Brazílie – nezávislost jako ujasňování identity
Historie kolonialismu
Jan Klíma

Brazílie – nezávislost jako ujasňování identity

Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.

Esejistika – Studie
Z čísla 5/2016

Americký dekolonizační cyklus začal roku 1775 válkou severoamerických osad proti Anglii, po vzniku USA roku 1776 a ukončení války roku 1783 pokračoval nezávislostí černošského Haiti na přelomu let 1803 a 1804 a vyvrcholil na obrovské ploše čtyř španělských místokrálovství, kde úsilí libertadores, jakými byli Simón Bolívar nebo José de San Martín, uzavřela porážka poslední koloniální armády v prosinci 1824 u peruánského Ayacucha. Dlouhý proces skončil až proklamací nezávislosti Uruguaye roku 1828. Vyčerpávající a často devastující osvobozenecká válka přinesla sice svobodu, ale nadlouho také i bídu, chaos, zvůli nových mocipánů a skrytou zahraniční patronaci. Na západní polokouli se tomuto pravidlu vymykala největší země Jižní Ameriky; její spolunáležitost k portugalskému světovému impériu vytvořila jinou historickou situaci a její četné zvláštnosti ovlivnily zcela odlišný průběh i výsledky zdejší emancipace.

Vzpoury a spiknutí

Pro malé Portugalsko upnuté k asijským obchodním základnám a africkým opěrným bodům byla obrovská Brazílie vždycky nestravitelným soustem. Francouzi, Holanďané a občas i Španělé naru- šovali portugalskou kontrolu pobřeží, odkud jen místní míšenci a zocelení usedlíci dokázali postupovat do nekonečného vnitrozemí. Bojovali o přežití, a tak dlouho neusilovali o nezávislost, ačkoli portugalské daně a úřady spíše obtěžovaly než pomáhaly. Když se roku 1641 sãopaulský předák Amador Bueno prohlásil „králem Brazílie“, byla za tím španělská pomsta za to, že se Portugalsko vymanilo z habsburské unie, kde v letech 1580–1640 sloužilo španělským Filipům. Bueno se brzy podří- dil lisabonským suverénům. V Maranhãu statkář Manuel Beckman (Bequimão) roku 1684 odmítl praktiky portugalské obchodní společnosti i jezuitů chránících indiány před zotročováním. V čele „všeobecného výboru“ se postavil guvernérovi i biskupovi. Brzy však podlehl a v listopadu 1684 skončil na šibenici. Koruně se musela podřídit po půlstoletých bojích i komunita uprchlých otroků, která si zřídila své černošské království v palmových hájích (Palmares) v severovýchodním vnitrozemí; její poslední vůdce Zumbí přišel roku 1697 o život a soustava cukrovarnických velkostatků (engenho) mohla pak díky otrocké práci nerušeně zásobovat Evropu poptávanou sladkou komoditou, ale také tabákem, bavlnou a dalšími plody tropů.

Brazílie náhle nabyla mimořádného vý- znamu, když se koncem 17. století našla bohatá ložiska zlata a pak i diamantů v území zvaném Minas Gerais. O tyto poklady se strhly šarvátky mezi samotnými Brazilci, do oblasti proudili portugalští prospektoři, a hlavně úředníci, aby zajistili Koruně vý- nosy tím, že důkladně zdaní velké i malé tě- žaře. Dobrodruzi těžící drahé kovy v divoké zemi bez obchodů, cest a jakéhokoli zajiš- tění své bezpečnosti přijímali s nevolí pří- kazy a zákazy nevítaných dohlížitelů z Evropy. Za jejich povstání v roce 1720 pykal údajný vůdce revolty Filipe dos Santos Freire rozsudkem smrti.

