Féničané jsou právem pokládáni za spoluzakladatele evropské civilizace. Jejich dnes používané označení ovšem pochází od Řeků a souvisí jak s červenou barvou, tak i s purpurovým barvivem, které bylo ve starověku vyhledávaným obchodním artiklem a někdejší Kanaánce motivovalo spolu s dalšími komoditami k hledání odbytišť a zakládání kolonií nezřídka velmi vzdálených od jejich staré vlasti. Sama skutečnost, že jejich někdejší sebe-označení upadlo do zapomnění, svědčí o tom, že historická paměť je odsunula do stínu ve prospěch jiných starověkých národů. Dobrodružný příběh fénické civilizace a zejména jejích kolonizačních aktivit rekapitulují brněnští klasičtí archeologové Věra Klontza-Jaklová a Manolis Klontzas, autoři pojednání o řecké kolonizaci, které jsme otiskli v minulém čísle.

Fénická kolonizace představuje mezi starověkými i pozdějšími kolonizacemi a migračními vlnami specifický případ, stejně tak jako její původci. Ačkoliv Féničané stáli u zrodu evropské civilizace a v obyvatelích mnoha středozemních regionů ještě stále koluje jejich krev¹, starověcí autoři, kteří vytvořili jakýsi úzus, jak chápat naše dějiny a původ, odsunuli Féničany (ale také např. Etrusky) na okraj. Dějiny píší vítězové…

Všechno začalo v Kanaánu

Pojmenováním Féničané² označovali Řekové kanaánské obchodníky. Foinix je řecké slovo, které označuje krvavě rudou barvu. Stejným výrazem byl označován i mořský měkkýš murex, ze kterého se získával purpur, barvivo, jež představovalo jednu z nejvýnosnějších obchodních komodit po celý starověk. Etymologie slova je sledovatelná od mykénského lineárního písma B. Akkadské prameny jmenují Féničany jako kinahhu, kinahhi apod., přičemž tento termín také označuje na červeno obarvenou látku. V amarnských pramenech 14. století před Kr. jsou však označováni jako Kanaani, tedy obyvatelé Kanaánu. Později Hekataios z Milétu (560/550–480 před Kr.) uvádí, že sami sebe nazývali Khna.

Proč právě Féničané byli tak úspěšnými cestovateli a obchodníky a proč nikdy nevytvořili centralizovaný stát?

V našem dnešním textu bychom se chtěli zamyslet nad tím, proč právě Féničané byli tak úspěšnými cestovateli a obchodníky, proč nikdy nevytvořili centralizovaný stát, v čem jsou jejich kolonizační aktivity specifické a proč se nedokázali ubránit tlakům svých sousedů.

Původ Féničanů je nejasný. Kořeny jejich kultury je možné zaznamenat již na počátku doby bronzové, tedy před rokem 3000 před Kr. Ke zformování fénické kultury a identity došlo během pozdní doby bronzové, kdy byli patrně vytlačeni Pelištejci, Aramejci a dalšími migrujícími skupinami do úzkého pásma mezi libanonskými horami na východě a Středozemním mořem na západě. V tomto pásmu je jen málo obdělávatelné půdy. Oblast je sice geograficky dobře odlišitelná od okolních regionů, ale zároveň tvoří průchozí křižovatku. Vedou zde cesty ve směru ze severu na jih, sledující pobřeží, které spojují Anatolii s Palestinou a Egyptem, ale také trasy ve směru západ–východ, od pobřeží přes průsmyky v libanonských horách směrem do vnitrozemí (do Judey a Galiley). Tato poloha dovolovala přijímat kulturní a technologické vlivy od těch, kteří oblastí procházeli, ale současně komplikovaná geomorfologie umožnila tento specifický region snadno bránit a v klidu koncentrovat společenský a ekonomický potenciál. V této situaci bylo výhodné i určité mocenské vakuum po pádu velmocí pozdní doby bronzové. Podobná byla i situace na Krétě v téže době a vývoj tamních městských center byl do značné míry analogický fénickému.

