Římská (později Západořímská) říše, jež zprvu sama iniciovala kolonizační aktivity, postupně ztrácela kontrolu nad demografickými procesy v době stěhování národů a dostávala se do střetů s cizími etniky (Vizigóti, Hunové, Ostrogóti).

Mezi Římem a Konstantinopolí

I v tomto období však měli Římané stále ještě tendenci „barbarskou“ kolonizaci svých území alespoň nějak ovládat. Germánskému králi Odoakerovi, který roku 476 sesadil nezletilého západořímského císaře Romula Augustula, udělil konstantinopolský císař Zénón titul patricia, a tím jej prohlásil za svého zástupce na Západě. V podobné politice budování pevného státoprávního svazku mezi císaři na Východě a „barbarskými“ králi na Západě pokračovali pak konstantinopolští vládcové i vůči ostrogótskému panovníku Theoderichovi, zvanému Veliký. Tento Ostrogót působící ve východořímských službách se stal jedním z nejvyšších velitelů císařského vojska, byl obdařen římským občanstvím a v roce 484 zastával konsulát, který stále ještě představoval nejvyšší poctu v římské říši. Kromě toho měl titul patricia a císař jej dokonce adoptoval (ovšem nikoli podle římského, jen podle germánského práva, per arma). Tím vším chtěli východořímští panovníci založit vztah „otců a synů“, císařů, kteří alespoň nominálně nadále vládnou celému impériu, a Germánů, kteří je zastupují v bývalé Západořímské říši.

Theodericha vyslal císař Zénón roku 488 do Itálie, aby porazil Odoakera, který tu podle uvedeného principu hospitality usadil svoje germánské bojovníky, a aby jej tu v čele „barbarů“, usídlených na italské půdě, zastupoval, dokud císař sám nebude moci záležitosti na Západě upravit. Nikdy sem ovšem nepřišel. V důsledku politiky Konstantinopole vůči němu a římskému Západu se i Theoderich k ostatním germánským vladařům, jejichž království na tomto území existovala, pokoušel chovat jako k těm, kteří jej mají coby císařova pověřence respektovat, jeho snaha však ztroskotala, stejně jako jeho velmi sympatické pokusy spojit co nejdříve italořímskou a „barbarskou“ společnost ostrogótského státu, jejž založil, v jeden celek.

Nicméně se Theoderich stal oblíbenou postavou řady literárních děl středověku. K nejstarším patří Píseň o Hildebrandovi, známá už z doby kolem r. 800, jako Dietrich z Bernu vystupuje panovník v Nibelunzích, jako Tjódrek ve Starší Eddě. V Norsku vznikla ve 13. stol. tzv. Sága o Thiudrekovi, pojednávají o něm díla Heinricha Voglera ze 13. stol. s názvy Bitva u Ravenny a Theoderichův útěk apod. V českém prostředí se theoderichovské téma objevuje ve 14. stol. v Dalimilově kronice, v příbězích o Dětřichovi berúnském anebo skladbě Velká růžová zahrada.

Také nejsevernější výspa římského světa, Britannie, prodělala intenzivní „barbarskou“ kolonizaci. Anglové, Sasové a Jutové se tu usazovali nejen násilím, ale i na pozvání tamějších Římanů, kteří je ve 2. polovině 5. stol. povolali na svou obranu (římská vojska totiž Britanii opustila už na počátku tohoto století), byli však jimi postupně ovládnuti. Kolem poloviny 7. stol. měli už Germáni většinu území této bývalé římské provincie pod kontrolou.

Z římského chování v době velkého stěhování národů se může zdát, že Římané správně vyhodnotili novou situaci, včlenili barbarské kolonisty do svého území a snažili se o jejich trvalou integraci. To však pravděpodobně jejich úmyslem nebylo. Svědčí o tom například slova církevního historika Paula Orosia z počátku 5. stol. Orosius se nesmírně radoval z toho, že „barbaři“ přijímají křesťanství; nemenší radost však projevoval nad tím, jak se „barbaři“ v římských službách navzájem pobíjejí a oslabují. Důkazem nad jiné je politika raně byzantského císaře Iustiniana I.: po nástupu k vládě spoluvládci Iustinus a Iustinianus sice převzali politický model, jejž Konstantinopole vytvořila vůči ostrogótskému státu, ale při první dobré příležitosti Iustinianus tomuto „barbarskému“ království vypověděl válku, kterou r. 552 vyhrál a jejich stát zničil (stejně jako nedlouho předtím porazil Vandaly v Africe). I po Iustinianových vítězstvích však na území bývalé západořímské říše nadále trvala barbarská království Vizigótů, Franků, Burgundů a Anglosasů a v Itálii Ostrogóty velice brzy, už r. 568, vystřídali další Germáni, Langobardi.

