V poslední době se hojně mluví o kritice, o její krizi. Ty se literární kritice věnuješ soustavně mnoho let. Jak vidíš situaci kritiky? Je v krizi?

Za dobu, co se pohybuji kolem literatury, jsem zažil mnoho fází vztahu ke kritice, mimo jiné i dobu, kdy se do kritiky vkládaly velké naděje, že to bude právě ona, kdo stvoří novou českou literaturu. Teď jsme naopak ve fázi, kdy se jí klade za vinu, že buď vůbec není, anebo – a to je horší – že je, ale nepomáhá, ba dokonce, že literatuře vědomě škodí. Faktem je, že kritika dnes není lukrativní záležitost, nedá se s ní uživit a nepředstavuje ani činnost, která by člověku zvyšovala osobní prestiž. Každým rokem se sice najde pár mladých lidí, které potěší, když uvidí své jméno pod vytištěným textem, nicméně většina z nich po chvilce zjistí, že recenzování není až tak velká zábava, protože všechny knihy jsou špatné tak nějak stejně a dobrých zase tolik není. A přestane je to bavit. Dojde jim, že ohlas a dopad psaní o literatuře je malý, protože je publikují především časopisy určené kulturní menšině. Lidí kolem literatury je totiž jen maličko – asi jako zahrádkářů, no, těch je nepochybně víc. Výsledkem je, že není mnoho osobností, které by se literární kritice věnovaly systematicky a dlouhodobě, a ještě by je to bavilo – mohli bychom je patrně spočítat na prstech jedné ruky. A navíc se ptát, kdo z nich je uznáván literární komunitou. Přesto si ale myslím, že kritika za to, jaké má dnes literatura postavení v české společnosti, rozhodně nemůže. Kritika je jen zrcadlo, nikoli propagační služba, jejím účelem tedy není literární díla propagovat, ale přemýšlet o nich.

Karel Piorecký teď pro Tvar píše seriál Kritéria kritiky. Jaká jsou tvoje kritická kritéria?

Asi nejsem kritik, který by měl předem daná jednoznačná kritéria a hledal díla, která se do nich vejdou. Nejsem tedy přesvědčen, že psaní musí být autentické, politické, stranické, protistátní, mytologické, mýtotvorné, citlivé, drsné, růžové, modré, veršované… atd. Literární dílo mě musí především něčím zaujmout – a než začnu číst, neurčuju si čím. Musím mít ale pocit, že mi chce něco podstatného sdělit a že to sdělit umí. Že vstupuji s jeho autorem do dialogu, ať již vstřícného, či konfliktního. Netrvám na tom, že literatura musí být čtivá, ale ani na tom, že by měla být výsostnou intelektuální exhibicí. Obojí může, ale nemusí. Čili: dobrá literatura se mi pohybuje na široké škále potencí – od děl psaných pro literáty až po ty, které touží oslovit široké publikum. Pokud bych to formuloval explicitněji, tak mám rád tu literaturu, která skrze text, skrze slovo, jazyk … přemýšlí. Myslí a cítí tenhle svět. Nedává jednoduché odpovědi, ale klade otázky. To je pro mne asi klíčové.

Když vezmeme v potaz oba póly, čtivější i artificiálnější, jak si stojí současná česká próza jako celek, řekněme, v posledních deseti letech?

Asi si nemusíme nalhávat, že by současná próza byla v úplně zázračné kondici. Že by byla něčím, co boří svět a co by svět úplně fascinovalo. Ale myslím, že máme pár slušných autorů, kteří jsou schopni psát způsobem, který nachází své adresáty, a to i v zahraničí. Což je potěšující – na druhé straně kritik je tu taky od toho, aby snil o literatuře ještě lepšejšovější, a ne aby poklonkoval danému stavu.