Systém politického útlaku a ekonomického vykořisťování málo vyvinutých zemí imperialistickými státy.

Tak byl kdysi ve Slovníku spisovného jazyka českého charakterizován kolonialismus. Zmiňován byl také boj proti kolonialismu a jeho okovy. V současnosti je však popisován jako systém politického ovládání a ekonomického využívání málo vyvinutých zemí, což je sice definice o něco mírnější, přesto však nelichotivá. Jeho negativní hodnocení však nebylo vždy pravidlem a vzniklo za určitých společenských podmínek, podobně jako sám pojem kolonialismus, který je mnohem mladší než jev, který pojmenovává. Každý z nás se s ním někdy setkal. Známe však celý jeho příběh? Odkud pochází? Co mu předcházelo? S jakými dalšími slovy je příbuzný? Kdy byl poprvé použit? Označoval od počátku totéž, co dnes? Jaký to pro nás může mít význam? Na tyto otázky se pokusíme najít odpověď.

Kolóni a kulturisté

Ze stejného základu jako kolonialismus pocházejí slova kolonie a kolonizace, někteří si možná vzpomenou na kolóna, antického nájemce půdy, nebo dokonce na koloniál, tedy obchod smíšeným zbožím, včetně toho ze zámořských kolonií. Zamíříme-li však dále proti proudu času, zjistíme, že s kolonialismem jsou příbuzné i zcela jiné pojmy velmi širokého významu, např. kult, kultura, kultivace, nebo dokonce kulturista.

Při vyslovení pojmu kolonialismus se nám jistě vybaví i bezpočet podobně tvořených slov, např. humanismus, socialismus, impresionismus aj. Tyto pojmy se sice liší svým obsahem, zato mají společný abstraktní význam, latinský základ a příponu řeckého původu -ismus nebo, chcete-li, -izmus. Klasická latina však neumožňuje spojování latinských výrazů s cizími slovy nebo příponami…

Slovo kolonialismus by tedy v klasické latině neobstálo. Výjimkou je poměrně pozdní Augustinův pojem paganismus, v českém překladu pohanství, odvozený od latinského výrazu paganus, tedy pohan, venkovan, protože právě na římský venkov křesťanství pronikalo nejobtížněji. Naprostá většina slov s příponou -ismus však nepochází přímo z latiny, nýbrž z moderních jazyků. Dokazují to slova francouzského, řeckého, arabského i jiného původu jako ras-ismus, aut-ismus, dnes tak diskutovaný islam-ismus a neustále vznikající -ismy všeho druhu. Podobná slova vznikala zpravidla až od konce 18. století, aniž by byl jejich tehdejší význam nutně stejný jako dnes.

Počátky moderního kolonialismu jsou sice spojeny s prvními portugalskými a španělskými zámořskými koloniemi, jako pojem se však kolonialismus objevuje až v polovině 19. století. Anglický výraz colonialism byl poprvé použit v roce 1853 a označoval způsob jazykového vyjadřování obyvatel britských kolonií, v širším pojetí, doloženém od roku 1864, zahrnoval zvyklosti a způsoby jednání obvyklé v koloniích. Ve významu politického a ekonomického systému se však po boku republikanismu a imperialismu objevuje až o dvacet dva let později. Negativní nádech však tento pojem získává patrně až v období druhé světové války, jež otřásla postavením koloniálních mocností a ve svém důsledku vedla k postupnému osamostatňování jejich kolonií, dekolonizaci, s jejím vrcholem na přelomu 50. a 60. let 20. století. V této době pojem colonialismo proniká i do italštiny a některých jiných jazyků.

Vraťme se však ještě k angličtině. Oddělíme-li od slova colonialism řeckou příponu, získáme přídavné jméno colonial, česky koloniální, poprvé použité v roce 1776, které označovalo cokoliv se vztahem ke koloniím – připomeňme již zmíněný český koloniál. Od 80. let 19. století se tak pojmenovávali i obyvatelé britských kolonií, česky kolonisté, kteří kolonizují nějaké území, respektive na něm zakládají kolonie. Anglické slovo colonize se objevuje již v roce 1622 v Pojednání o svaté válce od Francise Bacona, a slovotvorbou odkazuje dokonce až na středověkou latinu. Jev, který označuje, je však mnohem starší a jeho historie sahá až k řecké kolonizaci na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l., tedy ke zcela pozitivně vnímaným procesům, které stály na počátku evropské civilizace. České sloveso kolonizovat by však antičtí Římané vyjádřili spíše slovním spojením coloniam deducere, doslova odvádět kolonie, respektive skupinu kolonistů do jejich nového působiště, do kolonie.

