Mirek Kovářík zažil ve svém bydlišti Na Pankráci bombardování Prahy a Pražské povstání. Byl z obyčejné rodiny, syn tramvajáka, ale vynikal už jako gymnazista vášní pro četbu a jemností vnímání. Vlivem nebezpečného idiotství padesátých let minulého století absolvoval vyhazov z gymnázia, dělnickou praxi, maturitu na pedagogickém gymnáziu, nedoporučení ke studiu na vysoké škole, dvouletou vojnu, umístěnku do severních Čech a dálkové studium. Severočeské působení Mirka Kováříka se zakončilo po srpnu 1968, kdy jako „svobodný bez rodiny“ odsloužil noční služby v krajské redakci Československého rozhlasu v Ústí nad Labem v srpnu 1968. Tím se dostal do „jednotné centrální evidence představitelů, exponentů, nositelů a organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí“, který představoval v praxi zákaz vystupování v médiích všeho druhu.

V sedmdesátých letech jsme se s Mirkem poznali na Wolkrově Prostějově, kde vystupoval jako porotce v soutěži divadel poezie. Jako divadelní amatéři jsme ho měli rádi, v roli porotce byl laskavý, srozumitelný, empatický. Sám duchem mladý stál na straně mládí, netrpěl profesorskou manýrou, intelektuálně se nepředváděl. Bral nás jako sobě rovné, kterýžto vztah byl ručen vztahem k poezii.

Fascinovalo ho spojení lásky a smrti, byl přitahován osudem přervanými talenty (Jiří Orten, Václav Hrabě, Jan Zahradníček a v časech, na něž teď myslím, také prostějovský začínající herec a bohém, náš společný kamarád Mirek Kubes). Tehdy v sedmdesátých letech bylo neblahým zvykem prominentních porotců balit recitátorky, mnozí jezdili na Wolkrův Prostějov spíš za tímto účelem než kvůli poezii. Otevřeně to v jedné své velmi hnusné básni napsal nositel prezidentova vyznamenání Karel Sýs. Mirek to nedělal, nikdy nikoho neurážel ani v myšlenkách, své lásky prožíval autenticky a cynismus mu byl cizí.

Za normalizace jsme na něj chodili v rámci festivalu Porta v Plzni. Večerní galakoncerty se konaly v obřím amfiteátru, který Mirek dokázal udržet pohromadě „romantickým viděním světa očima outsiderů“. Nacházel poezii i v trampských kotlíkárnách a o to zázračnější chvílí se pak stalo, když vystoupil třeba Vladimír Merta. Při každém večeru také v Mirkově přednesu zazněly básně. Jeho přednes, jakkoli byl strhující, nemá následovníka. Mirek jako přednašeč šel po emoci básně víc než po jejím výkladu; těch, kteří jeho přístup nesnášeli, bylo sice méně než těch, kteří ho obdivovali, ale byli. Ne s každou básní si rozuměl – například neměl bůhvíjak rád Ivana Wernische, snad pro jeho grotesknost.

Mirek byl člověkem upřímného citu. Jeho články o poezii vycházely v Týdeníku Rozhlas, k rádiu se po roce 1989 vrátil a připravoval pořad „Zelené peří“ a „Dobrá rána“ na tehdy ještě stanici Praha. Z jím uváděných autorů většina psaní poezie zanechala a šla dál cestou prozaických povolání, někteří však patří mezi současné respektované autory: namátkou Ondřej Buddeus, Radek Malý a samozřejmě Svatava Antošová.

Teprve když jsem si koupila Mirkův „sebraný spis“ nazvaný Život… – a  poezie…? (Galén, 2017), docenila jsem, jak hlubokým literárním znalcem byl. Ve svých esejích o poezii klasické i moderní nejenže sděluje literárně historické detaily a interpretační postřehy, jakých se čtenář jinde nedobere, ale dokáže i rafinovaně vyjádřit své přesvědčení, estetický názor i protest. Neubráním se příkladu: v eseji k jubileu almanachu Máj (s. 12) věnuje celý odstavec pojmu „baráčnictví“, neodolav pokušení ve vztahu k tomuto pseudofolklornímu hnutí nenápadně sdělit, co je mu z hloubi duše protivné a cizí. Záminkou je mu jméno redaktora a mecenáše Josefa Baráka, pod jehož jménem zřejmě vyšly v Máji některé Nerudovy texty. Mirkův esej stojí za přečtení.

V jiných esejích zase vypráví, jak básně (Dykova „Země mluví“, Horův „Zpěv rodné zemi“, Nerudova „Za srdcem“) žijí v paměti lidí i národa. Podle té knížky by se dalo učit – a snad tak někteří gymnaziální kantoři činí. Jazyk Mirkových esejů je vytříbený, dovede přesně vystihnout společenský jev, elegantně, bez jízlivosti charakterizovat odpudivé byrokratické a cenzorské praktiky. Jako člověku vážícímu si slov mu za přesné vyjádření stojí i bezobsažné skutky a jevy.

