Milí čtenáři Tvaru,

původně jsem chtěl psát o kontemplativním duchu tohoto čísla, jež se zrcadlí v rozhovoru s Janem Němcem nebo v textu Zdeňka Volfa o poezii Josefa Suchého. Ale píši tento editorial v sobotu dopoledne, den po masakru v Paříži, kdy teroristé spojení s Islámským státem zavraždili nejméně 129 lidí. Tak bylo letos již podruhé zasaženo jedno z center našeho kontinentu i civilizace.

Jako by se bezezbytku naplnily obavy těch, kdo se domnívají, že naše civilizace čelí základnímu existenčnímu ohrožení ze strany islamistů. A skutečně – v jistém smyslu mají pravdu. Ze strany islámských teroristů nám skutečně nebezpečí hrozí, to nelze popírat ani uhlazovat. A je jasné, že Evropa potřebuje nutně zvýšit svoje bezpečnostní opatření. Také je však zřejmé, že tento útok je vodou na mlýn evropským nacionalistům a fašistům, kteří i v souvislosti s uprchlickou krizi posilují. Jenže strach bývá špatný rádce a právě v ohrožení je třeba myslet důsledně i strategicky.

Zaprvé je třeba si uvědomit, že teroristé chtějí zasít strach a vyvolat naši – unáhlenou a hysterickou – reakci.

Zadruhé si položme otázku: jakou civilizaci vlastně nenávidí? Je to civilizace, která stojí na respektu k lidským právům, na svobodě a vzájemné solidaritě. Pokud by odpovědí Evropanů bylo všeobecné zhnědnutí, nenávist k uprchlíkům a omezování svobod, pak by teroristé vlastně vyhráli. Islámští fanatici nenávidí evropský humanismus – v čemž si vlastně notují s našimi extremisty.

Zatřetí je zapotřebí pochopit, že – a je to paradox této kritické chvíle – tento teror by naopak měl vést k lepšímu vztahu k uprchlíkům, protože drtivá většina těchto lidí utíká právě před radikály, a nebudou-li v našem světě přijati, je to, jako bychom je rovnou poslali do náruče džihádistů. Vůbec je bezpodmínečně nutné získat na svoji stranu většinu muslimů, aby samotná islámská obec džihádisty vyvrhla a porazila. Bez znalosti způsobu myšlení, který je v podhoubí terorismu (byť ten je jeho zvrácenou karikaturou), sotva teroristy porazíme. K tomu, abychom pochopili ideové, kulturní a politické předpoklady islámského terorismu, by nám mohli dopomoci právě imigranti, z nichž si musíme udělat své bezpodmínečné spojence. V dlouhodobé perspektivě je třeba pracovat na tom, abychom vykořenili podmínky, z nichž se radikalismus a extremismus rodí. Chybou dosavadní imigrační politiky nebyla vstřícnost vůči imigrantům, ale spíše nedostatečně provedená integrace.

Vítejme lidi z jiných kultur, ale jasně definujme, že pokud s námi chtějí žít, musí přijmout soubor našich hodnot, mezi něž patří i respekt k jejich náboženské svobodě, dokud její projevy neohrožují svobodu jiných. Současně musíme pomoci regionům, v nichž se terorismu díky sociální a politické desintegraci, na níž máme jako Západ svůj lví podíl, daří. Jinak to opravdu může být začátek našeho konce. Mysleme na všechny oběti teroru: v Paříži, Bejrútu, Sýrii a kdekoli jinde na světě!

Přeji vám přemýšlivé čtení.