Mezi červnovými jubilejními daty nelze pominout číslovku „100“ ukazující ke jménu Josefa Kainara, jehož literární osud je záviděníhodný: ani půl století po smrti nepřestává tento básník-inspirátor přitahovat a do našich dnešních trablů i radostí nezaměnitelně vstupovat laskavě jitřivým světem své poezie. Jeho básně, čtené i přednášené, nepropadly do vln zapomnění. A nejspíš je i na právě probíhajícím jubilejním 60. ročníku Wolkerova Prostějova, nejvyšším fóru českého přednesu, opět najdeme v repertoáru recitátorů-amatérů, kteří si svoje soutěžní texty sami pečlivě vybírají. Kainarova poezie je konstantní položkou jejich setrvalé obliby seberealizovat se v nenapodobitelně svůdném světě jeho básní. Mohu toto tvrzení doložit letitými zkušenostmi porotce této soutěže. 

Kde je toho příčina? Vždyť je tolik autorů, které stíhá nezájem už zaživa, natož pak po smrti. Ne tak Kainara; takto stále znovuobjevovaný je možná aktuálnější než v době, kterou stihl do svých 54 let transponovat ve své poezii. A tady už vstupujeme na pole poněkud ošidné kainarovské disparity, jak ji vyjevili ve svých výborech někteří její editoři zejména v době po básníkově odchodu. Ostatně nemohli ani jinak. Dnes bychom básně „prorežimního“ Kainara z Velké lásky nebo některý z jeho satirických „rozhlásků“ vnímali jinak než ti, kdož si publikací oněch textů zajišťovali vlídnější cenzorské přijetí. To platí v plné míře o titulu Bláznův kabát z velké řady Klubu přátel poezie i několika dalších… Můžeme i nemusíme je editorům vyčítat – Josef Kainar byl příliš dítětem své doby a zůstal takovým až do oné tragické noci 16. listopadu 1971, kdy odešel možná už v poslední chvíli před dalším osudovým zvratem svého života.

Kainar: jazz a častušky 

Orientovat se ve vývojových fázích jeho poezie a s nimi spojených životních peripetiích není vůbec jednoduché a nestačí probírat jen sbírku za sbírkou. Ve své době byl básníkem, o jehož ideové zakotvenosti se neodvažovali pochybovat ani nejdogmatičtější strážci literárních hájemství, i když jim příliš neladily jeho muzikantské lásky. Jejich jazykem formulováno „sklony k obdivu buržoazní kultury“, jak je nabízela slavná jazzová a swingová éra 30. a 40. let – u nás po Únoru zahnaná k živoření na pomezí ilegality. Odsouzení jazzu ideology režimu jako úpadkového žánru Josefa Kainara, básníka s duší muzikanta, příliš netrudilo: překládal texty amerických jazzových evergreenů s nadšením a láskou po celý svůj život takřka nepřetržitě. A že jich stihl požehnaně! Některé tlumočil zvláštním jazykovým šarmem vůči jejich americké realitě, jiné parafrázoval, k dalším připsal vlastní sloky, odvažoval se skládat v jejich duchu nové songy. A nejen jazzové! Je autorem textu i hudby dobového hitu Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem (1955), který rychle vešel v povědomí posluchačů v suchopárném bezčasí poúnorové kulturní scény; nepřetržitě se hraje už celé půlstoletí a jako znělka vítá podnes cestující na brněnském hlavním nádraží. Poslední básnické dílo vydané  za života nazval symbolicky Moje blues (1966). Nestihl uspořádat další sbírku, převážně rovněž básní-blues z přelomových let památného desetiletí „zlatých šedesátých“, času úžasného vzmachu a bohužel i následného pádu.

