Zdeněk Volf

Krásně mimo

Zdeněk Volf rozjímá nad dílem Josefa Suchého.

Esejistika – Esej
Z čísla 19/2015

Poezií Josefa Suchého jsem se pročetl, prorozjímal dvakrát. Poprvé před napsáním doslovu „Vymlčet kámen – – –“ k třetímu vydání jeho Únorem ’48 postižené prvotiny Žernov (1948, 1998, 2007). Podruhé při promýšlení dvojrecenze na výbor Slzy věcí (2013), prakticky očistcově sestavený Jaroslavem Medem, a následnou kanonizační monografii Ivo Haráka Básník Josef Suchý (2014) – pro revue Kontexty (č. 5/2015). Zakončil jsem ji záměrně symbolicky, strofou, kterou jsem tehdy před sedmi lety nějak přehlédl, nezažil si:

„Leč pojednou – / nu, prostě byl jsem zde, / však zároveň i tam, / sám sobě vzdálený a cizí.“

Sedmiletí v bytí lidském není mnoho… však přece, nepraví se: sedm co sedm let se změní všechny buňky v těle? A co v bytí… v odstupu čtenářském, zvlášť v nažívání se s něčím natolik „tepajícím“, jako je báseň? Pro někoho – kupříkladu pro ruskou undergroundovou bardku Jelenu Švarcovou v eseji Poetika živého – dokonce: „… skutečně živá bytost.“ A znovu mne zavalil, rozemnul Žernov! A znovu mě „rozzel“ ten úraz vypůsobený únorovou („krajiny zúžily se na rakev“) a poúnorovou dobou, z něhož se Josef Suchý vylízával, sceloval vlastně do smrti. Ten jeho pro mě až džudistický – z japonštiny džúdó, jemná/sebeobranná cesta – zápas („Já pevnost svoji / dál opouštěn hledati budu zvlášť –“) o čistotu, o smír, o nejbližší domov; v časech trávených za mřížemi (1948–52), u převýchovných PTP, v směnném strojírenském průmyslu místo za katedrou, kde před zatčením za převaděčství do Rakouska začínal. Jakož zdánlivě šťastný impuls Jana Skácela v roce 1966 na vydání Jitřenky v uchu jehly (potažmo na redaktorské křeslo v Bloku před Srpnem ’68) – pro nezasvěcené vyzrálého pozdního debutu! Pro spolubližní však – podobně odstavené souputníky (L. Dvořák, F. D. Merth, B. Pavlok, R. Preisner, Z. Rotrekl, I. Slavík) – pouhého výboru z rozmetaného Žernovu a básní v podstatě vynuceně přiřazených pod tlakem totalitní doby. Výboru, ne bez vlivu skácelovské poetiky, jež jako by odklonila dosavadní Suchého v něčem „vizionářský“ způsob tvorby (C. G. Jung) navazující na Březinu, Zahradníčka či Demla, k směřování spíše druhému, „psychologickému“, tíhnoucímu i pro jeho bytostně lidské nastavení k harmonii. Žel postupně, stále méně vykupované někdejšími přepady úzkosti (když už ne nicoty, ba ataky z nevědomých obsahů: „proud bolu, který nemá úst, / truchliti neustává“), takže i z pozdějšího rozkvětu milostné manželské lyriky Země tvých dlaní (1986) nevybral Jaroslav Med editorsky víc než tři ukázky.

Ale nemíním replikovat, co v „kolektivní“ monografii Černá a bílá pravda (Josef Suchý 1923–2003) předřekli, prokázali jiní (L. Štěpán, I. Pospíšil, E. Nováková, K. Plocek, J. Kudrnáč, J. Med). Co v zakladatelské studii Průhledy do poezie Josefa Suchého prubířsky (zdvojování, vrstvení) vytyčil Zdeněk Kožmín (Akord 1992/1993, č. 8, s. 22–39) a nyní vynesl a zhodnotil nastupující literární historik Ivo Harák. Smím-li se však od někoho z vyjmenovaných alespoň odrazit, pak zejména od básníkova druha Karla Plocka, jenž mu promluvil i nad rakví. Klinického psychologa a překladatele Carla Gustava Junga, podkládajícího své odborné poznání (viz stať „Josef Suchý – básník duše“) přítelovou tvorbou a recitujícího ji z velké části spatra. Můj přístup nebude ale analytický, nýbrž řekněme meditativní, vyvěrající z usebrání, jež původně ovlivňovala jóga, nyní tichá rozjímavá modlitba, jejímž předkontemplativním předmětem může být verš z Písma… ale i z poezie! Ta totiž – jako si Duch svatý ochraňuje pevnost slova vytrysklého ze zjevení – podobně „žárlivě“, ač jistěže z jiného úhlu, bdí nad tokem lidské slovní měny. Tudíž taková nedávno „vydaná“ jitřní metafora Harákova generačního následovníka Jakuba Chrobáka „ptačí pičování“ (ze sb. Jak prázdné kolo, po ráfku) může poctít slávu stvoření radostněji i zbožněji, než mnohá dávno vyprázdněná přirovnání memorovaná z ranního žalmu.

