V závěru života si Jaroslav Vrchlický dopisoval paralelně s dvěma ženami. Jeho korespondence s jičínskou Marií Volfovou vyšla již v roce 1983, avšak autorova tajná láska se publiku a literární vědě ukrývala až do roku 2018, kdy se koresponence chopil básník Milan Šedivý. Teprve v roce 2020 proniká na světlo, že poslední Vrchlického láskou byla po čtyři závěrečná léta básníkova života slánská učitelka Justýna Vondroušová, kterou poznal na svých přednáškách na Karlovo-Ferdinandově univerzitě. Psali si a vídali se mezi roky 1904–1908. A také se milovali, jak dosvědčuje více než stovka neznámých básní i dopisy. Stýkali se nejdříve po hotelích (je tu i kuriózní scéna ze sklepa), než Vrchlický zařídil v ateliéru u svého přítele tzv. hnízdo, kde se pár mohli setkávat a kde básník také psal a tvořil. Pro důvěrnou korespondenci si dvojice vybrala zástupná jména, kdyby si náhodou pošťák usmyslel psaní indiskrétně otevřít. A také artušovská legenda dodávala vztahu půvab. On byl kouzelník Merlin, ona “kouzelnička” Viviana… Je jen příznačné, že své dámě básník zasílal o sobě nejen zprávy (a jak úporně vyžadoval odpovědi), ale také množství básní, kterými vzájemný vztah produchovňoval a rozjasňoval.

Vychází tedy poslední, 86. básnická sbírka titána Jaroslava Vrchlického. Je to sbírka plná milostného citu, erotického vzplanutí a žehu, ale i obav z rozchodu, sbírka, kterou psal Vrchlický paralelně se svými vrcholnými díly Korálové ostrovy, Strom života a Meč Damoklův a s románem Loutky. Koneckonců i v těchto dílech je uloženo mnoho z toho, k čemu Vrchlického inspirovala Justýna Vondroušová. Tedy pokud k detailům z nich máme klíč.
Milan Šedivý

Více zde: milan-sedivy.webnode.cz/

VI.

Před lety v mládí myslil jsem:
Teď půjde okolo štěstí.
Jen řízy jeho kmitl se lem,
já nedoved ani ten snésti.

Teď v sklonu života teprve
je držím a mám tak cele,
dřív plakal jsem pro ně do krve,
teď chyt je hravě a směle.

Však držím jej a budu držeti,
ať v žáru jeho i shořím,
zář jeho až v srdce šlehne Ti,
až nový svět pro Tebe stvořím.

A tak má málo potřebí
ten velký svět mého blaha,
Tvůj zrak, a mně zdá se o nebi,
Tvé ruky stisk, ó drahá!

Ta píď, kde usnula hlava Tvá,
Tvůj pás, jejž obejmu dlaní,
a vědomí pouze, že jsi má
a Tvým já do skonání!

VIII.

Pro Tebe píseň krátkou
zapěti zatoužím,
než v zapomnění sladkou
se půlnoc pohroužím.

Než ukolébán usnu
na bílých ňadrech Tvých
a zcela zmlknu v dusnu
polibků ohnivých.

Ó sladké ňader vlny,
ó již se zavřete,
lék svatý, čaruplný
mé duši nesete.

Jak leknínové květy
mou skryjte tvář i vlas
a skleňte lepší světy
nad zapadlými vráz!

XI.

Za nejkrásnější mžiky v živobytí,
jež z dobré ruky Tvojí skanuly,
dík nejhlubší vem, který srdce cítí,
dej Bůh, by novým ohněm vzplanuly;
je rozdíl něco chtít a něco míti,
ty věčné jsou, kéž Tobě tanuly
by v mysli, vždy těch nových zárukou!
Jeť láska shledáním – ne rozlukou.

XIII.

Ale my máme právo neskromnými být,
neb dříve než jsme našli zlaté zrnko štěstí,
my dávno prachem všedna smýkali jsme cit,
jenž hodný byl magnoliemi kvésti;
my máme právo neskromnými být,
ba stále denně víc a více chtít,
ne blaha kvítky jen, leč celé ratolesti
a stíny jich a zlaté plody za minulé scestí.

