Nikdo se jako sebevražedný atentátník nerodí.
Rozhovor s enfantem terrible současné švýcarské kulturní scény, autorem Sexuální neurózy našich rodičů a dalších pozdvižení.
Pane Bärfussi, evropským tématem číslo jedna je už řadu měsíců otázka, jak se vypořádat s neustávajícím přívalem běženců z Afriky a Asie. Vy jste se ve Švýcarsku na toto téma v loňském roce dokonce zúčastnil televizní diskuse. Jak vnímáte celou situaci? Je současná migrační vlna největší společensko-politickou výzvou současnosti a blízké budoucnosti?
Anna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…
…ale co dělá poezii poezií? Cit a prožitek. Jazyk básně nelze pouze racionálně vykonstruovat, člověk-básník musí být v básni plně přítomen, jinak podle Ai Qinga nelze tvořit poezii.
Potřebujeme totiž identifikaci. S něčím, co je nad námi, co tu bylo před námi a bude i po nás. A přiznejme si, že se neumíme identifikovat s celým lidstvem či s Evropou, nebo jen do jisté míry, takže chtě nechtě se většina z nás přinejmenším identifikuje (kromě tak základní hodnoty, jako je Sparta, Slávie či Baník) nejen se svým městem či krajem, ale i se zvláštní fikcí jménem národ, která se rodí někdy v předškolním věku.
Ladislav Zedník je vášnivý paleontolog, invenční básník a nově také zapálený fotograf a provozovatel interaktivního Triloparku. Sešly jsme se s ním u příležitosti nedávného vydání jeho třetí básnické sbírky Město jeden kámen, která vyšla v nakladatelství Dauphin společně se Simoninou třetí knihou poezie Tance. A ano, Láďa Zedník je náš kamarád, nevykáme mu.