Mirek strávil šťastná léta svého života v Litvínově jako vůdčí a tvůrčí duch Docela malého divadla. Jevištní interpretaci poezie hluboce důvěřoval a teoreticky se jí i zabýval. Říkali jsme tomu „divadlo poezie“ (taky jsem v tom oboru byla činná) a věnovali mnoho úsilí definování tohoto divadelního způsobu. Dnes, kdy už se nevyžadují oslavná pásma, bychom ten pojem mohli klidně opustit: poezie se na divadle inscenovala vždy a napořád tomu tak bude, básnické kvality divadelních textů se vrátily na jeviště po dvaceti letech normalizace, kdy slovo bylo stále v ohrožení z nejrůznějších stran. Statě o divadle poezie jsou v Mirkově knize hlavně svědectvím doby – a připomenutím spřízněných duší. Mezi nimi Divadlo Na okraji, které mu bylo až intimně blízké, Vašinkovo Divadlo Orfeus, které mělo jeho obdiv za to, čím sám nebyl.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna. Při čtení jeho úvah, vyznání, recenzí a rozhovorů s ním člověk teprve užasne, jak hluboce vnímavý duch a skvělý intelektuál sídlil v té vždy elegantní postavě, v té hlavě pod kloboukem.

Z KORESPONDENCE MIRKA KOVÁŘÍKA SE SVATAVOU ANTOŠOVOU

(texty dopisů jsou redakčně kráceny)

jitro 2. 5. 1990

svatavo, – díky za dopis, včera setkání s ginsbergem na václavském náměstí: vlastně jsem to byl já, kdo ho představil havlovi (seděl tam v restaurační zahrádce špalíčku, budova kc of na můstku), bylo to trochu apokalyptické, když se objevil, jeho průvodce (překladatel jiří josek) se kdesi zdržel, a tak jsem ho bariérou hlídačů a prezidentových hochů provedl já – seděli pak asi půl hodiny u stolu (spolu s básnířkou w., američankou, která tvoří ginsbergovu suitu a píše podivné ekologické básně)… snad víš už, že jsem byl pak v televizi a přečetl g. báseň „Král Majáles“ po 25 letech (myslím, že dobrou), kolem g. však neustále bzukot všech těch zvědavců a reportérů, komunikace s ním byla velice povrchní (mluvili jsme o zábranovi a o jeho ženě marii, u níž byl na návštěvě před tím, než-li dorazil sem) – je unavený, ale v podstatě na svůj věk (64!) nevypadá, při přednesu má naprosto stejné výrazivo jako já – báseň PROŽÍVÁ, viděl jsem ho pak na dalším pódiu, stál jsem těsně pod ním a sledoval každý odstín hlasu i tváře i celého těla, to bylo už na sluneční straně jungmannova náměstí, pak odešli na staroměstské, ale tam už jsem nemohl, uváděl jsem další kapely a byl z toho všeho tak trochu vedle… nicméně: on, ta američanka i nanao sakaki (japonec kamarádského vzezření a zřejmě dobrý člověk do morku kostí) jsou vlastně i živým inventářem toho všeho, čím se naplňuje kulturní panoptikum těchto měsíců – patří sem stejně jako zappa, havel, ty nebo já – myslím, že jsme daleko víc autentičtější nežli všichni ti, co si na revolucionáře hrají nebo revoluci mentorují (z nějakého pro mne zatím nedefinovatelného důvodu mne nechávají chladným mí někdejší spolubratři ze šafránu v čele s mertou, ano i kryl…) – já prostě nechci být KALKUL revoluce, já ji chci žít!!! – pravda, že v ústrojenství samoty, v níž si vše interpretuji přísněji nežli někde mezi takzvanými přáteli…

zdraví, těší se Mirek K.

úterý ráno – 17. 9. 1991

svatavo, díky za dopis… v sobotu jsme si byli blízko: vyrazil jsem s přáteli, jiřím a tomášem, kteří bohužel prožívají i smutek ze vzájemného rozchodu, do litvínova – ukázat milovaná místa, která v mnohém křtila můj imaginativní řád věcí: krajina drobných políček a zahrádek pod koldomem, krajina s oprámy, kolejemi, které nikam nevedou… říkal jsem jí čína – a je tam v trochu proměněné podobě dosud… vlastně toužím ukázat ji i tobě – ne že bych se chtěl vracet, spíš nazírat věci JINAK – jiný zorný úhel, kde má své místo (v mém věku už bohužel) i smrt… – bylo to krásné, široko daleko nebylo živáčka, jakási žena jen pálící klestí, která se na mne zadívala a podala mi ruku „neviděli jsme se šestadvacet let“, řekla, a pak „jaroslav loni umřel“ – tak se scházejí lidé, hle krása a bolest dospělého věku…

