Zatímco řecké kolonizace byly často spíše živelným bujením než státem přísně organizovanou, systematickou a o zákony se opírající aktivitou, v případě římských osidlovacích aktivit nemůže být o spontánním charakteru věci vůbec řeč. Impuls pocházel primárně od vládnoucích elit, jako byl senát či zvolení úředníci, a návrh musel být schválen na sněmu lidovým hlasováním. Poloha nových kolonií byla pečlivě zvažována a v závislosti na ní se řešilo i budování přilehlé silniční infrastruktury či napojení na již stávající síť římských cest. Až kolonizační procesy makedonské a seleukovské říše na východní straně Středomoří a v Asii během období helénismu snesou svou úrovní organizace, přínosem a systematičností srovnání s římskou kolonizací Itálie a provincií. První římské kolonie těm helénistickým ovšem dávno předcházejí, můžeme se tedy domnívat, že se obě tradice vyvinuly nezávisle na sobě, byť díky tehdejší úrovni propojení Středomoří mohlo docházet ke vzájemnému ovlivňování.

Občanství jako komodita

Původ zakládání kolonií v Itálii můžeme nejspíše hledat ve staré italické tradici zabírání půdy poražených a jejího osidlování vlastními občany. Pokud bylo město získáno ve válce skupinou několika spojenců, bylo téměř nemožné rozdělit dobytou půdu rovnoměrně mezi všechny členy. Řešením tak mohlo být založení zcela nového města s vlivem ze všech spojeneckých měst. To je dnes považováno za nejpravděpodobnější teorii vzniku kolonií v Itálii. Dle římské historiografie byly kolonie zakládány již v době královské během 7. stol. př. n. l., ale hlavní a historické kolonizace máme doloženy až od období republiky.

Prvotně existovaly dva základní typy kolonií. Kolonie římských občanů (coloniae civium Romanorum) a kolonie římských spojenců (coloniae Latinae). Ti neměli plné římské občanství, ale řídili se tzv. právem či občanstvím latinským, což byl nižší stupeň občanství římského. Zvláštností je, že pokud se svobodný Říman rozhodl odejít do takové kolonie latinských spojenců, ztratil své římské občanství, a jako takový mohl nadále požívat již jen tohoto občanství sekundární kategorie. Římané považovali svou občanskou příslušnost za výjimečně privilegovaný status a postupem času z něj a jeho nižších verzí udělali komoditu, kterou bylo možné vyvážet i mimo území Itálie. Tímto statusem odměňovali nové spojence, spřátelené obce a kmeny, a snažili se tak upevnit jejich věrnost Římu. To paradoxně vedlo ke sporům se starými spojenci v Itálii, kteří byli dle římského práva považováni stále za druhořadé občany. Přitom jejich vojenské povinnosti vyplývající ze spojenectví s Římem byly stejné, ne-li horší než ty pro římské občany. Odměny za vykonanou službu a válečná vítězství se jich však týkaly jakožto druhořadých jen okrajově. Není se tedy čemu divit, že tito bratři ve zbrani žádali o zrovnoprávnění svého postavení na úroveň Římanů. Stejně tak nikoho jistě nepřekvapí, že se Římané nechtěli svého privilegovaného postavení mezi spojenci vzdát. Tento spor se tak na počátku 1. stol. př. n. l. přesunul z roviny politické konfrontace do výměny názorů značně ostřejšího ražení, známého spíše pod pojmem spojenecká válka (bellum sociale). Až poté byli staří spojenci Říma uznáni za rovnoprávné a bylo jim uděleno plné římské občanství. Udělování polovičatých typů občanství s různými právy a povinnostmi ovšem pokračovalo a definitivní tečku za ním udělal až císař Caracalla v roce 212 n. l., když plné římské občanství udělil svým ediktem všem svobodným obyvatelům říše.

Kolonie a triumvirové

Chronologicky můžeme vlastní římský kolonizační proces rozdělit do několika hlavních období. První je tzv. období vnitřní kolonizace, které se soustřeďuje jen na zakládání nových měst na území Itálie a konsolidaci tamního římského panství. Tento proces byl ukončen přibližně v 70. letech 2. stol. př. n. l., kdy je pacifikace Itálie pod římskou nadvládou již plně dokončena a několik desetiletí zde nová sídliště nevznikají. Od konce 2. století př. n. l. se pak místa zakládání nových kolonií přesouvají do provincií, kde vznikají převážně jako sídelní města pro římské veterány z legií či jejich potomky. Tato druhá fáze římské kolonizace probíhá v různě intenzivních vlnách a trvá po několik staletí. Samotná kolonizační činnost, tedy zakládání měst se statusem kolonie, se pak do Itálie navrací ještě v 1. století př. n. l., kdy jsou po sérii krvavých občanských válek předchá-zejících pádu republiky zakládány kolonie pro věrné vysloužilé legionáře na lokalitách poražených měst opoziční politické frakce.