Ne, nemůže tomu být jinak! Vždyť v úvodu uvedené čtyřverší ze sbírky/skladby Ve znamení vah (1970, s. 51) zkušenostně odpovídá meditačnímu stavu: já/ne-já, popřípadě psychoanalyticky formulováno: ego/bytostné Já. A nikoli jen v představivosti víry zděděné po předcích, nýbrž v realitě Milosti. Milosti jako psychosomatické zkušenosti „zcela jiného“ (R. Otto). U Josefa Suchého – oproti explicitnějšímu Janu Kameníkovi, ba jistě i díky autorské volbě publikovat spíše v tzv. šedé zóně než v samizdatovém okruhu – raději skrývané, halené do rodné přírody vysočinského dětství v Lesním Jakubově. Milosti stažené do „svaté hmoty“ (P. T. de Chardin) tamních dolmenů či do vůní nejnepatrnějších bylin, jakoby veraikon, stírajících (Křížová cesta, 2004) „postní“ pot… Přesto se prozrazující! Zřetelně. I přes dveře náboženských nebo lidových tradic v rámci církevního či pozemského roku:

„a také každým dechem jsem jich tolik vzbouzel, // tak krásní bez veškerých šatů světa / nesli se trošku nad zemí […] // Dotýkal jsem se potom věcí / a nesmělá mlčenlivá světla se rozsvěcovala, / melodie jindy velmi pomíjivá / ovíjela mě přitom pomalounku, neustále / jak závratný nekonečný sladký šál.“

b. „Ze soumraku“

Jakási podvratná přirozenost, tak vzdálená dramatické protikladnosti „dvojího domova“ Jana Čepa, z toho dýchá:

„rovnováha hluboká / je mimo nás. // […] Jenom nenaléhat.“ Neboť přece stačí „zaržání hně-dáka, / abych se vrátil / jak vymknutý kloub /nazpátek do své jamky.“

Pokora. Odevzdání. Kdo v básni ví o „rose hrůzy“, zůstává v duchu před pýchou prachu… v bázni. Jednou prostě smyslový vjem do usebrání – jak ve známém haiku od Bašóa („Do staré tůně / skočila žába / žbluňk“, přel. A. Líman) – vrhá, jindy jej z něho vytrhuje zpět.

Byl jsem zaskočen. Opět se mi vrátila představa jakéhosi očistce. Čtenářského, básnického… jako nepřestávajícího (a často mimoděčného) procesu mezi tvůrcem, dílem, čtenářem. Protože je-li báseň bytost, lze být mimo báseň? Její slovo? Ticho? Darmo se nemodlí kněz latinského ritu nad kalichem:

„Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, které je spojeno s naším lidstvím.“

Religio propojení! Ale též (etymologicky) re-legere, znovu-čtení:

„Mně zastesklo se náhle po čemsi, co tane výš / a krásně mimo.“ Nebo: „O pláči / který se ozývá ve čtvrtém rozměru, / svědčí tu slzy věcí – – –“

Jistě, první veršový výňatek, nadto pod básnickým názvem Dávný selský večer, lze vyložit vábením noční oblohy; druhý odkazem na obecně známé lacrimae rerum… Leč slova z básně Okov

„rozkročen nad roubením táhnu / z hluboké studny okov […] // ubývá sil / a skráň mi šediví […] // Po všechny dny a noci táhnu / ze studny okov čisté spodní pravdy / nejistě zavěšený na laně –“,

– opravdu znamenají pouhé zpodobnění sisyfovského údělu? A ne volní úsilí (vědomí) před tzv. modlitbou klidu? Předělu, průlomu… od něhož podle mystické zasvětitelky sv. Terezie z Ávily dochází duše k milostiplné, neboť samočinné přízni „zavodnění“:

