Zimní zahrada
Markétce

Cedí se slunce.

Zahradu zalehly sněhy,
ztěžkla.
Vločky o váze unce.

Meruňka Sněžka,
třpytivá hora něhy,
sténá.

Seshora krákory havranů,
sýkora rok co rok stejná,
vločka a vločka a vločka…

Zimou jsem uhranut.
Jaro ať počká!

Do hlubin
Lukášovi

Synu,
tažený do hlubin hřbitovních stínů…
Synu,
zchvácený jezerem ve Wisconsinu…
A taky ta Raftová středa,
po hlavě stržená do Colorada!

Teď ve víru koronaviru…

„Teď víru: teď víru!“
temně se modlím
v Králově Poli.

Srdce mě tvým srdcem bolí.

(Královo Pole 24. 4. 2020; 04.55)

Tesař
Vojtovi

Sklenul boudní oblohu,
brousí stropní trámy.
Do nebeské brány
teše verše o Bohu.

Svatba
Markétce

Už přicházejí.
On okrášlen jí a ona prostou kytkou,
květy na lokti co nejněžněji,
jakoby první dítko.

Jako rudý mák a modrá chrpa prostí,
milý milé, milá milému,
přicházejí k dospělosti
jako děti k betlému.

Co jim tam bude zrozeno?
ptají se úzkosti matek.
Co to bude za věno?
Po Štědrém dnu Velký pátek?

V slzách matek rozechvěni,
vstoupí do jasu oltáře.
Záře je pojme, v sobě změní,
navždy se vtiskne do tváře.

Když jim tak do duší lije světlo
a rozevírá je k slovu,
na srdce jako by holoubě slétlo
z vysokých chrámových krovů.

Ano ano ano ano
jejich ano ano
je s varhanami rozhřímáno
a zvonem překocuje ráno.
_ _ _

Otec stranou, u zpovědnice.
Ví, co by do ní řek.
Němý, dává si spalovat líce,
překocen jako kočárek.

(22.–25. 2. 1992, řeč nevěstina otce před svatební hostinou)