V období římského císařství se pak mění význam samotného pojmu colonia. Již se nemusí jednat o nově založené město, výraz značí spíše samotný městský status. Stejně jako dnes v České republice rozdělujeme obce např. podle počtu obyvatel či typu samosprávy, Římané rozeznávali vlastní typy sídlišť. Kromě kolonií znali i tzv. municipia, tento pojem nejčastěji označoval města zabraná nepříteli. Během císařství značně stouply tendence povyšovat osady typu municipia na kolonie, a tím sjednotit lokální samosprávu. Důvodů pro to byla celá řada, převážně ale vítězily motivy ekonomické a praktické. Ovšem ani ty soukromé či politické nebyly výjimkou, příkladem může být osud města Carnuntum, ležícího v Rakousku nedaleko hranic Rakouska se Slovenskem. 13. srpna roku 193 n. l. tam byl za císaře svými věrnými prohlášen Septimius Severus, zakladatel severovské dynastie. Po upevnění své moci na císařském trůnu se městu za podporu odvděčil tím, že jeho status pozvedl z municipia právě na kolonii. Dnes známe na území bývalé římské říše okolo 400 lokalit, která kdysi honosila statusem kolonie.

Zaměřme se nyní na to, jak se v prvo-počátcích římské kolonie zakládaly a jak také vypadaly. Počátky jejich archeologických výzkumů jsou ovlivněny jednou zmínkou v díle Aula Gellia, římského diletanta v původním slova smyslu. Gellius píše, že nově založené kolonie byly stavěny jako zmenšené kopie samotného města Říma. Díky intenzivní práci archeologů v Itálii dnes již víme, že tomu tak s největší pravděpodobností nebylo. Vykopávky na několika antických lokalitách potvrdily, že nově založené republikánské kolonie připomínaly svým charakterem spíše legionářské tábory. Doložily také vysokou míru vzájemné unifikace, hlavně co se týče výběru místa, opevnění, vnitřního uspořádání města a použitých konstrukcí a stavebních druhů. Tyto paralely vznikaly pravděpodobně v důsledku prvotního impulsu k výstavbě, pocházejícího vždy z centra římské moci.

Poté, co byl schválen příslušný zákon či nařízení týkající se založení nové kolonie, byli vybráni nejčastěji tři muži (triumviri), kteří měli řídit proces jejího vzniku. Tito úředníci byli velmi štědře odměňováni a měli též volnou ruku při volbě vlastních podřízených. Zákon též stanovoval maximální počet kolonistů a přesné množství půdy, které jim mělo být přiděleno jako odměna. Kolonisté nebyli voleni pomocí losu, ale jejich účast musela být dobrovolná a nikdo je nesměl k opuštění Říma nutit. Nejstarší římské kolonie byly poměrně malé osady, prameny nejčastěji hovoří o počtu 300 rodin. Systém samosprávy se v nich vyvíjel postupně a občané takových měst měli stále právo hlasovat v římských sněmech. Postupem času však počet civilních kolonistů u nově založených kolonií neustále rostl, nejednou jich bylo vysíláno i několik tisíc. V takových případech byla městská samospráva zřizována v okamžiku jejich vzniku a velmi často tamější obyvatelé ztratili přesídlením právo politického hlasování v lidových sněmech. Když se v roce 122 př. n. l. pokoušel známý římský politik Gaius Gracchus založit pro Řím první zámořskou kolonii na místě poraženého a z povrchu zemského vymazaného Kartága, jeho smělé plány mluvily až o 6000 kolonistech. Před počátkem samotné výstavby musely být na zvoleném místě nejdříve provedeny náboženské a symbolické rituály. Dle římských zvyků byly vykonány věštby z jater poražených zvířat a z pozorování letu ptáků po obloze. Následně se rituálně vytyčila hranice samotného města během orby tzv. první brázdy (sulcus primigenius). Tento význačný náboženský akt měl mytologický předobraz v samotném Romulově založení Říma. Až poté docházelo k přesnému vy-měřování budoucí kolonie a parcelaci půdy nových osadníků. Není tajemstvím, že právě nepříznivé věštby a znamení, o kte-rých se v Římě hlasitě mluvilo, svým dílem přispěly ke krachu zmíněného Gracchova smělého projektu, následně i jeho politické kariéry a dokonce i ztrátě jeho vlastního života. Kolonii na tomto pro Římany prokletém místě dokázal o mnoho desítek let později úspěšně založit až Gaius Julius Caesar.