Mluvím o posledních létech básníkova žití před a hlavně po roce 1968, v tříletí pro něho heroickém, ale i smutně tragickém. Ať to zní jakkoli rouhavě, myslím, že Josef Kainar v listopadu 1971 odešel v pravý čas: partajní lodivodi už před ním stačili rozvinout rudý koberec ke kapitánskému můstku čerstvě vymetené normalizační spisovatelské paluby. Jako by tím chtěli korupčně zúročit vnější atributy básníkova života vyplněného dlouhodobými  pobyty ve sklenících tehdejšího literárního pařeniště, na dobříšském zámku spisovatelů a přilehlých rekreačních chatách. Skleníkové prostředí „tuzexového života“ na Dobříši a Slapech, pro Kainara přijatelné především k řešení komplikovaných životních peripetií, jeho tehdejší poezií nikterak neprostoupilo. Naopak, přispělo k její jakési až disidentské esencialitě  po básníkově náhlém odchodu. Zejména písňové texty legendárního dnes už „Města ER“ a „Kuřete v hodinkách“, pro které si Michal Prokop s Vladimírem Mišíkem opravdu jezdívali i na Dobříš, vypovídají o naprosto jiném lyrickém mikro- klimatu, nežli skýtala místa jejich zrodu. I v tom byl jeden z paradoxů: empatický překladatel textů amerického swingu a spolupodílník avantgardní tváře nastupující generace nikdy nezpochybnil své postavení veskrze loajálního občana, pravda s kritickými výhradami, leč bez disidentských      ambicí. Právě takového si ho podnes přivlastňují komunisté; jeho básně – a nejenom ty z poúnorových let! – zdobily partajní slavnosti také díky přesvědčivé recitaci Jiřiny Švorcové až do posledních jejích dnů. Ani dnes v nahrávkách jejího kainarovského repertoáru neztratily ničeho ze slovního oparu z východu implantované revolučně mobilizační tóniny, jak si ji Kainar, inspirován Majakovským, osvojil ve své „budovatelské“ sbírce Veliká láska (1950). Stejně tak desítky novinových satiricko-agitačních rozhlásků tvoří poněkud bizarní protějšek jeho jazzového zanícení. V 50. letech, zaujat umělým folklórem tzv. častušek importovaných ze sovětského Ruska, stvořil i on řadu těchto „agitačních  komentářů“ (např. „Bacil karbanu“, „Košická rovina“, „Byl by to syneček“ aj.) v době své “kulturní brigády“ na východním Slovensku při výstavbě průmyslového komplexu HUKO.

Kainar a jeho (nenapsaný…?) koncert

Inu, chce se říci, taková byla už doba, ale to bychom tuto polaritu odbyli příliš jednoduše. Byla přece řada básníků, kteří „do toho nešli“ ani za krutou cenu nepublikování a často i perzekuce. Josefa Kainara nikdo do oněch z dnešního pohledu trapných eskapád nenutil; jeho voluntaristická reakce na politické slogany, stále dokola omílané, a denní úděl básnícího publicisty (Kainar byl dlouholetým redaktorem brněnské Rovnosti) je zřejmě nejpřirozenějším vysvětlením jejich zrodu. V totalitním nátlaku, kdy platila závazná ideologická poučka, že z hlediska třídního boje a světa rozděleného na dva tábory je všecko „soukromé“ (rozuměj: rovněž intimní emocionální svět lidské bytosti) nedůležité, svazující, a tedy reakční, byla popřena i dosavadní Kainarova básnická cesta. Vedla souběžně se Skupinou 42 značena existenciálním akcentem na člověka-solitéra, „nočního chodce“, neopakovatelného a nepředpověditelného osudovým údělem, v němž je zlo a dobro vyměřeno každému v jiném, leckdy velice krutém poměru. Pocitové kulisy peripetií lidské fatality – taková byla jeviště mikrodramat Kainarovy válečné a předúnorové poezie, jak přímo explicitně vyzařuje z jeho nejslavnějšího zhudebněného textu „Stříhali dohola malého chlapečka“ (1946). Do pocitové konstrukce téhle básně lze snadno alegoricky dosadit i postavení člověka v totalitní společnosti, „chyceného a polapeného“ v „železné židli“, z níž není úniku… Je  obětí škodolibého zájmu o ponížení člověka zbaveného možnosti obrany. Stává se ovšem také spoluhráčem této degradující podívané, aktérem hry a její smutnou trofejí v jedné osobě. Tak byl ostatně dešifrován dobový podtext kultovního Mišíkova songu z poloviny 70. let, jenž nemálo přispěl ke genezi kainarovského disidentského oparu, který vydržel až do listopadu 1989 a posléze vplul už v necenzurovaném výčtu díla do literárně historických análů. Ještě v roce 1982 ve sbírce Včela na sněhu, komponované z převážně nepublikovaných básní jeho bluesové litanické poezie, nesměla být datována jedna z jeho nejodvážnějších poetických sond do smutkem kolorovaného ledna 1969, měsíce odchodu Jana Palacha.

