Milí čtenáři Tvaru,

v šestém čísle jsme se rozhodli oslavit tak trochu rodinnou událost – šedesáté narozeniny literárního kritika a teoretika Pavla Janouška, který je už přes dvacet let předsedou Klubu přátel Tvaru, tedy vydavatele našeho obtýdeníku. Slavíme rozhovorem s ním i přetištěním jeho rozsá- hlého eseje. Dovolím si tedy být trochu osobní. Když jsem nastupoval do Tvaru coby šéfredaktor, moc jsem nevěděl, co můžu od Pavla Janouška očekávat. Nikdo mě totiž nevaroval! A zpočátku to vypadalo dost černě. Celý život mám potíže s autoritami, a tak naše tvarovské soužití poněkud skřípalo. A to jakkoli Pavel Janoušek do chodu Tvaru nikterak nezasahoval a novinkám a experimentům nové redakce nijak nebránil. Zkrátka bylo to spíš ve vzájemném (ne)naladění. Skoro to vypadalo, že nám Pavel prchne. A pak – těžko říct, kdy přesně a jak přesně – se něco v atmosféře změnilo, až jsem si posléze uvědomil, že si bez Pavla Janouška Tvar představit nedovedu. A také mi došlo, že za obtýdeníkem opravdu stojí, že ho podpírá a že k problémům nejrůznějšího druhu přistupuje s nadhledem, zralým klidem a zkušeností. Ale nejen to – uvědomil jsem si, že začínám mít Pavla obyčejně lidsky rád – pro jeho lidskost, humor a tu rošťáckou jiskru. Cosi z jeho elánu snad probleskuje i naším rozhovorem, byť ten se pochopitelně soustřeďuje spíš na Pavla coby kritika a teoretika, se kterým nemusím vždycky do důsledku souhlasit, ale jehož pohledy na literaturu jsou inspirativní, občerstvují a leckdy pobaví. Možná že v takto zhuštěné formě působí Janouškovy postoje konzervativněji, než jaké jsou ve skutečnosti, nicméně i v tom je kus sympatického provokatérství. Zvlášť mě v tomto rozhovoru zaujala jedna rošťárna – jeho pohled na národní ideu. Nacionalismu se Janou- šek upřímně děsí. Současně ale varuje před unáhleným rovnítkem mezi ním a veškerým vlastenectvím. Nechce zkrátka přenechat „národ“ coby ideu jen všelijakým „náckům“ a přesvědčivě ukazuje, že má smysl ideu národa rozvíjet v kontextu humanistických a evropských tradic. Že k takovéto myšlence neodmyslitelně patří i péče o literaturu a jazyk, je jasné. Nemůžu si pomoct, je mi to něčím sympatické. Také si myslím, že tzv. národní idea se nemusí projevovat nenávistí k cizincům a imigrantům, odporem k evropské solidaritě a fašizoidním primitivismem. Naopak: můžeme tuto ideu naplnit tím historicky nejlepším z národních tradic, jeho humanistickým a univerzalistickým obsahem. Pořád totiž věřím, že smyslem našich dějin může být Ježíš, a nikoli caesaři nebo zemánci tohoto světa.

Všechno nejlepší, Pavle!