Příčiny a následky

Největší diskuse se mezi odborníky v poslední době vedou nad skutečnými důvody zakládání nových římských kolonií. Dříve se předpokládalo, že vznikaly hlavně z důvodů vojenských, jako hraniční pevnosti proti římským nepřátelům. To se dnes však jeví jako nepravděpodobné, proti ryze vojenským účelům svědčí hned několik dokladů. Jsou to samotné zprávy antických autorů a také demografické složení kolonistů. Pokud byly vysílány celé rodiny, jen stěží můžeme považovat cílové kolonie za místo, kde by reálně hrozilo vypuknutí válečného konfliktu. Archeologické výzkumy také potvrdily, že velká část kolonií měla zpočátku prostor uvnitř hradeb natolik malý, že nebylo možné, aby ochránil celou městskou populaci. Ta tak musela žít převážně vně opevněné části města. Další argument proti čistě vojenskému účelu kolonií je to, že v momentě jejich založení k nim ještě nevedly hlavní římské cesty. Ty byly budovány až dodatečně se zpožděním i několika desítek let.

I přes to všechno musel být vojenský význam kolonií obrovský. Vždy se v krajině zakládaly na strategicky důležitých místech, odkud bylo možné jejich okolí ovládat. Přidělováním státní půdy kolonistům, převážně zchudlým občanům bez majetku, si stát také rozšiřoval vrstvu společnosti, ze které pak mohl povolávat nové rekruty do legií. Republikánské vojsko se totiž v té době skládalo jen z občanů, jejichž výše majetku dosahovala alespoň určité minimální hodnoty. Chudina tak brannou povinnost neměla. Přidělování půdy nemajetným v koloniích mohlo mít ještě jeden důvod, v Římě se díky tomu snižoval počet chudých, kteří tam žili na útraty státu. Můžeme tedy konstatovat, že hlavní důvody pro založení kolonií byly komplexní a až na výjimky nebyly kolonie zakládány jen pro jediný účel. Dá se předpokládat, že mezi prvotní cíle kolonizace patřilo hlavně politické, náboženské, hospodářské a kulturní ovládnutí nově získaného území. O to absurdněji se jeví to, kam se kolonizační proces v Itálii vyvinul právě v posledním století př. n. l. Zatímco zpočátku sloužil k tomu, co jsme zmínili výše, po řadě občanských válek a nástupu císařství k moci zde byl využíván jen k zaopatření vojáků a stoupenců nového režimu a krvavému vyřizování osobních účtů na úkor vlastních římských spoluobčanů.

Na závěr se podívejme na hlavní důsledek a také odkaz římské kolonizace. Z římského úhlu pohledu byla jejím hlavním pozitivním aspektem tzv. romanizace, neboli pořímšťování. Během tohoto procesu přejímali podrobené či sousední kmeny a národy jazyk, kulturu, náboženství a všechny ostatní aspekty římského života a životního stylu. Kolonie hrály v tomto procesu nezaměnitelnou úlohu zprostředkovatelů, díky nimž se mohly ideje romanizace šířit dále. Postupně tak různá etnika splývala v jeden celek, který byl pro udržení celistvosti říše mnohem důležitější než vojenská přítomnost či nějaké represe. Příkladem neobyčejně úspěšné romanizace je území severní Itálie, tehdejší provincie Gallia Cisalpina ležící v Pádské nížině. Římané zde začali hlavní vlnu kolonizace počátkem 2. stol. př. n. l. po definitivním vítězství nad tamními keltskými kmeny a již v polovině stejného století je toto území považováno za romanizované. Definitivní tečku pak učinil opět Caesar, který o sto let později provincii územně přičlenil k Itálii a všem jejím obyvatelům udělil plné římské občanství. Zmíněná oblast natolik splynula se zcela odlišnými kraji pod římskou správou, že si dnešní návštěvník musí stále znovu připomínat původně velmi specifické postavení této části Itálie. Natolik se smyly její někdejší rozdíly. Odkaz romanizace pak nalezneme nejen v obdobích po starověku bezprostředně následujících, ale je možné ho vysledovat i dnes. Je pevně zakořeněn ve většině oblastí, kde se kdysi mocná Římská říše rozprostírala.