Neklid v oblastech těžby neutichal. Církev stavěla přepychově zdobené kostely, Portugalsko financovalo brazilským zlatem rekonstrukci Lisabonu zničeného 1. 11. 1755 zemětřesením, ale údělem Brazilců zůstávala chudoba a dřina. Když se lo- žiska vyčerpávala, nedokázali už dodávat stanovených 100 arrob (1 arroba = 14,69 kg) zlata Koruně. Vypuzení jezuitů, kteří jediní pečovali o vzdělanost a soužití ras, v roce 1757 brazilskou nespokojenost jen zvýšilo. Osvícená doba markýze Pombala (1759– 1777) Brazílii přinesla jen malý pokrok, zato královna Marie I. (1777–1792/1816) svým dekretem z ledna 1785 zakázala Brazilcům rozvíjet „řemesla a tovární výrobu“.

Jeden z brazilských statkářských synků studujících v Coimbře a v Montpellieru José Joaquim da Maia psal v říjnu 1786 vyslanci USA v Paříži Thomasu Jeffersonovi: „Má nešťastná vlast úpí v krutém otroctví.“ Přímo v Minas Gerais se shromáždili intelektuálové, kněží a všichni majetní muži, které ohrožovala konfiskační daň derrama, která měla „vyrovnat“ příjmy Koruny nespokojené nedostatečnými odvody zlata. Spiknutí z března 1789, které hodlalo vyhlásit nezávislost na Portugalsku, však bylo prozrazeno dříve, než začalo. Zastrašující proces završila dlouhá řada rozsudků vyhnanství a okázalá poprava nejaktivnějšího vlastence: praporčík pořádkových jednotek Joaquim José da Silva Xavier zvaný Tiradentes skončil 21. dubna 1792 v Rio de Janeiru na popravišti, jeho rozčtvrcené údy varovaly na mnoha místech před vzpourou proti Lisabonu.

Přesto někteří patrioti v upadajícím Salvadoru v srpnu 1798 vyzývali k ustavení „svobodné a nezávislé demokratické vlády.“ Pobouřené koloniální úřady popravily v listopadu 1799 dva krejčí a dva vojáky. Pak se v zastrašené Brazílii na čas rozhostil klid.

Dvůr v Riu – inspirující povznesení

Za napoleonských válek Portugalci nerespektovali císařovu „kontinentální blokádu“ Anglie. V listopadu 1807 se k Lisabonu blí- žila francouzská vojska generála Junota, aby vzpouru ztrestala. Před neporazitelnou armádou uprchl portugalský dvůr a velká část šlechty přes oceán. Od počátku roku 1808 se centrum světové říše budovalo v Rio de Janeiru. Dosud opomíjená kolonie náhle dostala tiskárnu, noviny, diplomatický ruch a dvorský lesk. Napoleon v té době dosadil na španělský trůn bratra Josefa Bonaparta, proti němuž však pokořený katolický národ povstal. A zatímco ve španělských amerických územích začínala roku 1809 revoluce proti cizímu panovníkovi i nevládnoucímu španělskému vládci, Brazílii povznášela aktivita prvního evropského dvora, který poctil zámořskou zemi svou přítomností. Roku 1813 už by se byl dvůr mohl vrátit do Lisabonu, ale Brazílie mu poskytovala naprosté bezpečí. V roce 1815 dokonce princregent Jan vládnoucí za choromyslnou královnu Marii vyhlásil Spojené království Brazílie a Portugalska. Po smrti matky se panovník dal roku 1816 v Brazílii pompézně korunovat na Jana VI. a v příštím roce obsadil laplatskou Východní provincii, pozdější Uruguay. I když pohodu zakalila roku 1817 epizodní republikánská revoluce v severovýchodním Pernambuku, význam středu portugalského světa v tomtéž roce potvrdil příjezd rakouské arcivévodkyně Leopoldiny Habsburské, dcery císaře Františka I., manželky portugalského následníka trůnu Pedra.

Vědci, umělci, diplomaté i první evropští imigranti kdysi zaostalou zemi studovali a měnili k obrazu pokročilého 19. století. Pak však Portugalci napodobili španělskou liberální revoluci a v roce 1820 skoncovali s absolutismem. Do evropské „kolébky impéria“ povolali poslanci nově vznikajících kortesů (parlamentu) i starého krále Jana VI. Ten musel v dubnu 1821 odplout od brazilských břehů, kde zanechal svého syna Pedra jako nejvyššího zástupce Koruny. V Lisabonu pak přísahal na neexistující liberální ústavu. Portugalští liberálové přitom neuznávali státoprávní povýšení Brazílie a k Brazilcům, kteří přijížděli zastupovat svou zemi v říšském parlamentu, se chovali přezíravě jako k nevzdělaným divochům.