jeli jsme pak do oseka, sobota podvečer, ještě otevřena čisťounká nová soukromá cukrárna, ještě otevřen klášter, ještě nějaký zážitek z parčíku u křižovatky s rokokovým osazením erotických putti… – pak přejezd do duchcova: park, který mne ohromil rozlohou – vždycky jsem byl jen na okraji a vlastně netušil, že pod zámkem je podivná krajina napřažená k horám s výhledem, který nemá mnoho obdob… večerní město, rozpádavající se fasády secesních domů, močící cikáni u kostela s nasvícenými věžními hodinami, dvě labutě v rybníku, kouřmo, houfující se špačci v korunách kaštanů a lip, diskotéky melancholie, jaké jsou možné jenom na severu, připomnělo mi to celý život…

tvůj Mirek

9. 12. 1991

svatavo, díky, tvůj dopis! přišel ve chvíli, kdy mi volali z brněnské televize (zeno kaprál), že se rozhodli natočit můj medailon (25 minut) v únoru, že si mám říci, co bych v něm chtěl… já asi terrestris s janou koubkovou na pokračování – ve třech prostředích (při nějaké komorní seanci se slávkem jandou) – na škole – a pak ještě v noci na dornychu v brně pod nádražím… – jsem tedy (zase a aspoň takto) šťasten. nemám nikoho – už dlouho jen drobty starých přátel, které padají ze stolu jejich zbylých chvil… v teplicích jsem se zavedl – díky i za to! – máš pravdu: stojí to kus sebezapření, ale na druhé straně nic neslevuji. minule jsem uhrančivě sledoval výraz jednoho chlapce při večerní seanci, sedl si až docela vzadu, a přesto, že jsem nedohlédl tak daleko a vlastně ho skoro nemohl vidět, říkal jsem celé to penzum jenom jemu – povznášelo mne to, v teplicích jsem byl celý den sám, došel až do trnovan a postranními cestami zpátky do šanova, odtud k nemocnici… listopadová melancholie a pochopitelně také vzpomínky. dá se z toho žít docela snesitelně…

což kdybychom jednou udělali rozhovor my dva mezi sebou – já nesnáším organizovanou sexualitu jakéhokoli druhu, ale na druhé straně pořád je to lepší než psaní po záchodkových zdech a další šílenosti… píšu do tvaru studii (prolegomena) o přednesu. jen tak mimochodem: rezervuji ti (a tvé skupině) na letošním (1992) wolkráku programové vystoupení, bude to formou „open“, kdo se přihlásí a je doporučen (po shlédnutí lektorem nebo spolupracovníkem) má právo vystoupit… žádná soutěž, jen posudek, hodí-li se… u tebe je to bez problému, budeš-li chtít ovšem. myslím, že bychom mohli na wp udělat i malý sraz spřízněných duší…

tisknu ruku! Mirek

17. srpna 1992

svatavo, tvůj dopis! – ano, leží tu už pár týdnů, chystal jsem se k nějaké větší úlevné zpovědi, ale vlastně nevím, co a jak se děje ve mně… mám kohosi, ale nezávazně, ba asi právě neopětovaně – a když opětovaně, tak pak jen z nějaké sympatie či diskrétní úcty či co – prostě není to ono jiskření ducha, které neuznává žádné hranice a přejde všecko všecko VŠECKO jako samozřejmost… jsi asi nyní v jiném světě, mít někoho stále nablízku, kdo je na cestě k tobě – znám to, ano, – modlím se, aby vám tento vztah vydržel…

koupil jsem si effenbergra a listoval v něm – doporučuji, „surovost života a cynismus fantazie“ je sice název velice nevýstižný a odpudivý, ale uvnitř je to o něčem jiném…

v rádiu collegium jsem už jenom proto, že si tam natáčím poezii svých miláčků – dostaneš ode mne na kazetě nějaké bloky – v teplicích se objevím už v září, ale o tom jsem ti už asi psal…

jinak mnoho nového není – v tvaru mně vycházejí recenze a kasala jsem přemluvil, že budou zařazovat opět více poezie – doufám, že dojde i na onu mladinkou básnířku z teplic, kterou jsem tam odevzdal někdy v dubnu (v květnu nic netiskli) s tím, že ji propaguješ i na svých produkcích, vím, že to ale v tvém komponovaném pořadu nejde – tak doufám, že tam změněnou verzi otisknou už bez poukazu na tento fakt…

tvoje cesty se szpukovci musí být krásné, ale já už na to nějak nemám – nevím proč. naučil jsem se vnímat život z jiného úhlu – vím, zní to jako fráze, ale asi tomu tak je. ten úhel vnímání je přitom definovaný mírou samoty – jsou tu jisté úměry – jistá varování – jisté instinkty…

těším se na tebe. zdravím. tvůj Mirek