Milí čtenáři Tvaru,

v šestnáctém čísle jsme se opět po jisté odmlce zaměřili spíše na poezii. Rozhovor čísla jsem vedl s básnířkou Marií Iljašenko, jejíž sbírku Osip míří na jih pokládám za jednu z nejlepších básnických knih tohoto roku. Iljašenko patří mezi autorky výrazně poučené literární tradicí. Platí pro ni Eliotův imperativ, že básník by se měl vyrovnávat s díly, která těm jeho předcházejí, chce-li napsat něco podstatného. S básnickou tradicí. Jinak se mu může stát, že bude vynalézat teplou vodu. Vztah mezi individuálním literárním talentem a tradicí souvisí také se schopností přesahovat své já. Se schopností vidět své dílo v proudu času, v toku předávané řeči, ve vědomí dějinných souvislostí. Ostatně téma autorského „já“ prochází bezděky celým tímto číslem. Objevuje se v rozhovoru s americkým báSníkem a kritikem Stephenem Burtem mířícím do Prahy, který pro Tvar připravila Olga Pek. U Burta téma „já“ metamorfuje ve vztah genderové identity k psaní. Podle Burta právě poezie umožňuje neupisovat se pouze jednomu příběhu, vystupovat ze sebe a ohledávat různé vrstvy a postavy sebe samého. Specificky se „já“ blýská v ukázce z chystané knihy Ondřeje Skovajsy Psaný hlas, která se zabývá díly Walta Whitmana a Henryho Millera. U Whitmana, jemuž je věnována otištěná ukázka, má „já“ vždy kosmickou dimenzi. Slyšíme v něm ono kristovské „Já jsem“ – básník se ztotožňuje s mystickým „já“ a taková identifikace mu umožňuje zaujmout radikálně prorocké gesto. Je jasné, že nalezení tohoto velkého „Já“ předchází smrt časného „já“ uzavřeného v sobě. Tomáš Akvinský, kterého tolik miloval Henry Miller, říkal, že lidská duše je capax dei (schopná Boha), že je s to obsáhnout vše.

Přesáhnutí vlastního já má ovšem i zcela konkrétní etické důsledky. Všímavost vůči utrpení. V nesmírně silné miniatuře Vladislava Reisengera Léto 2015 na titulní straně se neokázale a bez patosu objevuje hrůza, kterou toto léto přineslo. Utrpení lidí, kteří jsou sužováni válkami a terorem a utíkají před nimi do Evropy, ovšem nekončí. Ostatně i proto jsem se Marie Iljašenko ptal i na situaci v Maďarsku. Její odpověď si zasluhuje pozornost: „Každý by si měl ujasnit, jestli je v pořádku třeba to, že teď v Maďarsku za pomoc člověku bez dokumentů hrozí trest nebo že se staví nové železné opony. Pokud si to neujasníš, nepostavíš se k tomu nějak, znamená to, že jsi lhostejný. A lhostejnost je nebezpečná jedovatá substance, ubližuje, a to v důsledku i tobě samotnému.“

Přeji vám nelhostejné čtení.