Portugalský výboj do Asie, 2. část
Historie kolonialismu
Jan Klíma

Portugalský výboj do Asie, 1. část

Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.

Esejistika – Studie
24. 3. 2016

Ve 13. století dokonce musely čelit mongolské expanzi. Ovšem teprve objevení námořní cesty do Asie podél afrického pobřeží (čehož se mj. týkal článek v této rubrice v Tvaru 3/2016) umožnilo Evropanům, mezi nimi nejprve Portugalcům a Španělům, vytvářet přes počáteční neúspěchy a ve vzájemném soupeření na asijském území první základny a ovládat námořní trasy, třebaže s mnohem menšími úspěchy než v jižní Americe. Vrcholným obdobím portugalského vlivu v Indii a na Dálném východě bylo 16. století, pak jim začaly konkurovat svou obchodní, politickou i vojenskou mocí protestantské země jako Anglie a Nizozemsko, které je posléze vytlačily z většiny jejich pozic, zatímco Francii se podařilo prosadit svůj vliv v Indočíně. Portugalcům se přesto podařilo udržet několik drobných, ale strategicky důležitých či ekonomicky a kulturně plodných enkláv, především – kromě tří menších území v Indii – Portugalský (dnes Východní) Timor a Macao v jižní Číně. Paradoxně – s ohledem na specifika portugalské dekolonializace dané vnitropolitickými poměry – se Lisabon jako poslední evropská metropole na samém konci minulého století postoupením Macaa Číně vzdal posledního evropského závislého území v Asii, přestože jeho koloniální sláva začala vyhasínat dávno před Londýnem či Amsterodamem. Právě portugalské Asii je věnován text předního znalce portugalských a lusoamerických dějin Jana Klímy z Univerzity Hradec Králové, který pro jeho rozsah zveřejňujeme ve dvou pokračováních.

Kříž a obchod ve stopách svatého Tomáše – 1. část

Dobytím marocké Ceuty roku 1415 zahájili portugalští rytíři evropské dobývání a obsazování  světa. Velmi dlouho poznávali netušeně rozlehlou západní Afriku jako základnu pro plavbu k vysněnému cíli. Tím byla bohatá Asie, světadíl koření, hedvábí, perel a drahých kovů. Zdálo se, že kromě bohatství, které Evropanům konečně pomůže vybřednout z bídy, tam kyne navíc naděje na nedocenitelnou ideologickou oporu. Vždyť Ježíšův učedník, svatý Tomáš, přinesl pravou víru do Persie, pak do Číny a nakonec do Indie. Tam všude evropští křesťané získají spojence, s nimiž konečně porazí muslimského protivníka, který sužoval Iberský poloostrov a který hrozí i Balkánu.

Indická epopej

Roku 1487 se z Lisabonu do Orientu vydali Pero da Covilhã a Afonso de Paiva. Přes Káhiru a Rudé moře dorazili do Adenu. Odtud měl Paiva dojít do křesťanské Etiopie a získat ji za spojence, ale brzy zemřel. Covilhã v přestrojení za arabského obchodníka navštívil Gou, Kalikat a Kannanúr. Z Káhiry roku 1491 poslal svému králi zprávu, která doporučovala námořní cestu k východu jako jedinou možnou.

V červenci 1497 vypluly z Lisabonu čtyři plachetnice. Velitel Vasco da Gama mistrovsky proplul západním Atlantikem přímo k nejjižnější části Afriky, pak se prostřílel obklíčením v Mosambiku, z Malindi obrátil k východu a 20. května 1498 zakotvil před vysněným Kalikatem (Kólikkót ve státě Kérala). Byla to trapné setkání chudého Západu s bohatým Východem. Ubohé Gamovy dary pro místního vládce vyvolaly úsměšky, Portugalcům se nepodařilo najít ani spolupracující křesťany, ani vybudovat obchodní stanici. Nakoupili jen ukázky místního koření a pak se s potížemi probíjeli Indickým oceánem k Africe a odtud domů. Ze čtyř lodí se v červenci a srpnu 1499 vrátily jen dvě, zahynula víc než polovina posádky.

Zatímco Indové nepřikládali epizodě žádný význam, portugalský král Manuel (1495–1521) ji prezentoval jako dobytí světa a sebe jako velitele křížové výpravy proti pohanům; papež připravoval christianizaci vzdálených zemí, s jejichž pomocí rozdrtí odvěkého muslimského nepřítele. Daleká „indická trasa“ (carreira da Índia) se otevřela pro další flotily. Do Indie dojel roku 1500 Pedro Álvares Cabral. Zajal muslimskou obchodní loď, rozstřílel vzdorující Kalikat a pak nakládal koření v Kóčinu a Kannanúru. Ještě než se Cabral vrátil, vyplul v březnu 1501 k Indii João da Nova. Ten založil v Kannanúru portugalskou obchodní stanici. Roku 1502 připlul k Indii znovu Vasco da Gama; obchodní monopol si vynucoval dělostřelbou a odplouval s nákladem koření, jímž definitivně deklasoval Benátčany dosud nakupující drahé koření v Káhiře.