Nejjemnější z barbarů

Období mezi antikou astředověkem, podobně jako doba po pádu mykénské civilizace apřed vznikem řecké antiky, bývalo označováno jako „temná staletí“. Přinesli tedy noví kolonisté do bývalého antického světa jenom regres?

Úpadek měst, jejichž samospráva, ekonomika a kultura patřily k základním stavebním kamenům antického světa, začal už ve 3. století, a nezávisle na barbarech. Naopak došlo k velkému rozmachu venkovských velkostatků, latifundií. Svobodní nájemci velkostatkářské půdy, zvaní kolóni, se stále více stávali polosvobodnými lidmi, závislými na jiných soukromých osobách, zemědělští otroci byli usazováni na půdě za dávky. Latifundia se hospodářsky uzavírala vůči ostatnímu světu římské ekonomiky, byla soběstačná, nepotřebovala městské trhy. Říše se rustikalizovala, její ekonomické těžiště se přesouvalo na venkov a po někdejší občanské svobodě už také zbývaly jen nostalgické vzpomínky, všichni obyvatelé impéria byli pokládáni za poddané císařů. Antický svět se velmi podstatně proměňoval.

Jistě, „barbaři“ svými vojenskými akcemi ještě posilovali procesy, které už uvnitř impéria probíhaly. Statky se proti nim musely opevňovat, jejich majitelé si vydržovali ozbrojené družiny, a tím samostatnost latifundií a latifundistů rostla. Ti, kteří se museli před nájezdy „barbarů“ (ale i před daňovým útiskem vlastního státu) uchylovat pod ochranu mocných, jejich patrocinium, rozmnožovali řady polosvobodných obyvatel říše. Cizí nájezdníci dobývali hospodářsky upadající města a ještě více je ochuzovali, obchodníci na cestách byli daleko méně bezpeční (ale obávat se mohli i domácích lapků, zvaných latrones), docházelo ke značné depopulaci říše (způsobované ovšem i početnými boji o císařskou moc, hlavně ve 3. století).

Na druhé straně „barbaři“ pomáhali říši bránit, získávali vysoké funkce v jejím vojenství i správě, obdělávali její půdu, a podíleli se dokonce na kultuře impéria. Např. Merobaudes, původem Frank, římský občan a vysoký vojenský velitel, se stal jedním z nejvýznamnějších latinských básníků 5. stol.

A pokud nejde jen o jedince anebo menší skupiny „barbarských“ usedlíků, ale o ty, kteří se ve svých barbarských královstvích stali skutečnými vládci římského Západu? Podívejme se na „barbary“, o nichž současník a římský obyvatel jejich státu v Africe Victor z Vity napsal, že Římany nenávidějí, na Vandaly. Tito jediní ze všech budovatelů „barbarských“ států se snažili římskou a „barbarskou“ společnost co nejdůsledněji oddělovat. A přece se romanizovali natolik, že o nich raně byzantský historik Prokopios tvrdil, že byli nejjemnější z barbarů. Popisuje vnějškové známky jejich romanizace, jako např. zálibu v hedvábných oděvech, ale i její hlubší působení – lásku k hygieně, návštěvy divadelních nebo hudebních představení. Velmi cenná svědectví o síle romanizace těchto občasných ariánských pronásledovatelů afrických katolíků přinášejí též zachovaná díla básníka Dracontia, který rovněž žil na území jejich státu, a některé další prameny. Děti Římanů i Vandalů navštěvovaly společné školy, budoucí řečníci se tady cvičili na stejných tématech jako antická mládež. Vyšší vandalská vrstva znala římskou mytologii, literaturu a dějiny a není vyloučeno, že jedno z významných děl, která se snažila uchovat antickou vzdělanost pro budoucí pokolení, dílo Martiana Capelly, věnované tzv. sedmi svobodným uměním, bylo napsáno právě pro africké Vandaly.

