prohrabával mandle v krabici
ruce vířily súfijskou meditací
plášť v spirále pohybu rozprskal
hnědé pohledy do černých vlasů Arábie
trochu sladka datlí
trochu jasnozřivého kafe vodní dýmky
trochu Meyrinka a hašiše a opojnosti
trochu orientu Chez Amis
na opilost jsme moc moudří
zní teorba krasopisu Koránu
a prý z kterého konce půlměsíce
nabere mi hrstku
z pravé nebo levé ruky kousky mozolů
naslzených bolestí Bagdádu
jakých nářků
v akordech arabského jara

na tváři vytančily domovinné nápisy
v kupě ořechů těžko vidět konce
ze srpku celek nedoplní
do pytle vysypané plody ale
když jsme u těch přátel
neboj beduíne
člověk jsem, protože člověk jsi
nemusíme mluvit francouzsky

v kulatých časech mého života
v časech nejblíže ženství
v tlakových vlnách zevnitř zvenčí
zněla
zaříkávadla
vzduch čeřily patrony
kadidlo směsí východních tradic
profukovala vzpoura
povstaleckých pušek
na každém vyryto v každém
zápalná směs do vnutra
idea západu pohladila všem
všem vnukla krutost vize něhy moci
objala scvrklá srdce kapitálem
dala moc, aby duši ukradla
nad řekou Dněstr lidem stará potulná smrt sama řekla
po kolenou všichni
budeme se brouzdat v potocích krve
dokud poslední Rus
ze země naši neodejde
zaříkávadla
zaříkávadla letící vzduchem
zaříkávadla opsaná z plotů
zaříkávadla z plotů kišiněvských dvorků
zaříkávadla nenávisti
zaříkávadla proti člověku
zaříkávadla proti zemi ohni vodě vzduchu

Alexandře Ivanoviči,
nic moc o Tvém životě nevím
jen tehdy
jen tehdy jsem Tě asi zahlédl
na mostě mezi národy
tehdy jsem asi uviděl
co je ve Tvém jménu
a co protklo v minutách oblohu
co mávlo za dýmem zapálených lahví

na rozviklané trámky rozviklaných mocí
tehdy vylétla Tvá bílá labuť
na rozviklaný most křídly pošeptala míru
buď

* * *

pro mračna neviděli jsme hvězdy
tak ani poraněné dlaně
jsme lidé v strachu nevěřící ale pro zázrak
musíme sáhnout si na ně
odkud kam prchají Perseidy
kde ztrácí se na žiletkových plotech
kdo nechce je
v čem komu se tlukou
pro co teče život jim z rukou
a odírají se nohy trpkne obličej
tichý křik ten prázdný dech
ještě pořád málo žiju
abych hned odvětil
ještě pořád mě předbíhá němota
je-li tušení lidskosti nahota
tak proč všechny ty cizí konfekce
jakým modelem tu má člověk být
co se tu po něm chce
jakou mlhovinou je mu z nucení jít
a kdo kdy zkoumal oblohu

sáhni si v rány aby ses přesvědčil
že nic ze světa se ti nezdá
i přes dálky prošátrej bok svému druhému
abys procítil
že každý muž a každá žena
každý člověk je hvězda

Vzpomínky na Alexandrijskou knihovnu

roztočili jsme globus sépiovým prachem posypaný
pár pohybů roztřesenou dlaní
pohladit zakreslená pohoří s pocitem prstů v hlíně
ohyb zápěstí plachty v síle větru
jako když šviháš káču na dvoře
kde do písku kreslil se trojúhelník
a známou větu vysvištělo švihadlo a skákající děti
a je to úzkost
že koule rotuje po oběžníku lanka
Bože, toho světa je tolik
z prvotního světla tříští se bílé kapky chichot
knihy v policích občas odhozené na zem z vášně
moudrost jako vzácné dřevo
sandály a rubáše
spící čtenáři ve výklencích
chrám Těla z Jeruzaléma
a všechna mysl
nekonečná silueta
prošlapané koberce
pro bosou nohu na podlaze vědění
jíž básník Rúmí dupe kolem sebe
vzdychá, že tam ni tam
kámen na kameni
není

Zemljanka

církev to jsou dělníci a ženci
nejen kresby olomouckého nádraží
žlutá pole modrá nebe
po práci na vlečce ve stopách kol
co obtiskují zrnka do polňaček
v mezisení jeseň
posypaná kazeta na tabák
se zprávami z neznámého světa
zapadající les v horizontu
lidská slova o životě
lámané kusy chleba nad úsměvem
z lomivosti dne
milost a lest předbudoucí chvíle
a štěstí hltu vody
pot přírodní přízně
vidíš na obloze nějaké hranice?