Lenka Kuhar Daňhelová

Jaká nesmrtelnost?

A tady vzpomínky na ni končí./ Nikdo už o ní víc neví,/ než to jméno. Cirila.

Beletrie – Poezie
revue Ravt 12/2018

Ke kostelu

Já k tomu kostelu během, ještě v pyžamu.

Všichni se u něj v neděli sejdem.

Srocujem se tu po věky.

Pohledem změříme dálku k horám,
dech se zpomalí.

Já k tomu kostelu za nimi do kopce,

I když zem převzali obrovští mravenci,
a unášejí mi ji pod nohama,

nabírám svízel, lakotu, cestou

jen zdálky zírám na ty, které neznám.

V uších to šumí řečí, tiší
můj sudetský nářek,
milosrdně nevyjasňuje nic.

Nad rozmazanými fotkami

všechno se dozvím.
Všechno, co lze říct.
Pohledy mrazí mě v zátylku,
do mého nyní bez ptaní vcházejí.

Na pozdrav zabručí,

usadí se v něm.

Ještě je neznám, ale jsou tam všichni.

I němá Mina, Katarina, Ana,
Franc, Kristl, Vlado, Miran taky.

 

Zápas

V spletených větvích bezoví

nepoznáš, co je smrt,

a odkud přichází.

 

Děsivé chroptění,

vřískot strak, pískot poštolky,

ledově chladný pohled kočky.

 

Úzkost jak rudá kapka

po stéble uschlé trávy stéká.

 

Strne jako ta hodina.

 

Dopis županu Lukasovi

Jen přijďte, sami uvidíte, že je to pravda.

Kolik jen udavačských dopisů
končívá stejně.

U Dajniků banditi den co den,
nepřihlásí je a jíst jim dávají i spát,
mně ani to mléko a to mám
malé děcka –
jen přijďte!

Já se do očí dávno nikomu nepodívám,
jim ale ještě někdo něco může vzít.

 

Cirila

Co si pamatují přesně,
byl podzimní mlhavý den

a Niko Vrhnjak jim vpadl
přímo do náruče,
Franc Ribič – Zvonko to chytil
těsně u lesa, stačil odhodit
papíry – chytli ho, vyléčili,
jen aby ho pak mohli popravit.
Jediný Rudolf Verdinek
jim unikl. Později chodil
po vsích a kastroval dobytek.

Co ale stalo se s Cirilou?
Dala jí máma tu zástěru
nebo ne? Nebo ji poslala ukrýt se k dobytku?
Nikdo si přesně nevzpomíná.
Jen to, že ji chytli a poslali zpět do domu.

A tady vzpomínky na ni končí.
Nikdo už o ní víc neví,

než to jméno. Cirila.

 

***

Jen ještě nakrájet cuketu,
vyrostla z půdy, která pamatuje
tu noc
i řady dalších,
cibule tu má říz
a krvavá kola,
zatím
jsou ale klidné časy,
všichni, co projíždějí kolem,
zvedají ruku na pozdrav,
pomáhají si při senách,
nosí ze zahrady zeleninu
a mléko zespoda z vesnice.

Vlci už, zdá se, vymřeli.

 

Ubývání

Slunce je krvavě rudé a pomalu

zlátne, když ráno stelu postel

příliš velkou pro jednoho.

Ptáci se divoce překřikují

v zahradě, dozrávající

bezinky sezobávají jako

drahocenné korálky.

Ještě je léto,

i když ubývá.

 

Touhou nám hlasy zvoní,

nad suchem praskající trávou

v horkých odpoledních

vzduch těžce stojí.

 

***

Nikdo by tomu neřekl neřest.

Pravda je, že za zataženými závěsy

svítilo vždycky vyzývavé světlo

a ze dvora zněl smích,

zatímco ve tmě kolem domu

štěkalo smutné ticho,

zatímco pouliční světla

rozbíjela tu temnotu

a neosobně bzučela.

Nikdo by nepomyslel

na nic nečestného.

Nikdo by nepřemýšlel

o konci.

 

***

Podívala jsem se na bradavici kousek od pravého koutku oka.

Muž, co jsem ho měla kdysi ráda,

mě tam spálil žhavým uhlíkem, řekla.

Nechtěl, ale bolelo.

Pak se po letech oběsil.

A bradavice začala růst.

(básně z připravované sbírky Jaká nesmrtelnost?)

Chviličku.
Načítá se.
  • Lenka Kuhar Daňhelová

    (1973), básnířka a překladatelka z několika jazyků, prozaička a výtvarnice. Působila jako redaktorka časopisu Pobocza (Krajnice), spolu s manželem Petrem Kuharem organizuje již jedenáctým rokem literární festival „Stranou – evropští ...
    Profil

Souvisí