Vážení a milí čtenáři,

v tomto čísle vyhlašujeme nový ročník soutěže Tvárnice, ač ještě stále nedozněly ohlasy na ročník předchozí, viz dopis šéfredaktorky Revolver Revue Terezie Pokorné (s. 6), která krom jiného soudí: „Mám za to, že kdyby redakce Tvaru a její šéfredaktor nejdříve mysleli [sic] – z postranních úmyslů je podezřívat nechci [sic] – a teprve poté psali a tiskli [sic], tak by nejen nezveřejňovali nepodložená obvinění, ale do své omluvy by museli [sic] zahrnout rovněž…“ Příjemná dikce, což?

Dopis jsme selbstverständlich (po)slušně otiskli – byť s palčivou nejistotou, zda tento kon bude než jen dalším žalostným dokladem absence našeho myšlení. Neb čeho se nadíti od dutých hlav… Ještěže aspoň naši přátelé v Revolver Revue mají své myslírny dokonale v cajku a nikdy nic špatně nenapsali, protože všecko hnedka vědí nejlíp. Hostilními emocemi úzkostně šetří, arogance je jim cizí jak žouželi lakýrky, a reagujíce vždy noblesně a vyváženě, mohou ze svého bubínkového empajru mentorovat vůkolní blbečky.

*

Jednou jsme s Ivanem došli pěšky z Varů až do Prahy. Z nouze. Původně jsme doufali v autostop, ale nikdo nám nezastavil. Měli jsme pak takový hlad, že jsme se v prázdném bytě u Wernischů přiotrávili pokojovou lipkou, jejíž listy jsme si nakrájeli do vody.

Takto vzpomínal skromný velikán, básník Zeno Kaprál, na pověstnou, okolnostmi vynucenou pouť se svým nejen generačním souputníkem. Tehdy to byli ovšem mladíčci…

Na začátku tohoto tisíciletí jsem měl milou příležitost několikrát pana Kaprála navštívit v jeho „úřadovně“ Obce moravskoslezských spisovatelů – pracoval jsem tehdy jako redaktor v nakladatelství Petrov, které sídlilo v témže brněnském domě. Vzpomínky na tyto návštěvy mi nečekaně oživil Martin Reiner ve svém nekrologu na s. 8.

Zeno Kaprál v oné instituci, kde panoval hluboký klid a mír, „zaměstnával“ (formálně snad jako „uklízeče“?) jiného a rovněž navýsost pozoruhodného brněnského básníka – Leoše Bacona Slaninu. Ty dva spojovala vášeň pro dýmku a hru v šach A také je pojilo – umění mlčet. Jako by se pod pláštíkem instituce, už tehdy nepříliš významné, skrýval moravskoslezský zenový chrám… Jako by v tom tichu, provoněném vůní kafe, bylo k nebi blíž…

Hluboce mě taky dojala vzpomínka Martina Stöhra na webu H7O. I on mi, podobně jako Martin Reiner, rozezvučel v srdci cosi, co jsem kdysi zažil a dávno zapomněl.

Nejvíc se mi na něm líbilo, jak z balkonu své kanceláře, jako kdesi z nebe, na dlouhé šňůře, na lanku božím, v takovém černém váčku, spouštěl klíče návštěvám. Jako jasnou a dobrou zprávu. Úplně beze slov.

Tak, už beze slov…