Stejně jako bída naučila Dalibora housti – neboli krizová situace vždy mobilizuje tvůrčí a invenční síly – tak Féničané využili v maximální možné míře potenciál na první pohled nehostinné oblasti, kudy chce každý projít, ale nikdo tam nechce žít. Féničané navázali na tradiční obchod s žádaným kvalitním cedrovým dřevem pocházejícím z lesů na západních svazích libanonských hor. Založili přístavy, začali využívat zdroje moře, mezi nimi i výše jmenovaný purpur. Na svazích hor pásli ovce, které poskytovaly vlnu na kvalitní látky. Byli také zdatnými vinaři. Následně bylo třeba zorganizovat společnost tak, aby mohla profitovat hlavně z řemeslné výroby a obchodu a aby se mohla bránit nejrůznějším vnějším tlakům, nebo i útokům. Odpovědí na tyto výzvy je koncentrace obyvatel do urbánních center. Tak Féničané, stejně jako o něco málo později Řekové, zakládají městské státy. Jak vypadala jejich organizace v počátečních fázích, můžeme jenom uvažovat, ale později v jejich čele stál král, kněžská elita a rada starších.

Již po roce 1200 před Kr. prosperovala řada pozdějších metropolí jako např. Týr³, Byblos, Sidón, Arad, Akko ad. Vzhledem k tomu, že se jednalo o krystalizaci městských útvarů zdola, výsledkem byly nezávislé komunity, které patrně spojovalo pouze vědomí společné identity, dané společným původem, obývaným prostorem, jazykem, náboženstvím a ekonomickou strukturou.

Plavby na západ

V této fázi bylo třeba hledat zákazníky, kteří by za potraviny a komodity, které Féničanům chyběly, absorbovali specifické fénické produkty. Logicky při možnostech tehdejšího zemědělství produkovat obchodovatelný nadbytek bylo také nutné poohlédnout se po vlastní potravinové a surovinové základně. Snahy rozšířit území směrem na východ do Galiley a Judey nebo na jih směrem do Palestiny byly předem odkázány k neúspěchu. Féničané se tedy museli vydat směrem na západ, přes moře. Toto řešení bylo reálné už proto, že Féničané měli výborný přehled o oblasti nejenom východního Středomoří. Směrem k Fénicii a Palestině směřují po většinu roku jak větry, tak mořské proudy⁴ a s nimi lodě obchodníků a cestovatelů, kteří kromě luxusního zboží, surovin a potravin přinášeli také informace o vzdálenějších oblastech a nejrůznější kulturní vlivy. Féničané se rychle stali zdatnými námořníky a jejich postup také sledoval mořské cesty realizovatelné s technickými podmínkami starověku. Plavidla v této době nebyla schopná pohybovat se proti větru⁵, a tak nepřekvapí, že jejich postup nevedl do Egeidy, ale nejprve podél severoafrického pobřeží na západ, a že první kolonie byly zakládány od současného lybijského pobřeží po Maroko.

Již v souborech stříbrných předmětů ukrývaných v době 1200–800 před Kr. byly identifikovány izotopy olova a stříbra charakteristické pro západní Středomoří. Tyto soubory uloženého bohatství, pro které archeologie používá termín depoty, jsou důležité pro identifikaci charakteru té které konkrétní doby. Obecně je možné říci, že depoty identifikují ta období, kdy bylo možné vytvořit určitou zásobu bohatství, kterou nebylo třeba v daný moment udržovat v aktivním oběhu. Tyto soubory tedy dokumentují buď doby nejisté, kdy je třeba majetek schovat, nebo naopak doby výrazné kumulace bohatství.

Již kolem roku 1000 před Kr. existovala řada fénických osad rozesetých v jižním pásmu mediteránního bazénu. Bohužel technika jejich zakládání není známá jako u řeckých kolonií vzhledem k absenci narativních pramenů. Ačkoliv již v této době Féničané používali písmo, bylo to hlavně pro dokumentaci obchodních aktivit a nápisy s náboženským obsahem. Féničané postupně založili množství kolonií od Gibraltaru přes současné Tunisko, Alžírsko až po Libyi. Další kolonie měli na Sardinii, Korsice, západní Sicílii, na Maltě, ve východním Středomoří hlavně na Kypru. Diskutabilní je jejich působení na východní Krétě. Jejich kolonizační aktivity započaly dříve než analogické počiny Řeků, kteří se od Féničanů nechali inspirovat v mnoha faktorech. Fénické umění mělo vliv na řeckou estetiku, praktičnost fénické hláskové abecedy se promítla do řecké alfabety a možná právě fénické kolonizační taktiky nabídly řešení přetlaku v některých řeckých regionech. Je dost pravděpodobné, že Řekové v první vlně tzv. Velké kolonizace vybírali ta území, kde Féničané aktivní nebyli, např. pobřeží malé Asie. Ale je třeba pro úplnost dodat, že v některých oblastech existovaly kolonie jak řecké, tak fénické (např. v severní Africe). Otázkou zůstává, jak byla kolonizována Sicílie a jižní Itálie, kde byla s výjimkou západní Sicílie převaha řeckých osad. Je také možné, že každý z aktérů sledoval odlišné cíle nebo měl jinou strategii osídlování nových oblastí.