Děvčátko z kolonie

Slovo kolonie má v češtině několik významů. V souvislosti s kolonialismem máme na mysli politicky a hospodářsky nesamostatnou zemi ovládanou cizím státem. Tento význam se vyskytuje již počátkem 16. století, má však starší kořeny. Ve starověku latinský pojem colonia označoval latinské nebo římské osady v cizím etnickém území, často zakládané na části země odejmuté poraženému nepříteli a řídící se právem své mateřské obce. Takové osady však měly nejen hospodářský, ale i politický význam, protože rozšiřovaly území pod římskou kontrolou a vrážely klín mezi jeho protivníky. Byly tedy alespoň zpočátku jedním z nástrojů mocenské politiky antického Říma, jimiž prosazoval své zájmy na úkor sousedů. V tomto ohledu je proto lze alespoň vzdáleně srovnávat s moderními koloniemi. Pojmem colonia se v latině navíc označovala nejen stojící osada, ale v abstraktním pojetí také celá obec kolonistů, latinsky coloni, která takovou osadu obývala. V antickém Římě označovala kolonie i osadu vojenských veteránů usídlených na úkor měst poražených v občanské válce v Itálii nebo vojenská města na samé hranici říše, např. Colonia Agrippina, dnes Köln am Rhein, česky Kolín nad Rýnem. Podle něj se i český Kolín nad Labem latinsky jmenoval Colonia ad Albim, ačkoliv má jeho český název patrně jiný původ. Na jeho místětaké nestála žádná římská kolonie, nýbrž české královské město založené německými osadníky během tzv. druhé kolonizace neboli dosidlování českých zemí ve 13. století.

Stejný výraz colonia Římané, a po nich i my, analogicky používat i pro mnohem starší fénické nebo řecké kolonie, které se však od římských lišily způsobem svého založení i vztahem ke svému okolí a metropoli. Podnětem pro zakládání řeckých kolonií bylo především hledání nové zemědělské půdy, řešení relativního přebytku obyvatel a vyhrocených sociálních podmínek v řeckých městech. Nově založené kolonie pak sice zachovávaly úzké styky se svou metropolí a měly s ní společné náboženské kulty a tradice, nicméně byly nezávislými a samostatnými městskými státy. Zakládání řeckých kolonií, které proběhlo ve dvou vlnách, vedlo k poznávání dosud neznámých kmenů, národů a myšlenkových tradic, k helénskému sebeuvědomění, vzniku filosofie, čímž položilo základy pozdější římské a posléze i evropské civilizaci. Řecká kolonizace je proto, jak jsem již uvedl, chápána veskrze pozitivně.

V českém jazyce však můžeme hovořit také o umělecké kolonii v Paříži, české kolonii v New Yorku, o koloniích koček, racků nebo i prvoků, v neposlední řadě také o zahrádkářských nebo dělnických koloniích. Uvedená použití českého slova kolonie spolu navzájem souvisejí. Označují totiž nějakou skupinu, jejíž členové nebo články mají nějaký společný rys, nacházejí se v cizím prostředí a nějakým způsobem se od něj odlišují. Platí to jak pro příslušníky určitého národa nebo specifické skupiny obyvatel v cizím prostředí, např. zmíněných zahrádkářů, tak pro skupinu společně žijících organismů určitého druhu nebo nějakým způsobem se odlišující skupinu navzájem se podobajících domů, zpravidla určených pro nižší sociální vrstvy, dělníky a havíře.