Člověk a dějiny doby, kterou je mu dáno spoluprožívat, a které svým neopakovatelným osudem sekunduje, toť velké téma Kai-narovy poezie. Může se vzepřít a jít svou cestou třeba i proti zaběhnutému pořádku, aniž se zpronevěří sobě samému? Básně jeho tří sbírek ze 40. let jsou citlivým seismografem těchto niterných erupcí. V následném konformním „budovatelském“ intermezzu v prvních letech nového režimu snaží se tento svár uhladit a  smířit, leč překročit tento Rubikon podařilo se mu jen váhavě, zčásti a za cenu zjevné  redukce intelektuální výbavy lyrického subjektu své poezie. Když posléze na konci 50. let  provedl bodře neokázalou sebekritiku a polarizoval svou poetickou radiaci heslem „člověka hořce mám rád“, povedlo se to opět jen zčásti. Činil tak s ironií sobě vlastní a s citem pro osobitě pojaté „člověčenství“,  pro jehož chuti a vůně měl zvláštní dar smyslově košaté projekce.

Přiznávám se tímto ke všemu
A též se přiznávám
Že z toho ničeho mi vůbec není líto

napsal v „Klavírním koncertu“, krutě sebeironické bilanční básni patnáct let poté. Lapidárně tím řekl o sobě všecko – i v poslední sentenci: „Lituji jenom svého koncertu, který už nenapíši.“ To ještě nemohl tušit, co přijde.

Po sovětské okupaci Kainar publikuje několik silných textů, bezpochyby svých vrcholných, snad právě ony jsou větami zamýšleného koncertu. „Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969“ otištěná vzápětí v Listech je sugestivní projekcí palachovských týdnů a její věštecký patos nemá v české poezii mnoho obdob:

Modlíme se:
Nenahýbejte se
Lidé z lidských tváří
Přijde Bezpředjaří
Přijde Jakoléto
Smutné země této
Přijde rusý Papodzim –
Jen zima
Bude nám věrně
Dech a dříví krást
Bude nás štípat
Na polínka Potichá

V časově souběžné básni „Bolest ať mi poví“ je cudně oslaveno obětní gesto Jana Palacha:

Ani tak nehořím
Já spíš celý vlaji
Ptáci mě nebesům
celého odevzdají
Mne sarkofágy králů
Přijmou za svého

A maminka
Ať mi odpustí
Neboť ovečky dnů šílí
Nevědoucí
Umřel jsem
Abych se dověděl.

Kainar: básník, kreslíř, hudebník, dramatik a novinář

Je zapotřebí vzdát hold především ozónu jeho básní, šťavnatě prokrvené metaforické řeči  užívající někdy až hazardně a s umanutou samozřejmostí jazykových prvků neozkoušených a nevídaných. A snad právě odtud pramení jeho obliba mezi recitátory, neboť jeho verše jsou svůdně načpělé onou kainarovskou člověčinou, dají se s gustem vyprávět jako malá dramata láskyplného spoluúčastenství, ať už jde o nemocné děvčátko, železničáře-svatebčana, obyvatele sousedního činžáku nebo vynořivší se milenky z mládí a desítek dalších aktérů  „obyčejných“ osudů.

To všechno je Josef  Kainar, v běhu několika desetiletí nastřádaný úl „včely na sněhu“, jak parafrázoval vezdejší život, z něhož jsme stačili ochutnat jen část jeho  díla, plástev poezie. Sám se žánrově charakterizoval v tomto pořadí: básník, kreslíř, hudebník, dramatik a novinář.  Ve dvou z uvedených žánrů proslul i jako autor stále vydávaných říkadel pro děti a hojně inscenované pohádky o Zlatovlásce.

