnosti,

nebo na prostřený stůl předků?

Jaru je to jedno,

hněte tvé srdce,

bezohledný bůh.