Hranice času se neúprosně posunují a proměňují i milníky našich životů. Jen málo-který zůstane nedotčen klimatem odžitých desetiletí. Básnické dílo Vladimíra Holana (1905–1980) u mne mezi takové patří. Blíží se opět jubileum básníkova narození, už sto desáté… Bylo, je a ještě bude napsáno o Holanově roli v české poezii přemnoho. Velký Mág z Kampy, Demiurg Poezie, Velekněz Jazyka, i takové přídomky dotvrzují jeho výjimečné postavení v české kultuře. Byl jedním z mála, kdo se odhodlal vzepřít komunistickému režimu zatvrzelou odloučeností od všech jeho rituálů přijetím dobrovolné řehole v domě, kolem něhož se chodilo za jeho života s úctou a obdivem.

Dílo Vladimíra Holana, dnes už vydané v souhrnné celistvosti, výmluvně dokládá, že se totalitnímu režimu bylo možno vzepřít neprostupnou duchovní fortifikací, kterou nemohl žádný z jeho ideologů prolomit ani lstivě posunout.

To platí stále. Letos, v roce, kdy jsme si připomněli také jubileum konce válečné katastrofy roku 1945, mohli jsme směle citovat z tehdejší Holanovy poezie bez uzardění nad uměle kašírovaným patosem a konjunkturálně rozmělňovanou devótností vůči jedné z velmocí. Je to ovšem z hlediska kompatibility díla jenom jedna tvůrčí etapa, i když nikoli nevýznamná. A přece právě někde v pomezí poválečných let, kdy byli dopsáni Rudoarmějci, mohli bychom shledávat věrohodné artefakty – politické i osobní – k pochopení budoucí Holanovy klauzury. Rozhodnout se pro dobrovolnou izolaci znamenalo pro básníka dát se cele nejenom do služeb Poezie, ale stejně tak i do péče chápavých blíženců kolem sebe. Holan jimi skutečně obklopen byl po celá tři desetiletí až do konce svých dnů.

Nepatřil jsem do kruhu kolem Mistra z Kampy; vstoupil jsem do služby milovanému básníkovi na jiný způsob – jako interpret jeho poezie. Tři z Příběhů, pro mne erbovního díla Holanova, nasytily tenkrát moji duši něčím, co v ní jako by čekalo na tuto trojí hostinu slov… Nebyl jsem jedním z mála a – díky Bohu! – nejsem jím ani dnes. Pokusy o zvukovou podobu Holanových textů, ne nepodobné horolezeckým výstupům na svahy Himálají, podnikají rok co rok zejména mladí recitátoři. Ti, o něž dnešní média nejeví takřka zájem, ačkoli jako živoucí šiřitelé básnického slova mohou být směle zváni nositeli i strážci jedné z nejvýznamnějších a nejstarších tradic české kultury. Mohu s klidným svědomím dlouholetého porotce jedné z nejre- prezentativnějších soutěží přednesu poezie, Wolkrova Prostějova, prohlásit, že od poloviny 60. let neminulo roku, aby se Holanova báseň neobjevila v repertoárovém rejstříku amatérských přednašečů, kteří si autory volí především hlasem srdce.

Jako jednu z nejcennějších životních relikvií uchovávám odpověď Vladimíra Holana na dopis, který jsem mu poslal před pětapadesáti lety jako mladý učitel z Litvínova. Našel jsem jeho strojopisnou kopii a mohu ji bez jediné retuše přepsat. Pravda, hanbím se, že jsem tenkrát svůj elaborát nenapsal vlastní rukou, když vyvolal tak kaligraficky vytříbenou ozvěnu, zřejmě bych však nemohl tak přesně po létech evokovat tehdejší slova:

Vážený básníku,

jednou – je tomu více než rok – byl jsem v neděli dopoledne v Divadle hudby na Vašem matiné. Znám Vaši poezii od svých dvaceti let, První básně, které jsem četl cestou z antikvariátu, mne dovedly až někam na Jezerku a jen šeření přetrhlo jejich četbu. Byl jsem na tom matiné a vzpomínám si, že jsem byl tenkrát zvědav, přijdete-li i Vy. Neznám Vaši tvář, snad jste tam byl, ale z oněch Vašich veršů, co tam zněly – i když jsem si je v duchu snad říkal lépe – byla Vaše přítomnost cítit. Snad jste slyšel, že tenkrát nebylo Divadlo hudby plné, nepřišli mladí, považoval jsem se tehdy za jednoho z nejmladších diváků. A přece: jaká škoda, myslím – bez jakýchkoli úmyslů Vám lichotit –, že jste jediným básníkem, z něhož může česká poezie vyjít z dnešního zamotaného a bludného osudí, že Váš básnický svět se už dávno stal moderním a bude jím dlouho v tom nejlepším slova smyslu.

Po Prvních básních četl jsem První testament a posléze celou knihu Havraním brkem, žasl nad křehkostí Melancholie, znovu prožil (a právě tak jako Vy, kouzelný malíři dětských pocitů) rok čtyřicátý pátý. Ano, já jsem tehdy jako dvanáctiletý kluk byl po prvé okouzlen poezií právě mezi boudami Karlova náměstí. Vaše Záhřmotí je vedle Blatného, Koláře a Ortena mojí nejmilovanější sbírkou, cítím z ní vůně vlakového kouře i sadu po dešti, meluzíny v kamnech a pouťových střelnic…

Nebylo většího znalce českého verše, českého slova.