„Kde se vzal tento jezerní klid, který se rozhostil ve mně? […] // Hle, / stojím ve středu / neuvěřitelně šťastného kruhu / a trnu, / aby jej někdo neprolomil –“

b. „Kruh“

Domnívám se, že Josef Suchý i v poušti sedmdesátých a osmdesátých let měl něco, co ho činilo svobodným. Nezávislým i na mínění starých přátel, třeba Ivana Slavíka, že oficiálně vydává, figuru je ve slovnících spisovatelů (Hory roků, 25. 5. 1982, 28. 2. 1986) apod. Zeno Kaprál (za všechny) ve svém vzpomínkovém nekrologu dosvědčuje:

„pamatuju se na Tvé oči. Byla v nich radost. Radost, která vůbec nesouvisela s naším výletem a povídáním si o básničkách…“

Již u znovu-začtení se do nenápadných žernovských veršů z básně Elegie

„Tiše. Je třeba hlavu sklonit, / pak pomalu krok za krokem jít. / Tiše. / Neusilo-vat. Nevzpínat se. Nemířit. / Kdo chce, ten vzdaluje se již. / Tiše jít.“

– čankamana, napadne pravděpodobně buddhistu; meditace chůze, účastníka exercicií, které v skrytu tehdejšího času, kdy pořád ještě P. Silvestr Braito redigoval filozoficko-teologické revue Na hlubinu (a J. Suchý vstupoval do literatury), byly synchronní součástí zkušenosti víry, křesťanské praxe. V případě Josefa Suchého, jak se zdá, šťastně předané a svátostmi od křtu do posledního pomazání pravidelně udržované. V tom ohledu slovníkový údaj „pocházel z rolnické rodiny“ záhodno bylo by rozšířit o biografickou informaci „z kněžské rodiny“. Ze strany otce i matky. Z nichž obzvláště strýc Rudolf Suchý (třebaže zemřel, když bylo jeho synovci teprve rok) pro své literární a mystické sklony – odrážející se především v jeho dvanáctisvazkových denících:

„nevstupuje se do král. Nebeského, než obětí z lásky.“) – měl na synovcův vývoj doložitelný vliv: „vyprávíš o strýci Rudolfovi. / A to je pohled do hluboké studny, / na dně s hvězdami –“

b. „Vrstvy“

Nechci však komukoli vnucovat svůj zpětný čtenářský „tah“ naznačený v názvu. Nicméně řadu míst či obrazů ve sbírkách Josefa Suchého už nemohu číst pouze me-taforicky, a jak případně se ve spirituální filmové estetice říká, bez „duchovního chvění“ (V. Suchánek):

„někdy andělem / krásného vidění / navštěvován“; „veliké ticho přelilo se a šumí dokola“; „uvnitř každého / je bílá jemná duše“; „vřesoviště zářící stopami mrtvých – / kde hlasy z nesmírné dálky po rose jdoucí jsem slyšel“; „vytržen z míjení bys vstoupil do trvání“; „ocúny astrálních těl“; „zádumčivě se odívá tvarem / a ztěžklý / do neviditelna vrací se zpět –“; „Z kterého světadílu pochází úsměv s hlubokým ponorem, / co kotví v mé tváři a vykládá na břeh / třpytivé bohatství?“; „A jak je průhlasno, slyšíš?“; „Mé ruce se pohybovaly a vůle o tom nevěděla, / oči přihlížely z bidýlka / nesrozumitelné stínohře, / […] světelné roky mezi mým chřípím a vůněmi“; „Tělo reptá, duše mlčí. / Trpělivě nese kupředu / malověrného na zádech / a vidí v dálce safírový květ“; „Odtud ti nevezme nikdo, / co nevydáš sám“; „To místo / vysoce obrostlé tichem, / kde závrať na čelo / ti klade dlaň –“.