Poslední ze zmiňovaných významů zažil období své vrcholné frekvence v souvislosti se vznikem tzv. sociální otázky po polovině 19. století. Někdy takové kolonie vyrůstaly naprosto živelně jako nouzové řešení, např. pražská Buďánka nebo brněnská Diviška, jiné se budovaly s urbanistickým záměrem, což je případ dnes velmi vyhledávané Jubilejní kolonie v Ostravě – Hrabůvce. Specifické prostředí takovýchto kolonií se však dostalo i do mnoha dobových písňových textů. V březnu 1942 tak bylo v Ostravském divadle v premiéře uvedeno Děvčátko z kolonie, opereta českého skladatele Rudolfa Kubína na libreto Václava Rumla a Václava Poláčka. Mnoho písní z této velmi populární operety, která pojednává o dechové kapele v prostředí ostravských horníků, zlidovělo a dostalo se i do televizního seriálu Dispečer, který v roce 1971 volně na motivy této operety natočil pro ostravské studio tehdejší Československé televize režisér Zdeněk Havlíček podle scénáře Jaroslava Dietla.

Pěstovat a chránit

Již v antice se však pojmem colonia mínil i nájemní venkovský statek, na kterém hospodařili coloni neboli česky kolóni. Tito nájemci půdy byli sice osobně svobodní, ale v případě zadlužení nezřídka upadali do závislosti na majiteli statku. Proto bývají přirovnáváni k pozdějším nevolníkům, což jistě může vyvolávat, byť velmi vzdálené, konotace s pozdějším postavením původních obyvatel v koloniích.

Tento společenský jev se nazýval kolonát, latinsky colonatus. Všechna tato slova mají společný základ. Je jím sloveso colere ve významu „obdělávat“, „zušlechťovat“ nebo „obývat nějaké místo“. Latinský pojem incola proto označoval usedlého obyvatele a incolatus, česky inkolát, jakási středověká forma šlechtického občanství, zaručovala až do roku 1848 šlechtě právo nakupovat  zemi nemovitosti, účastnit se zemských sněmů a ucházet se o zemské úřady.

Totéž sloveso colere však znamená i „pěstovat“, „chránit“, „na něco nebo na někoho dbát“, „mít někoho v úctě nebo ho uctívat“. Předmětem úcty pak mohou být jak věci, tak lidé a především bohové. Přídavné jméno incultus proto může označovat jak neobdělané pole, tak i nevzdělance. Ze stejného slovesa vzešly i pojmy, jako jsou kult neboli nekritické uctívání nebo vzdávání úcty lidem i bohům, kultivace neboli šlechtění, pěstování, také způsob obdělávání půdy za účelem zvýšení jejíproduktivity, rekultivace, opětovná kultivace zanedbané nebo poškozené půdy, a kultivar, uměle vypěstovaná nedědičná rostlinná forma. Se zemědělstvím koneckonců souvisí i kultura, která v latině původně vyjadřovala proces pěstování a zušlechťování polí, tzv. agrorum cultura. I dnes toto slovo sice označuje hromadně pěstovanou užitkovou rostlinu nebo místo takovou rostlinou oseté, v přeneseném významu se však používá pro soubor výsledků veškeré tělesné a duševní činnostiutvářející lidskou společnost, souvisí tedy spíše s kulturou ducha. Tělu, pěstování jeho zdatnosti a krásy je naopak určena kulturistika.

Rozmanitost jako závazek

Kolonialismus jako pojem sice vznikl poměrně nedávno, ale má velmi hluboké antické kořeny a neméně bohaté jazykové příbuzenstvo. Vychází z římského zemědělství, avšak míří i do abstraktních výšin těch nejušlechtilejších lidských činností, dotýká se bydlení nižších sociálních vrstev i oslavovaných kořenů evropské civilizace, souvisí se vzdělaností, se zušlechťováním lidského ducha i s nástroji mocenské politiky a ovládáním ostatních. Se slovy odvozenými od stejného základu se lze setkat i v literárních a hudebních dílech, televizních seriálech, zlidovělých písních a lidské každodennosti. Tato rozmanitost jako by předznamenávala nejen rozdíly mezi řeckými a římskými antickými koloniemi, ale také nejednoznačnost samotného kolonialismu, jeho rozdílné vnímání v koloniálních mocnostech a bývalých koloniích napříč světadíly. Vždyť i mezi politikou jednotlivých koloniálních mocností a praxí v koloniích panovaly nemalé rozdíly! Je tedyžádoucí, abychom se i samotný kolonialismus snažili kriticky postihnout v celé jeho rozmanitosti a šíři, včetně všech jeho přínosů, ztrát, vnitřních i vnějších rozporů. Jedině tak získáme alespoň částečně pravdivý a plastický obraz reality.