Vždycky mi přišlo, jako by Zeno do našeho světa vstoupil z nějaké staré fotky, vyvedené v odstínu sépiová kost. V cirkusových barvách novodobé reality k sobě přitahoval pozornost svou jinakostí; vypadal jinak, choval se jinak, přemýšlel jinak. Žil dokonale nevýstředním stylem… a já ho postrádám od první minuty, co odešel.

Jeden čas sídlilo naše nakladatelství ve stejném domě jako Obec moravskoslezských spisovatelů, které Zeno okouzlujícím způsobem velel. Měli kancelář o patro nad námi. Já tehdy lítal pořád jak hadr na holi, a v tom stavu jsem občas potkal Zenona na schodech. Podivil se – pokaždé! –, že se někdy nestavím, a vždy obnovil své pozvání.

Jednou za dva měsíce mě pak dohnalo svědomí, postoupil jsem do druhého patra a zaklepal.

Zeno, jakby ne, byl rád, postavil na čaj… a než voda v konvici začala vřít, řekl mi jednu až dvě židovské anekdoty. Pak už se podával čaj, Zeno oživil svou dýmku a zeptal se: „Tak jak se máš?“

Já mu to poctivě, v rychlosti vypověděl, pak Zeno přátelsky a spokojeně mlčel… a myslím, že si mou návštěvu užíval, protože mě měl rád. A já jsem ho měl taky rád; jenže jsem celých čtyřicet padesát minut šílel, jak na mě zezadu dorážely fúrie povinností a úkolů, které jsem musel ještě ten den splnit a vykonat. Zenův čas prostě plynul jinak a jinudy, a mě udivuje ještě dnes, že ty dva světy dělilo jedno poschodí, a ne století.

Tehdy jsme se ovšem znali už dobrých patnáct let. Před Listopadem jsme se potkávali na různých kulturních akcích, které jsem buď přímo pořádal, nebo je sdílel jako divák. A když jsem se stal vydavatelem, nabídl mi Zeno, abych vydal jeho sbírku básní. No jo, ale kterou… když přede mě položil osm nebo devět krásně vyvedených (plátno a pevná vazba) sbírek ineditních, které napsal a nechal zknihařit v letech zákazů?

Bylo jasné, že musí jít o výbor, k jehož vytvoření jsem byl následně vyzván, a tak jsem se pustil do práce. Výsledkem byla kniha, jakou by Zeno – být sám editorem – nikdy nesestavil, a hlavně proto se ta kniha, na přímý Zenonův popud, jmenuje Reinerův výbor.

Když vyšla, schytal jsem to za ten název, a schytal to také Ivan Wernisch za doslov; příznačné bylo, za co konkrétně. Ivan v tom doslovu totiž Zenona vysoko vyzdvihl jako básníka, na pomyslném žebříčku ho postavil dokonce před sebe, což jistý pražský mezulán označil za pokrytectví. A důvod, proč tak věc nahlédl, je prostý: nedokázal Zenovu poezii rozpoznat.

Dlužno dodat, že tohle míjení Zenona a jeho poezii provázelo po většinu těch plodných let a nedá se říct, že by to autora sebeméně obtěžovalo.

Už názvy jednotlivých sbírek jako Etudy tirád, Ozvy kázní, Uvnitř vně, Pádlo stálosti, Plané palposty ukazují, jaký svět Zeno rád obýval a do jakého zval své čtenáře.

Kdo pozvání přijal a dokázal se ztišit, zklidnit, zostřit zrak, odcházel bohatší a naplněný radostí.

Zenova poezie se musela číst s plným soustředěním. Já měl to obrovské štěstí, že jsem se při kompilování Reinerova výboru musel osobně seznámit s každým jedním veršem, a ukázalo se, že přesně to byla cesta vedoucí ke skutečnému setkání. Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

Zenovu básnickou prvotinu Ploty a Reinerův výbor, kterým se Zeno v roce 1992 vrátil do české poezie, od sebe dělí přesně třicet let! Po letech čenichání a marného pátrání jsem Ploty letos na jaře konečně našel a koupil. Autorovi bylo dvacet, když knihu psal, a je to jedna z nejsilnějších prvotin, které jsem kdy četl. Báseň Mluvící stěny, která je v té sbírce, mi přijde nejen krásná, ale i velmi vhodná sem, do tohoto prostoru rozloučení.

Postav, Zeno, na čaj; dnes se určitě na chvíli stavím…

Mluvící stěny

Znám pokoje tiché a pokoje hlučné
pokoje které umí napodobit rádio
kočku a vrnění děcka
Pokoje které umějí hovořit
vedou dlouhé monology
a z nudy vyhledávají společnost
Je tedy prosté tajemství domů v nichž straší
– Jsou lidé kteří se bojí mluvících stěn