V této tzv. zlaté době Fénicie bylo založeno samotné Kartágo, a to v roce 814 před Kr. v době vlády Pygmaliona z Týru. Město bylo pojmenováno Qart-hadašt, tedy Nové Město, Nový Tyr.

Osud Fénicie se vyvíjel velmi podobně jako osud řeckých městských států. Stejně jako pro řecké městské státy období 8. až 6. století disponujeme minimem dat, ani události fénické historie tohoto období ne-jsou příliš známé, přesto že Fénicie je několikrát zmíněna v Bibli a pramenech jejich sousedů. Na Fénicii postupně útočili Asyřané i panovníci Novobabylónské říše. Rozvoj ekonomického i společenského potenciálu v této době dokládá počet nově založených kolonií. Tyto kolonie – jednalo se o stovky – mohou dokládat zvýšené společensko-ekonomické tlaky v původním sídelním, geograficky omezeném prostoru, ale také snahu být blíže k surovinám, obchodním partnerům, obchodním trasám. Fénické kolonie bývají také někdy označovány slovem emporio, tedy jako obchodní centra a ne kolonie v pravém slova smyslu.

Během 6. století sílil tlak formující se Perské říše a v roce 539 se Fénicie stala její součástí. Fénická flotila dokonce tvořila jádro perských námořních sil bojujících s Řeky. Tradičně je toto období označováno jako doba míru a klidu ve Fénicii, ale na druhou stranu je možné doložit vylidňování oblasti směrem do kolonií na západě i úpadek většiny center v Kanaánu. Později v době expanze makedonské dynastie po bitvě u města Týr v roce 332 přestal fénický element ve východním Středomoří prakticky existovat a došlo k postupné helenizaci zbylého obyvatelstva.

Centrem fénické kultury se stalo v průběhu archaického období Kartágo, ale ani v západním Středomoří nebyla situace nikterak jednoduchá. Hlavně během 6. století před Kr. dochází i tam k intenzivním střetům, ve kterých zpočátku měla navrch koalice Kartága a etruských měst. Ale tato byla nakonec poražena v bitvě u Cumae v roce 474 řeckou aliancí vedenou syrakuským tyranem Hieronem I. Féničané museli rezignovat na své ambice v Tyrhénském moři a jejich porážka předznamenala pád Ligy etruských měst.

K dalšímu vzedmutí došlo koncem 3. století před Kr., kdy bylo třeba aktivně se bránit rozpínavosti nastupujícího hegemona celého Středomoří, kterým nebyl nikdo jiný než Řím. Hannibalovo tažení do Itálie v roce 218 před Kr. bylo labutí písní neohrožených mořeplavců brázdících Středozemí po 2000 let. Podrobení si Afriky byl počátek římské expanze a kolonizace mimo Apeninský poloostrov. Vítězstvím v tzv. punských válkách přebrali Římané štafetu odpovědnosti světové velmoci a stejně jako Féničané a Řekové téměř tisíciletí před nimi expandovali, čímž se neodvolatelně vydali na cestu k vlastní záhubě.

Epilog

Řecká i fénická kolonizace dokládají, že podobné podmínky v různých regionech a dobách mohou akcelerovat podobné mechanismy řešení krizových situací. Konkrétní průběh pak ovlivňují a určují specifika každého případu. Stejné síly, které připravily řecké městské státy o místo ve světové historii, byly shodné i v případě Féničanů. Jednalo se o tlak centralizovaných mocností, jejichž zformování si vyžádala doba, aby mohlo dojít k dalšímu rozvoji výrobního, technologického i myšlenkového potenciálu společnosti. Starověké říše soustředily do jednoho bodu veškerý ekonomický i mocenský potenciál, o jehož investici se rozhodovalo z jednoho centra. I přes naše sympatie k athénské demokracii a k flexibilitě fénických obchodníků, jednalo se vyšší ekonomicko-společenskou formu, která si nekompromisně vytvořila prostor na scéně dějin.