Probouzení

O autonomním sociálním centru Klinika vyšel nespočet článků, které více či méně přesně charakterizují, co se v ní a okolo ní vlastně děje, bylo by tedy zbytečné na toto téma přidávat další. Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová dále nepřeje komunitnímu životu „trojky“ (a nejde rozhodně jen o Kliniku), na facebookové stránce Alexandra Bellu, místostarosty téže městské části, se pročítáme množstvím lží a argumentačních úskoků, abychom došli k témuž – že jiný, lepší svět je možný, řada lidí slyšet nechce. Solidarita, dobrovolnictví a nezištná pomoc nemají v našem slovníku stále ještě místo tak pevné, aby jím dennodenně neotřásaly názory nápadně hnědé barvy.

Toto v omezené míře platí i pro vztah Kliniky k literatuře, resp. literatury k ní. Probudíme-li ze spánku debatu o angažovanosti, má najednou docela jiný odstín. Vzniká nemálo angažovaných básní, jiných textů, spisovatelé a spisovatelky se pomalu a nenápadně znovu snaží zaujmout pozici onoho (s notnou nadsázkou řečeno) „veřejného svědomí“, jak o tom svědčí řada prohlášení, např. ke skupině Ortel v souvislosti s vyhlašováním „Slavíků“… nebo k únorovému útoku na Kliniku. Angažované texty vycházejí v knihách, literárních časopisech, na internetu. Sociální bublina literární scény však těžko praskne tímto způsobem. O to se sice pokouší – a leckdy celkem úspěšně – sociální sítě, ale ve výsledku se pouze na chvíli zavlní hladina českého literárního rybníčku a jeho fauna se mlčky vrátí k tichému životu v hloubce.

Spisovatele a spisovatelky je ovšem stále častěji možné potkat na demonstracích – a to především těch antifašistických, protinenávistných či solidárních (třeba právě s Klinikou). Občanská angažovanost literární scény – byť nepatrně – roste: v literárních časopisech znovu dostávají prostor rozhovory, eseje a komentáře na vpravdě neliterární témata, Asociace spisovatelů vydala prohlášení k různým společenským a politickým událostem… Čte je ovšem někdo kromě omezených kruhů přátel, nadšenců či odborníků?

Magistrát bez Kozelky

Přestože se autorská čtení stále na nových a nových místech (kavárny, hospody, kluby), příslušné kruhy recipientů se rozšiřují po jednom, po dvou. Všichni se znají. Nesměle přešlapují za dveřmi kaváren. Autory a autorky, kteří vykročí ven, téměř nikdo nebere vážně. Milan Kozelka je mrtvý a schodiště pražského magistrátu zeje prázdnotou. V kavárnách se čte pro přátele, na Měsíci autorského čtení se občas někdo na něco dokonce i zeptá. Většina literatury zůstává v „šedé zóně“ nezájmu ze strany společnosti.

Zmíněná vykročení z kaváren do ulic pak působí spíš jako nenápadná guerilla. Co si získává tradici na literární scéně (a mezi „různě alternativně“ laděnými lidmi), není pro většinovouu společnost hodné zaznamenání – guerilla poetring, poetické scény na hudebních festivalech (v tomto případě jde spíše o zajímavé zpestření programu než o obnovu zájmu o poezii). Samovolně se zde dále rodí výlučnost a spiklenectví. Ne že by spiklenectví neznělo lákavě, ale kdo potom čte ty texty? Hrstka autorovi či autorce podobných?

Evropa kouřila dějiny (autorský večer pod taktovkou Karla Pioreckého) na ministerstvu kultury za přítomnosti jeho zástupců a několika dalších návštěvníků. Vzniklo pár fotek z tabletu a snad nějaký status na Twitteru. Lání Bohdana Bláhovce ministrovi kultury, jehož na místě překřtil na Übermanna, tleskám a se mnou ještě pár lidí. Po čtení se rozcházíme domů a nic se neděje. Skoro by se chtělo rouhavě zvolat: „Co bychom dali za ještě jednu Rasistickou poezii!“ Jestliže totiž literární scénou nejvíce zahýbe skandál uměle vytvořený přímo jí samou, je situace vcelku zoufalá.