Portugalští velitelé hledali v Indii hrob svatého Tomáše, který se měl stát globálním poutním místem křesťanstva. Především ale obchodovali a válčili. Francisco de Almeida vyplul v březnu 1505 na východ, zničil východoafrickou Kilwu, vyraboval Mombasu a v Kannanúru v říjnu převzal úřad místokrále Indie. Jeho syn Lourenço se Almeida připlul v listopadu k Cejlonu a zakresloval do map Maledivy. V září 1507 ovládl Afonso de Albuquerque bitvou u Maskatu severní část Indického oceánu a plul obsadit perský Hormuz. Když Almeida v únoru 1509 zvítězil nad gudža-  rátsko-osmanskou flotilou před Diu, portugalské lodě zcela opanovaly obchodní trasy mezi Indií, Arábií, Persií a Afrikou. Nový místokrál Afonso de Albuquerque se v únoru 1510 zmocnil výhodně situované Goy, kde vybudoval portugalskou základnu. Vládci malých obchodních států na indickém pobřeží se ucházeli o portugalské spojenectví a upadali do větší či menší závislosti na Evropanech, kteří disponovali skvěle vyzbrojenými koráby střílejícími do všech směrů. Albuquerque doporučoval svým vojákům, aby se ženili s Indkami a zakotvili tak trvale v nové vlasti.

Spor o ostrovy koření

V lednu 1511 vyplul Albuquerque dobýt přístavy v Rudém moři. Nepříznivé větry ho však zavály před Malaku (Melaka) na západě Malajského poloostrova. Na mezinárodní obchodní středisko tedy zaútočil, v srpnu Malaku dobyl a dal zde hned stavět mohutnou pevnost. Portugalci začali obchodovat na Maledivách, hledali spojence na Cejlonu, pronikli do království Pegu na území dnešní Barmy-Myanmaru, navštívili království Siam v dnešním Thajsku a přistáli u břehů Jávy. K Molukám, nejbohatším „ostrovům koření“, se vypravili z Malaky António de Abreu, Francisco Serrão a Simão Bisagudo. Serrão po dvojím ztroskotání dosáhl až moluckého ostrova Ternate, kde objevil vysněný ráj s hojností zázvoru, hřebíčku, skořice, pepře a dalšího koření, ale v tomto ráji také zemřel. Abreu se dotkl indonéských ostrovů Solor a Flores, a když se vrátil v prosinci 1512 po plavbě kolem Jávy do Malaky, vyprávěl i o velkém ostrovu Timor na jihovýchodním konci archipelagu. Roku 1515 postavili Portugalci na Sumatře pevnost Santo António de Achém, roku 1517 jim maledivský sultán udělil právo zřídit na      ostrovech obchodní stanici a příštího roku čtyři válečné lodě zahájily obchodování v opevněné základně Mále. Roku 1521 se Portugalci usadili i v Čaulu asi 60 kilometrů jižně od Bombaje.

Právě v té době připlul od východu k Filipínám Portugalec Fernão de Magalhães ve službách habsburského krále Španělska Karla a ve zbytečné šarvátce tu zahynul. Tím vybídl španělského panovníka, aby půdu zbrocenou krví žádal pro sebe. Tak se portugalskému králi Janovi III. (1521–1557) vynořil nečekaný soupeř na okraji Tichého oceánu. Portugalci se sice roku 1523 uchytili i na pobřeží východní Indie v místě údajné smrti svatého Tomáše, kterému říkali São Tomé de Meliapor, ale jen stěží kontrolovali svou rozlehlou námořní říši končící zatím na východě na moluckém ostrově Tidor. Byli sice v Asii téměř všude, ale v tak nepatrném počtu, že byli zároveň všude ohroženi. Daleko od Lisabonu často obchodovali na vlastní pěst a občas mizeli jako najatí žoldnéři v domácích státech. Pořádek v Orientu vyjel v dubnu 1524 upevnit starý admirál Vasco da Gama. Koncem září prosazoval autoritu centra v Goe, zasáhl v Kannanúru a Kalikatu, ale v Kóčinu se roznemohl a o Vánocích zemřel.

Přicházeli další místokrálové, ale to už se asijské národy rázně stavěly na odpor násilnému prosazování portugalských obchodních zájmů. Podle smlouvy se Španělskem podepsané roku 1529 v Zaragoze obsadili Španělé Filipíny a začali budovat svou „Hispanoasii“ jako cestu od Manily do nedávno dobytého Mexika a od Antil k Evropě. Portugalské námořní impérium ve srovnání s poklady Aztéků ztrácelo lesk. Snažil se mu pomoci sám papež, když roku 1524 vytvořil biskupství Malabárské se sídlem v Goe. Ale křesťanství nepřijímali hinduisté ani muslimové. Kristovi bojovníci tedy šířili svou moc válkami, v nichž uplatňovali zbrojní převahu: vítězstvím u Diu roku 1538 si zajistili další základny na indickém pobřeží. Papež znovu křesťany posílil, když v letech 1556 a 1557 zřídil biskupství v indickém Kóčinu a malajské Malace.

Dokončení v příštím čísle

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Konec portugalského panství v Africe
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Konec portugalského panství v Africe

    Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 10/2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 2. část

    V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

    Esejistika – Studie
    7. 4. 2016
  • Brazílie – nezávislost jako ujasňování identity

    Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 5/2016
  • Objevy a základny – úsvit moderního kolonialismu

    Středověk se jako etapa světových dějin uzavíral zvolna a datace počátku novověku Kolumbovou cestou v r. 1492 je spíše věcí konvence než vědecky uznanou „pravdou“. Přesto lze říci, že vedle nástupu humanismu a renesance či vynálezu knihtisku je přelom obou epoch vrouben zámořskými objevy. Právě ty stály u počátků soupeření evropských mocností o koloniální rozdělení světa, a tedy i u kolonialismu ve vlastním smyslu slova.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 3/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.