Mirkka Rekola

***
Den že prozářil ruce
když jsme jedly tam na pláži
a jezero se rozlilo po stole
na talíře, chléb

a já cítila své koleno pod tím stolem
svou nohu jak ho podpírá.

(Kohtaamispaikka vuosi, 1977)

***
Noci už nejsou teplé,
černý rybíz chutná chladně,
ondatra plave rychleji,
světlo ve městě houstne.
Nad střechou se zhoupla smrková větev,
já ne a ne setřást myšlenku,
že se na něco zapomnělo.
Z východu se ozývá vlak, z jihu houkání sov.

(Anna päivän olla kaikki, 1968)

 
***
Kolikrát jsem prošla kolem.
Bez tebe rok není místem.
Vešla jsem bránou, vrátila se zpět,
          někdo přehodil
kolo přes zeď na dvůr.
Ne dvě kola, jedno kolo.
Zimolez voněl, rozkvetl ve stínu
          před mým vchodem.
Všechny ty brány, o kterých jsem psala.
Ale měsíc je vždy stejný,
                               kromě toho, že
je to čas, je to místo.

(Valekuun reitti, 2004)
 
 
Helena Sinervo
 
***
V lipových květech jsou včely.
Jedna spadla, v černé nektarové opilosti,
chodník se převrátil.
Nedokážu dostat z hlavy ty
dvě pinie
které ti brání ve výhledu na
moře, když se díváš ze svého z okna
zády ke mně.
 
 
***
Můj pokoj je polární zář.
Můj pokoj jsou obrova játra a slezina.
Můj pokoj má mnoho vagín, ryby plavou
otvorem dovnitř a třou
fosforovými lucerničkami o schody.
Můj pokoj je mým
jediným etickým činem,
je-li teď můj, můj
pokoj vyrabovali, den
vkročil dveřmi dovnitř a ukradl
kontemplace, jih se vloupal oknem
a můj pokoj
který uvnitř dlouho seděl
odešel ven
a vylezl na střechu.

(Lukemattomiin, 1994)
 
 
***
Měla bys vyrazit ven a proběhnout se.
Nabereš endorfiny a efektivitu
pro budoucí zkoušky. Země se potí,
má horečku a vykašlává viry.
Okouníš tu jako nějaký cejn
na pultu obchodníka s rybami. Jedna ta bába
zabalila cejna do mokrých novin
a uložila do oharků, stroužek slin v koutku.
Uvažovala jsi, přiznej to,
jestli by sis troufla udělat hlídači
nepřístojný návrh
nebo jestli bys tak ztratila tvář,
tu výlohu opečovávanou značkovými produkty,
v níž je vidět jen odborná způsobilost.

(Väärän lajin laulut, 2010)
 
 
Miia Toivio
 
***
Vzpomínala jsem na hyacintovou zahradu, when we came back from the hyacinth garden, mokré vlasy a na místě srdce zvětšující se skvrna. Bylo těžké vymyslet co říct, nedokázala jsem vejít do ticha tak jako doprostřed uzlu.
Cáry labutí se vznášely ve větru a prostěradlo noci se roztrhlo vedví. Nějaký paprsek se přesto uchoval, setrvával. Tma se blížila, koulela se jako koule. Tam uprostřed stála vztyčená bytost a vytékaly z ní kapky.
 
 
***
A i když je to nemožné,
nemožné ztratit své místo,
tak vždycky lze otevřít bránu vůní,
ta může vést kamkoliv

přes hromádku sena, pod
       pobřežním srázem, po hebké hladině
do slastných vod.
 
 
***
Seděl jsi vedle mě
        anebo já seděla vedle tebe

nevidím tě, ale jsme
        vždycky dva

když kráčíš konečky prstů po mé tváři
                neznámou pěšinou
a já sbírám zkroucenou
        růži z tvých úst,
nasbíranou čerň.

Prýští
a smýká se jako závan
        ve vysoké trávě.

(Pysty hiljaisuus, 2013)
 
 
***
V noci se zrodila drobná prasklina
a skrze ni vnikáme do světa
vcházíme do zahrady
v namodralém světle jako by naše kůže byla platina
a tak jako by tam nám podobní kráčeli
dva naráz
a dva, dva naráz
ukážou nám nás, na moment se tu mihneme
jako když had polyká svůj ocas.

(Sukupuutot, 2019)