V solidaritě je síla

Co s tím vším má co dělat Klinika? Její význam, který snad nebyl během prvního roku jejího provozu tak patrný, vyvstal během „okupačního“ módu, tedy po vypršení platnosti smlouvy o výpůjčce. Byl jsem osloven, abych na Klinice zorganizoval nějaké čtení. To první bylo ještě „klasické“, tj. komorní, tišší. Na půdě Kliniky se postupně objevili Jonáš Hájek, Ondřej Hanus, Olga Pek a Nikolaj Ivaskiv. V publiku seděl Martin C. Putna, který snad ještě přímo na místě slíbil (a následně realizoval) přednášku.

A pak přišel Maraton autorských čtení. Na Facebooku jsem vytvořil událost a přidal kontakt na sebe – kdo chce podpořit Kliniku, ať se mi ozve a přijde něco přečíst. Schránka zpráv se pomalu plnila a mobilní telefon pravidelně vibroval. Autoři a autorky snadno zaplnili celých pět hodin, nakonec dokonce sedm. Nějakým lidem jsem se ozval já, jiní se zase ozvali mně. Význam Kliniky pro literaturu, tedy především tu živou, se ukázal v plné síle: tavicí kotel názorů, proudů, poetik, „příslušností“. Vedle sebe četli autoři a autorky jako Ivana Myšková, Josef Straka, Adam Borzič, Básník Ticho, skupina Zlatoválky, bývalí členové Mladých básníků pražských, redaktoři časopisu Zmatená kudrlina, lidé, které jsem znal od vidění nebo neznal vůbec, kteří se pohybovali v úplně jiných kruzích než všichni ostatní.

Na Klinice je to ovšem jedno – na tzv. autorský (či mediální) obraz či povědomí o autorovi se nehraje. Tvrdě se „jde“ po textech, a ty najednou ožijí, najednou mají nadšené příjemce. Poslech autorského čtení (a obecně návštěva jakéhokoli kulturního programu) na Klinice nepředstavuje volnočasovou zábavu, u které si vypije skleničku vína a s vyplněnou kolonkou „kultura pro dnešní den“ odejde. Není to událost společenská, jde o povýtce osobní angažmá. Tedy to, co by mělo být samozřejmým důvodem pro recepci jakéhokoli „nespotřebního“ uměleckého díla.

„Klinika“ tomu ovšem přidává jednu velice podstatnou hodnotu – významně rozšiřuje řady recipientů. Nestane se, že by na autorská čtení chodila pořád ta samá skupina lidí, jen titíž přátelé. Na čtení Jonáše Hájka přijdou obvyklí návštěvníci Zlatoválek, na čtení Vojtěcha Vacka ze Zlatoválek přijde Ivan Štampach. A nebo také úplně jiní lidé. Příjemci textů se neustále proměňují, střídají. Náhodně přijdou. Nebo ze zvědavosti. A poslouchají se zaujetím. Ať už jde o intimní lyriku či angažovaný apel.

I sami literáti a literátky se o Kliniku zajímají. V tamější knihovně tak leží třeba Tvar, Psí víno či Plav. Návštěvníci si je půjčují, čtou, diskutují o nich. Nevznikají žádné elitářské skupinky čtenářů, žádné pseudointelektuální kroužky. Klinika je otevřená všem. Všem, kdo sem přicházejí bez nenávisti. Literatura tu žije a neustále ji objevují noví a noví lidé. A především ji objevovat chtějí – nejsou unaveni každoročním závalem knih a vystaveni nutkavé potřebě ji škatulkovat a systematizovat. Jsou v podstatě ideálními čtenáři – lačnými. Přesně toto literatura potřebuje – potřebuje svoji Kliniku.