Nebylo básníka silnějších obrazů.

Prosím, neusmívejte se nad touto naivností. To Vám přece řekli už dávno a lidé povolanější.

Já Vám píši proto, že jsem se dověděl, že je Vám pětapadesát let a že jste nemocný… Snad uvažujete nad tím, je-li dnes schopno celé Vaše dílo něco říci mladým.

Mluvím sice jen za sebe – a vím, těžko se dnes hledají konsumenti poezie vůbec, natož Vaší – a chci Vám říci, že jste své básně nepsal jen pro sebe. Chvíle nad nimi patří k nejkrásnějším z mého života.

Sám jsem se Vás pokoušel zkoumat, ale jste nevysvětlitelný, nepochopitelný, vzpíráte se jakékoli logice, kromě logiky metafor, oněch „krátkých spojení“, které do mne zapustily neopakovatelné a nejsilnější pocity.

Buďte brzo zdráv!

Ono nedělní holanovské matiné, o němž je v dopise zmínka, odehrálo se v listopadu 1958 v sálku Divadla hudby v Opletalově ulici a bylo nepochybně nejenom událostí literární. Po dlouhých letech se k Holanovi mohli veřejně přihlásit čeští básníci – učinil to za ně tenkrát jímavým prologem Jan Noha, verše, i ty dosud nepublikované, přednášel herec Jaromír Spal.

Na podzim roku 1960, kdy jsem dopis odesílal na adreseu pro mne přímo mytickou: „U Sovových mlýnů 7 – Praha 1 – Kampa“, nebyla ještě běžně dostupna ani Noc s Hamletem, ani většina Příběhů. Nicméně lidský i umělecký profil Holanův byl už dán. Od roku 1963, kdy se Příběhy konečně podařilo vydat v kompletní kolekci a v pražské „vinárně poezie“ Viole poprvé zazněla Noc s Hamletem, nadchází velký čas Holana-inspirátora celé jedné nastupující generace. Vycítila v něm osobnost přitažlivě dráždivou, s poetikou šifrovanou tajemnými duchovními klíči – k básníkovi si každý musel proklestit cestu sám a nedat se z ní svést… Pro mnohé to byl dlouhý nerovný boj, Holanova uhrančivě magnetická pole rušila střelky osobních kompasů i velikánům české literatury. Básník Ivan Diviš to cele přiznal v Teorii spolehlivosti: bez Mága z Kampy nestvořil by – často polemicky – řadu svých drobných textů i rozlehlých básnických kompozic. Radiace jeho poetiky neztratila ničeho ze své intenzity až do dnešních dnů – každoročně objevuji mezi desítkami básnících novokřtěnců ty, kdož se k Holanovi přiznávají jako autoru erbovnímu, jenž jim pomáhal pootevřít těsnou bránu k „složité prostotě“ poezie.

Ne nadarmo nese jedna z nejzásadnějších Holanových sbírek jméno Bolest. Osud lidský i úděl umělecký lze tímto pojmem u Vladimíra Holana bohatě doložit i vysvětlit. Navíc je v české poezii 20. století největším básníkem teologickým – víra v Boha pro něho nebyla konstantní veličinou, ale neustálým bojem o její projekci a existenciální potřebu v životě. Spirituální oscilace od víry k nevíře, nebo lépe: i proti víře, navíc jitřená zběsilou atmosférou let padesátých a pocitem naprosté izolace, takové bylo dějiště nejrozsáhlejší a časově nejdelší bitvy básníka se světem. Magické doteky orloje noci a leckdy až traumatické podvědomí bolesti jako metafyzického středobodu vnímání, to vše se v Holanovi nepřestajně vyrovnává a snoubí s jiným stavem, jemuž říkáme láska, podle Holana „pátá strana duše“. To není v české poezii nové téma – „Láska a Bolest jsou sestry“, můžeme citovat z jiného básníka, leč Holan tuto fatální rovnováhu slasti a trýzně vyjevil neopakovatelně a po svém ve sbírce Bolest:

…když mi, lásko, stále unikáš,
jsi moje ustavičná přítomnost, ó jistě!
Tak jako vodopád:
i když jej stále opouští voda stále táž,
on stále zůstává na tomtéž místě…“

V pražském Letohrádku Hvězda probíhala před deseti lety výstava Noční hlídka srdce věnovaná stému výročí básníkova narození, pozoruhodně mnohočetný vhled do života a díla, které už ve své době přesáhlo zdejší literární kontext a vstoupilo mezi nesporné objevitelské hodnoty 20. století. Od té doby se tu a tam Holan připomíná. Werichův dům na Kampě, kde se po řadu let mohli dennodenně potkávat klaun jeviště a magický strážce ohně české poezie, brzy otevře své prostory i připomenutím této zvláštní symbiózy dvou velikánů české kultury, i když poslední tucet let svých životů prožili odděleni.

Jak to k jubileu tak významnému patří, zaznějí i letos Holanovy básně. Kéž by nevstoupily do nás jen jako ozdoba těch dní, kdy budeme básníka vzpomínat. Cesta k němu vede srdcem. Jeho noční hlídka čeká na každého, komu je zapotřebí hojivého elixíru jeho poezie.