Malíř pokojů a válek

(pro Walta Whitmana)

Maluje stejně dobře pokoje i boje,
placenty, ržání, les i nedozírné zmatky.
Vždy někam zmizí a hned se vrátí zpátky.
A každé strmé hoře říká „Lásko moje!“

Dovede vzplanout z démantů i z hnoje.
Zapřít se a třeba stokrát polknout zvratky.
Vždy řekne „Smím?“, než vkročí do pohádky,
než vrazí hlavu do úlu, než hůlku do orloje.

Osedlá hravě hřbety, strachy, stroje,
chiméry, svit i černočerné pátky.
Miluje vše. I to, co nepovstalo z matky.
I to, co prošlo varem, šukáním a rojem.

Ví, jak vše uspat, a umí vzbudit dojem.
Jak dětská peřinka mu bývá Vesmír krátký.
Odstřihni modem a utiš všechny hádky,
než vstoupí s kýblem světla k tobě do pokoje.

Přichází rozťat, zpola neustrojen,
v ústech má led a jeho dech je sladký.
Vpřed plave naznak a často mezi řádky.
Vyměřit hřiště chodí neozbrojen.

Jde, teče z něj a nikdy není zhojen.
V sítinách prosvítá a jeho čas je vratký.
Nese si účel, šifru, mapu každé skládky.
Se Zemí navždy osudově spojen.

Riskuje vše a chrání svoje zdroje.
Do vzorců vnese řád a do konzolí zkratky.
Namočí v tresti z nestvořené látky,
zamrazí záblesk naleštěné zbroje.

Maluje stejně krásně pokoje i války.
A teď už buďte tiše. Už ho slyším z dálky.

(6. února 2018)

Květnová neděle

(pro Musu)

Viděl jsem letět zlatohlávka.
Jedl jsem meloun od těhotné ženy.
Zaslechl, jak dal Nazaretský
na chvilku volnost nohám překříženým.

Cítil jsem rány po ohlávkách.
Šípkovým růžím fotil pestíky.
Objal jsem muže zdobeného perlou.
(Četl si v trávě Haringovy deníky.)

Neřek jsem víc, než co by bylo třeba.
Připomněl lvu, kde dotýkat se orlic.
Koupil jsem půlku šumavského chleba.
Setřel jsem prach,
utrhnul plod,
ukradl loď,
nadzvedl strop
a vymet všechno nepotřebné z polic.

(28. květen 2017)

Sférická

Hrozny už zmodraly.
Včely se pasou na břečťanu.
A díky černé perle v kamení
tam, kde se čeká, nikdy nepřistanu.

Do helmy cosi rýplo
a hledí začíná se tavit.
Včely se ježí v hroznu kolem matky.
Odrazit z česna, nedívat se zpátky,
v paměti kurs a příkaz na dva řádky:
Když něco praskne, držet.
Neopravit.

Být jako perla z neznámého kovu.
Použít to, co po ruce je.
A když ti v hledí díra jako Vesmír zeje,
nedýchat. Podvolit se pádu.
Matka jim stejně klidu nedopřeje.
Až někde zbloudí, nezrodí se znovu.

Všechno je zahrada.
Všechno je Mléčná dráha.
Všechno je průrva, která nemá konce.
Všechno je plástev,
hvězdy jsou zrnka pylu v medu.
Všechno je složené.
Všechno je částí spektra.
Hraniční rychlost stejně zvrátit nedovedu.
Snad jenom vstřebat kapku jejich jedu.

Včely už zesládly.
Perly se pasou na břečťanu.
S ohledem na kurs, který přestavěly,
jsem přibit k Zemi.

Pryč se nedostanu.

(3. září 2016)

Ryščí rady

Nevpláčeš mléko zpátky do krajáče.
Zkus pískat tak, jak jiný skáče.

Jdi stezkou, kterou nechají ti,
a ohni prut a nech si svítit.

Otevři smutku línou hubu.
Zlatého koně naveď do otrubu.

Když prohazuješ mrtvou s živou,
otevři okna, pusť si žilou.

Pod prutem líhej, co ti vzešel.
Ohlídej toho, který poodešel.

Vždy dolévej a střez se přelít.
Co není třeba, snaž se nemít.

A draku, který sežrat chce tě,
uleť na jeho vlastním hřbetě.

(24. srpen 2016)

Botanická

Orlíčky do sadu vpustily světlušky
Muriel vyklepe zpod vlasů pírko
Z domu, co sesul se
vylétly ubrusy
Z tunelu pod námi vzedmul se sykot:

„Kde nejsou jabloně, lehni si pod hrušky.“

Orlíčky na nebi spatřily delfíny
Pluj, kam tě napadne,
jdi rovnou za nosem
Tma ráda otálí
všechno je záhadné:

„Dokud to neskončí, nebudeš nevinný.“

Orlíčky v zahradě pohřbily sokola
a jak tak šeptaly
a jak tak zpívaly
vpálily do mých kostí:

„Já se vším splynu. Všemu odolám.“

(květen 2015)

V taxíku

Stačí jen mírně pootevřít dlaň
a začne shora padat déšť.
Město se kolébá a pluje
stoupá si na špičky.
Doufá, že zahlédne mé šť
astné čáry v otevřené dlani.
Auta jsou lodičky
řidič si pobrukuje
má dlaň si vzpomněla
na hořkou chuť tvé šť
ávy. Tak. Přesně tak.
Vzpomněla si na ni.

Stačí jen mírně pootevřít dlaň
a začne shora padat nebe
Já se tak těším,
jak se budou divit
všichni ti lidé, kteří neuvěří,
že nebe spadlé na zem zebe
(až o něj zakopnou
a budou ústa překvapená mrazem
tak hezky nenebesky křivit).
A budou volat:
„Tohle že je nebe?“
Kdo si pak troufne říct,
že nebe tolik zebe,
protože jsem z nebe
ukradl kus tebe?
Ujíždím nocí
k tobě si ho schovat.

Stačí jen mírně pootevřít dlaň
a začne shora padat smutek
A řidič zastaví,
opře se spánkem o volant
poslouchá déšť,
zebe ho v kolenou,
pohledem starých prostitutek
dívá se po mé dlani.
A říká: „Ano, dívám se vám na ni.
Než dojedem, nechte ji
prosím zavřenou.
Bojím se toho, co v ní tluče.
Věřte mi, já bych nečekal,
já bych hned zastavil a utek.“

(14. srpen 2004)

Úplná nahota

A to jsou dny a noci
že k udušení bývám plný světla
jen rozlousknout
jen najít správný bod
a správně bodnout:

– to jsou moje žebra
moje žebroví
– to je kost, co kryje srdce
má loďka
co se po mně neptá
– má lebka, bárka
mizí se západem
a okna na přídi jsou slepá

A to jsou dny a noci
až i ti, co potají mě znají
hlavami kroutí
proč tak nepatřičně nahý
dívám se
kam mi kosti odplouvají

(duben 1998)