Dílo zůstává, životní „ideologicky komplikované“ drama básníkovo do něj vstupovalo  zprostředkovaně, osoby, které pečetily Kainarovy dny štěstí i smutku většinou již odešly, fatální dopad jejich rolí můžeme lépe či hůře už jenom rekonstruovat. V básni o „štice dlouhé  jako stehno antické bohyně“ odpočívá jeho milované rybářské nádobíčko, v „Nápisech na žudra“ poválíme na půnebí sladce trpké krůpěje moravské řeči, jíž se celý život dvořil a  nemohl do syta nabažit…

Ano, takový je Josef Kainar. Autor častušek i blues. Básnické médium „topičů velkých lokomotiv“ i umírajícího děvčátka v nemocničním pokoji plném snových labutí. Zasunuto jedno v druhém, jedno bez druhého nelze pochopit. Kainar-agitátor před prvomájovým průvodem, Kainar-občan v čase volebního práva „lístečků z podzimních stromů demokracie…“, Kai-nar-Kain, Kainar-Lazar… a tak dále, až k tomu bledému gentlemanu oblékajícímu si občas na Slapech rybářskou halenu… Takového Kainara máme, takového jsme si zasloužili: Kainar je Kainar je Kainar…

V nás, kteří jeho poezii přednášíme – hrdě se k tomu hlásím! – žije jako zvláštní dar zadrhnutý v duši, báseň po básni, jak jsme si je ukládali do jizev vlastních lásek, bolestí a nadějí. Jinak to s nimi ani nejde. S jeho mlčenlivou asistencí, kterou jsme nikdy neztratili, ba  cítíme ji s lety stále víc. I proto je Josef Kainar v trojčíslí závratné stovky tak přítomný.

***

Jsem pamětník Kainara ještě živého, jednou jsem s ním dokonce i mluvil při poněkud kuriózním setkání: já v letním vojenském mundúru jako záklaďák, jak se tehdy říkalo dvouročnímu angažmá v zeleném, on nicméně také, a sice ve vojenském prostoru na Libavé nad Olomoucí, kde si odbýval vojenské cvičení jako tzv. záložák. Jakou měl hodnost, to dnes už nevím, pamatuji si jen to, že když jsem objevil, že „úřaduje“ v redakci vojenského časopisu (vše se odehrávalo v létě v provizorních podmínkách dočasného pobytu v táboře, který jsme si museli sami vybudovat), přinesl jsem mu do redakčního stanu svoje básně a čekal, co on na ně… Kainar odtamtud za pár dní zmizel, ale mně zanedlouho přišlo na naši rotu od něj toto posouzení – založil jsem ho do knihy a nedávno objevil mezi papíry z dávných let a oskenoval si ho. Ano, jsem asi jeden z mála, komu Josef Kainar takhle z vojny napsal… Zmíněnou báseň „Zteč“ jsem podle jeho pokynu poněkud metaforicky přetavil v úvodních verších, které Kainar cituje, a v definitivním znění ji zařadil do své pseudonymní snůšky juvenilií (Jiří Kott: Ovoce noční), která vyšla před dvěma lety jako bibliofile v nakladatelství Adolescent v Jihlavě.

Zteč

Jednoho rána na úsvitu právě
v deštivém údolí a smrti na dostřel
budem se na zteč hnát po zkrvavené trávě
ostruhy zoufalství v slabinách ztuhlých těl
Poběžím v rojnici na pušce skvrnu hlíny
poběžím pro život v nejisté dálce dne
Tam je můj nepřítel za dráty rezavými
Čeká mne v zákopu Ach kdo tam doběhne

Vystřelím slzy své Nebe a zem se scelí
Budu se prodírat tím zakaleným dnem
po louce s kameny s vojáky v jitroceli
smrtící vzduch mě jme a úzkost
                                           Doběhnem

To si můj nepřítel už obnažuje dýku
a oba toužíme být vysoko jak pták
Potom se obejme muž s mužem bez polibku
a dýka třeskutě narazí na bodák

Oh po čem klouzají ti oceloví hadi!
Zelené sukno se nadouvá – Skřek a sten –
My se tu bijeme o život o své mládí
A ten můj nepřítel je mi tak podoben

Snad je to právě on kdo by mne doprovázel
v ulicích cizích měst v horách i údolích
Teď svírám jeho pěst a velké rudé saze
roztírám po šíji Vzpíná se
                                           Povolil

Povolil pomalu Hroutí se ostýchavě
do tvrdé náruče se srdcem dokořán
Tepají krůpěje lijáku v mokré trávě
Vítr je roznáší jak tlukot plachých hran

Dým cuchá krajinu Odevšad ze zázemí
šlehají střely jak ohnivé řetězy
Jenom můj nepřítel spí stulen v kypré zemi
dívá se bolestně a říká
              – Vítězi!

(Martin, kasárna, 1955)