A podobně hojně citovat dalo by se i z básnicko-esejistické prózy Eliášovo světlo (1971, dopl. 1999), tudíž z mnohem otevřenějších míst, než kam propustí bleskosvod verše:

„Byl dům a střechy, bylo bezpečí, ale mezi větvemi mě stále víc a víc zachvacoval sladký, hluboký požár nebe. Měl jsem jakoby radost hořet. V kuchyni cinkalo nádobí, a já skrze tatínkova slova tíhl jinam, jinam. […] A jak jsem se chvěl blažeností při měsíční slavnosti, která pučela východním obzorem… Pak se to přiblížilo, mezi jehličím vyšlehly stříbrné biče a metly a já se tiskl do výklenku kapličky, aby mě to nádherné vlnobití neutlouklo.“

A o několik stránek dále, o umění koncentrace, jako o nejvykutějším nástroji („do hrotu“, K. Satoria) v procesu introverze:

„Soustřeďuji se v bodu, třpytném ostrém jako hrot rádla. Jsem ten, který roz-hrnuje závoje, aby patřil tajemství v tvář.“

– jde vyučovat „řemeslněji“?

Charakteristika, specifičnost Suchého spirituálních přesahů či vhledů (až vnorů) je v její nečekané (obsah, odraz, znak) přirozenosti, zemitosti, konsekrované křesťanským duchem vtělení. Tím ohněm ne už magicky ukradeným bohům, nýbrž seslaným… nám, nám… jak dětinsky děkujeme o Vánocích. V současném oslabování této tradice, provázené častějšími rodinnými rozpady, stává se nesnadným vůbec přiblížit, jestli ne nevratně, starý katechetický pojem milosti posvěcující. Jako ovoci života po generace očišťované svátostmi křtů, biřmování, oběťmi zasvěceného nebo manželského darování se. Milosti takříkajíc pozdvihující, u Josefa Suchého a jeho poezie až tak, že čtenářsky nenacházíme (jako u konvertity I. Slavíka) obvyklé apostrofy osobního vzývání ani jejich ano-nymní náznaky. Že nakonec v pokračujícím tvůrčím období jako by se jeho básně do-stávaly do „stáze“ (P. Schrader), kdy už polarity transcendují…

Ale o postupném „posunu k idylickému pólu“ od sbírky Duhové kameny (1976) pojednal již slavista Ivo Pospíšil. Literárně i z autorského osudu, vykazujícího silný kompenzační ráz. Rád souhlasím. Ostatně sám autor to napřímo reflektoval v poémě Proti osudu (1988):

„Čím více však tlačí člověka k zemi / těžké rameno sudby, tím výš se v něm zvedá / lehounké rameno snění.“

Jenom ten zdánlivý samopohyb, tu jeho interpretační auto-logičnost mám potřebu v svém pozdním nehodném spříznění narušit. A podstrčit jí tiše a v dostatečném snad časovém posunu nereflektovaný dosud Suchého „živel“, který však zásadně ve vlastních duchovních zákonitostech ovlivňoval jeho básnické srdce i výraz:

„Průhledný dům – stálé obydlí sestry vidění. Tato blíženka sněhové vločky je útlá, má bílou, jemnou tvář s rysy odevzdanosti, na první pohled vábnička blesků a utrpení. Myslí v krystalech a zase se odívá růžovou hudbou, kamkoli pohlédne…“

Eliášovo světlo

Rozkládat ale dál, dělo-li se tak blíže negativnímu pojetí Mistra Eckharta, či afektivnějšímu karmelitánky sv. Terezie z Ávily, přijde mi zavádějící. Neboť v křesťanském pojetí je mystikem, viditelně a s pečetí, každý člověk od křtu. A má-li k tomu jako Josef Suchý básnické stigma, prožívá svůj osud v tajemném napětí se svou obrazivostí. Ta ho někdy extaticky předchází, jindy s ní prožívá temné noci… nerozlišitelně naroubované i na vnucené vnější děje:

„Čas od času hledáme východ. / Čas od času tlučeme na dveře, / zkoušíme pevnost zle-dovělých stěn. / Je to marné. / Všechny východy jsou uzavřeny. / Všechny dveře jsou uzamčeny.“

b. „Černé paláce“

Usedám na klekátko. Pozoruji svůj dech v duchu si znovu a znovu opakuji Suchého verš, protentokrát z básně „Osudy“: „tento prostor, jak ti prohlubuje oči“.

Chviličku.
Načítá se.
  • Zdeněk Volf

    (1957, Valašské Meziříčí), básník, recenzent, esejista, editor. Žije v Brně-Tuřanech, poblíž Mohyly míru, v jejímž okolí připouští krávy. Stále se však vrací do rodného biotopu Bečvy a Beskyd. Má čtyři ...
    Profil

Souvisí