Bez Petra Hrbáče

Ubylo Králova Pole.
Petraprázdná Malátka…

Kdysi tam nahoře, v bytě,
nebylo mu ani dvacet,
vytržen, křikl,
zasvěcený bezvěrec,
do hřímání Brucknerovy symfonie:
„Katolík jak poleno!“

A kořil se i:
„To světlo ve tmě svítí
a tma ho nepohltila…
Nádhera! Šílené!“

Ubylo Králova Pole.
Petraprázdná Husitská…

Tam ve vinárně U Václava,
nebylo mu osmnáct,
sršel verše:
hospoda, jejíž štít.
lesem letí blyskoty seker
brouk umaštěný pěšinář
seřizuje mračna…

A seřídil i hodiny
jeho života.

Ó tetraprázdný prostor!
Ó pentaplné dílo!

Královo Pole 5. 11. 2020

S přítelem

Petru Hrbáčovi

„Tady bych chtěla
zažít bouřku…“
„Tak dobrá!“
„Když já se ale
bouřky bojím…“

S přítelem je to jiné.

Kane-li za oknem noc,
těžký olej,
přítel prolomí křídly ten obraz
a nabere do vlasů lesk.

Potom je dílo hotovo.
Blesk:
klikyhák podpisu.

Ivanovice u Brna, srpen 1982, netištěno

Dědičný vlak

Petru Hrbáčovi

V Lulči mravné nádražíčko
pravoslavně kopulovitého léta.
Na zamknutý záchodek
chodívá tam močit krev
Duch svatý,
sotva vypil první soumrak,
mystické své pivo.

Nad hukotem vlaku sedí noc,
spařená už slípka – :
a přes vagony letí světla domovů,
jako Bůh, když zase prchá
v dozvuku svých zoologických varhan – – –
a potom se už jenom rozkoktává
lepkavými ústy náhle probuzených géniů.

Ze sbírky Na zdech stíny osik, Petrov 1999