XIV.

Mně teprv s Tebou přijde jaro pravé,
až uslyším Tvůj sladký, milý hlas,
co posud zřím, jsou jara masky hravé,
Ty teprv dodáš jemu lesk i jas.
Ó s Tebou teprv se mi vrátí zas!

To říkám si a opakuji denně,
mně stále pozdí se a není tu,
ve slunce záři, v oblak třpytných změně
jen tuchu jeho vidím v blankytu,
však ono samo je v Tvém soucitu.

Jest v úsměvu Tvých dobrých očí skryté
a jistě dřímá Tvojich na ňadrech,
v Tvé řeči zvoní; písně, vy to víte!
co vaším, od ní se jen naučíte,
jak ona vy jste plny jejích ech.

A proto jaro celým není, není,
to všecko jaro hra a obraz jen,
to pravé nese její políbení,
na jejím srdci sladké zapomnění
a lásky nejkrásnější u ní sen!

XVI.

Rybář z moře perly loví – dobře má,
básník jen se zpíjí slovy – dobře má,
a když při tom časem zlíbá
sladký Tvůj ret purpurový – dobře má.

XVII.

Jako poutník v Mekku,
aby mohl ozdobit se zeleným turbanem,
se směje samuma vzteku
a v kaftaně dojde vichřicí schovaném;
však dojde – láska je naše!
Nechť máme se chvilkově, plaše
na konec
my dojdem přec!

Ach, kolikrát došel jsem již v Mekku!
Ty sama nejlépe víš,
v Tvé krásy, v Tvé něhy jdu vleku
a musím jít blíž a blíž!
Ach, kolik zelených turbanů
bych moh si kol hlavy sklást.
Teď víš, proč u Tebe zůstanu,
proč má jsi slast!

XVIII.

Ach, čím láska může býti
v žití nesouzvuky!
Vzbudí píseň, za tebou jde
a Ti zobá z ruky…

Krotká jest jak holubička,
sladká jako peří,
věř, že nemůž pochybiti
ten, kdo se jí svěří.

Místo mne juž překvapí Tě,
než se ti zdá zrána,
můžeš ještě dospat jejím
zbytkem kolébána.

A ten rytmus měkký, sladký
od ňader má Tvojích,
z něho pak si čerpá sílu
vytrvati v bojích!

V čekání

Nech mne sníti u Tvé hlavy,
ach, to bude bájný sen,
andělíčků steré davy
a já jimi uvězněn!

Nech mne sníti u Tvých líček,
stupňovat lze radost výš?
Nejkrasší všech andělíček
sama Ty, když slétneš níž?

Nech mne sníti na Tvých ňadrech
třeba chvilku nejkratší,
po tolika hořkých jádrech
přej mi jísti nejsladší!

Nech mne sníti u Tvých nohou,
dosníti tam luzný sen,
volný skřivan pod oblohou
vítající nový den!

Nech mne sníti, kam jen hlava
opitá se skutálí,
luzná drahá, moje smavá,
dlouho jsme již čekali!

Teď se máme, nech mne sníti,
celý život zapomnít,
celou v náručí Tě míti
nazývá se teprv žít!

XXV.

Být spolu – po tak dlouhé době – sami
a nerušení – jaké štěstí věru,
a oblití být blaha vidinami
a sedět dlouho a prodlíti v šeru.

A nemusiti myslit víc, ni tušit,
co dnes a zítra… hoj, to život bohů!
A místo hodin vlastní srdce bušit
dál nechat volně… Co víc žádat mohu?

Já aspoň ne… však jestli Tobě, drahá,
se jiná tužba zalichotí, uzdá,
vše může být, Tvá vůle k hvězdám sahá
a strhána jest každá tady uzda.

Jen chtít se, mít se – jedno opojení
a jedna slast, jež každou trhá póru,
ať je to třeba tiché odmlčení,
ať polibků déšť v sladkém rozhovoru.