Strážci antických tradic?

Období „barbarských germánských království“ přineslo první recepce římského práva, životaschopné spojení domácích a římských institucí, které překonalo krizi antického státu, zvláště úspěšně u Vizigótů a ve franské říši. Germáni, kteří vytvořili tyto státy, se za doby tzv. velkého stěhování národů stali křesťany. Zvolna se ve staletích válek a kořistění zase prosazovala tradiční ochrana slabých a bezbranných, jedna z nejpodstatnějších konstant etiky lidstva. Obsahují ji také tzv. barbarské zákoníky, které byly sepisovány v barbarských germánských státech v období od 5. do 9. stol., a to latinsky. K nejznámějším z nich patří franský zákoník Pactus legis Salicae, datovaný mezi léta 507–511, tedy do sklonku vlády zakladatele franského státu Chlodvíka I.

Jasné svědectví o vztahu ke slabším a bezbrannějším členům společnosti tady vydává právní ochrana žen. Míra právní ochrany je v zákoníku vyjádřena tzv. wergeldem, který nahrazoval krevní mstu. Zčásti se tyto kompozice platily poškozeným anebo jejich příbuzným, zčásti králi jako ochránci vnitřního míru v zemi. Pokud někdo zabil ženu v plodném věku, musel zaplatit 600 solidů, což bylo třikrát více než za zabití franského muže a stejně jako za usmrcení vysokého úředníka v královských službách. Částka odpovídala například stádu 600 krav nebo koupi 50 mečů. Franská žena, která už nemohla rodit děti, měla stanoven wergeld ve stejné výši jako muž. Pokud někdo uhodil těhotnou ženu, a ta zemřela, musel dát dohromady částku 800 solidů (nebo zemřít). A nešlo jen o zájmy praktické, jako byl populační růst. I pouhé nadávky ženě byly pokutovány trojnásobnou částkou oproti slovním urážkám muže. Kromě toho se v zákoníku Bavorů, který vznikl na území franské říše v 1. polovině 7. stol., jasně říká, že ženy jsou více chráněny proto, že se nemohou bránit se zbraní v ruce.

V „barbarských“ státech došlo nejenom k obdělání ladem ležící římské půdy, dařila se i velká díla kultivace krajiny jako v Itálii za vlády Theodericha Velikého a zemědělství zaznamenalo pokrok. Významné řemeslnické dílny z doby antiky přežívaly a mezinárodní obchod zřejmě i do barbarských států přivážel řadu exotických potravin a lahůdek, které jmenuje například první nám známý dietetický spis, který pro franského krále Theudericha I. v první čtvrtině 6. stol. sepsal byzantský lékař Anthimos. Např. z ovoce mohli mít Frankové na jídelníčku kromě jablek a hrušek kdoule, broskve, hrozny, třešně, fíky, jedlé kaštany, lískové ořechy, mandle, pistácie i datle.

Z prostředí „barbarských“ států vzešla první renesance (ta karolínská), přispěly k zrodu evropského latinského křesťanského univerza, a tím vším pokračovaly v uchovávání antických a křesťanských tradic našeho kontinentu.

Kolonizace „barbarských“ krajů, kterou prováděli Římané, vedla k rozšiřování antické kultury v různých oblastech Evropy. „Barbarská“ kolonizace západořímské říše sice zajisté neznamenala oproti antickým dobám kulturní pokrok, ale překonala všeobecnou krizi impéria a antické dědictví pomohli „barbaři“ uchovat a předat dál. Když římská říše na Západě dožila roli politické velmoci, žili na jejím území „barbaři“, kteří ji sice ovládli, ale zachovali si zdravý obdiv pro antickou civilizaci, jíž si velmi vážili. Vždyť například ještě vizigótský král Rekkared (568–601) nebo langobardští vládcové po r. 584 nosili příjmení Flavius, které dřív označovalo římského občana.

Vývojové procesy pozdní antiky a raného středověku na římském Východě, který se proměnil ve středověkou byzantskou říši, by již představovaly jinou a samostatnou kapitolu, třebaže ani zdejší kraje „barbarská“ kolonizace neminula.