Pod namodralou oblohou

Bez kontextů se tupý úder
zřítil mezi ramena,
na osu do krční páteře.
Bez ozvěny se tiše ukryl jako v pyxidě,
čekal na zázrak
za srdcebolavého křiku namodralých rtů.
Pod namodralou oblohou z něj crčela zlost
až na břehy Mrtvého moře.

Hluchý pád

Zasmolená slova sošně stojí
jako památné lípy v aleji.
Vyvrásněná kůra a žlaby tišiny
sahají pod řídké nebe.
Pod neodpustitelný film na neexistujícím tvaru.
Jako kuloáry k vrcholu,
do koruny se zlomenou větví.

Za přítomnosti rozprášených dnů,
kajících žalmů, kopaničářů,
hluše padají do zpustlého záhonku.

Poledne

Po prohlídce oddych díla
na zaprášenou vrstvu gotických ornátů.
Čelist pod tíhou naplněného finišera
uvnitř snímání kříže
a rozmazané fotografie s pozadím polední ulice.

Ohniska

Vyčištěný les úhledného stromořadí
v polední mrákotě a slimáčí stopě přes tričko směřující
do tramvajového žlabu u stanice v městské části.
Planeta tudy vede eliptickou pouť
a její ohniska, body E a F,
jsou oči Kristovy shlížející na smírčí kříže.
Přes hrdelní právo roztažené v celé ploše
časosběrných dnů u dozrávajících jabloní.
Jejich plody rudé, podzimní, tvrdé, moučné – řepáci.
I oni už umějí psát
a vnímat okolí a dohlédnout na ohniska.
Jejich prvním dílem bylo Evangelium podle řepáků.

O čem se mluví?

Uvnitř chladného střemhlaví
okoralými bříšky prstů
promazávat plísňové fleky.
O čem často mluví?
O denní ospalosti,
nezaslouženém pocitu přeřezaných šlach,
bezútěšném zvolání:
„Ať žije!“

O zatopených kořenech stromů
a jejich brzkém vstávání,
kdy si krájejí maso z rány na krajíc chleba.

Nerezová krajina

I.
Nerezová krajina s jemnou patinou sídliště,
zápachem hnoje a francouzskými názvy ulic.
Proustova – proslavena fotografickou sérií od Stojána.
Černobílé příchody z nočních hodin.
Jedna z nich vynikala – tělo zabalené do igelitu,
které na travertinovém obkladu fasádního parapetu
čekalo na ráno.
Podobně jako Osadníci teplovodu z Omsku.
Jako lenochodi na strhané izolaci
hleděli do mrazu.

II.
V Proustově ulici se měnilo počasí,
zašedlo se, od východu poryvy roztáčely zkorodovanou korouhev
a v poslední nezatažené části to vypadalo,
že vychází slunce.
Čas ve vteřině zasukovaný, monochromatický,
stejný jako série fotografií.
Vylidněný, ohromující a potom prudce zmáčený.

Vrásnění

Vrásčitě napjaté listy vyschlého avokáda,
jako by předpověděly zbloudění syžetů
na jejich nonstop pouti.
Burácivý hlas: „Eloi! Eloi!“
třese prostorem, že se ti vyvrkly kotníky
a při pádu jsi jazykem olíznul asfalt.
Netekl, byl jen atypicky černý jako zavlhlý
popel,
jehož talíř jsi dostal k snídani.
Po obědě ses tiskl k ostění,
kde ti prostoupený vzduch chladil čelo,
abys ani periferně nezahlédl
žádnou organelu rostlinné buňky avokáda.
Přejít po tepelném mostě někam,
kde barevné fáborky na stromech
nebudou tak opile žíznivé po odpolední přeháňce.

Nový život

Rychlé náčrty písmen
v jedné řadě do nového života
na všechny body kružnice,
co se nemotorně točí kolem
po římsách selského baroka.
Zadrhnutí škotové spojky
v deštivém počasí,
kdy se švestky tak poctivě válejí v trávě
opět v další řadě nového života.
Našeho sans-serif hlubokého brodu
se zapíchnutým cyklistou na dně koryta.
Vysázených pětadvacet řad,
hektolitry postřiku a stejně bolavá záda.
Jinačí, než se povídá, život před spaním
a A jako astrál a Australopithecus, čili Život v jeskyni,
kam se zítra nejede.