Politicky uvažující Brazilci se rozštěpili na přívržence a oponenty chaotického ústavodárného dění v Lisabonu. Bylo třeba zvážit, co může velké jihoamerické zemi nabídnout malé Portugalsko zpustošené francouzskými invazemi a anglickými protektory, kteří všechny kapacity země vyčerpali za války proti Napoleonovi na „pyrenejské frontě“.

Provolání z Ipirangy

Princ Pedro a jeho manželka Leopoldina dostali v nejisté době toho nejlepšího spolupracovníka. Rodák ze Santosu, vědec a politik José Bonifácio de Andrada e Silva vytvořil jakousi zemskou vládu s programem věrnosti princi Pedrovi jakožto garantovi jednoty veliké Brazílie. Regentská vláda však zápasila s nepřáteli autonomie věrnými Portugalsku. A z Portugalska přicházely opakované výzvy, aby se také Pedro vrátil do Lisabonu. To by znamenalo ztrátu jediné osoby, která symbolizovala brazilskou jednotu.

José Bonifácio zorganizoval kampaň, o níž sám princ otci napsal:

„Přicházejí delegace z Minas Gerais, São Paula i odjinud a já stále jen slyším: Buďto jeďte, a my se prohlásíme nezávislými, nebo zůstaňte a pak budeme dále jednotní.“

Pedro si vybral variantu, kterou sice vydával za „obranu zájmů portugalského národa“, ale jež zřetelně vyhovovala místní poptávce. Dne 9. ledna 1822 před početnými hosty vyslechl požadavek, aby pokračoval ve výkonu regentských povinností až do doby, kdy se v Brazílii vytvoří konstituční režim – jinými slovy nová monarchie. Princ tehdy proslovil větu, jíž se s Portugalskem fakticky rozešel:

„Protože je to pro dobro všech a pro blaho národa, rozhodl jsem se: řekněte lidu, že zůstávám.“

Veřejnost celé tři dny bouřila nadšením, protože pochopila, že slovo „zůstávám“ (fico – [fiku]) potvrzuje zemskou vládu odhodlanou jednat i proti instrukcím z Lisabonu.

Podráždění portugalští důstojníci chtěli prince zatknout a deportovat do Evropy, ale fronty se už rozestoupily tak jasně, že větší domácí část důstojnického sboru tomuto záměru pohotově zabránila. Vojáci věrní Portugalsku se pak nalodili na cestu do Evropy a přestali překážet. Portugalská válečná flotila, která v březnu 1822 přijela bránit lisabonskou autoritu, se v Brazílii rozpustila: skoro 900 mužů se přihlásilo k brazilské autonomii i s fregatou Real Carolina přejmenovanou pak v rámci posilování „indiánské“ identity nového národa na Paraguassú.

Princ Pedro vybavený od května titulem „stálého ochránce“ Brazílie si pak jel osobně zajistit věrnost důležitých provincií. V srpnu pobýval v São Paulu. Koncem měsíce došlo do Rio de Janeira ultimátum lisabonských kortesů: neposlušný mladík měl okamžitě odjet do Evropy, jinak přijde o nástupnictví. Impertinentní pošta šla bezodkladně za Pedrem, José Bonifácio připsal: „Brazílie Vás chce za svého panovníka. Ovoce dozrálo.“

Kurýři zastihli 7. září 1822 Pedra na odjezdu ze São Paula v místě zvaném Ipiranga. Princ dlouho četl, pak před vojenským doprovodem protestoval proti „zotročování a pronásledování.“ Nakonec strhl ze svého klobouku kokardu v portugalských barvách a zvolal: „Ať žije nezávislost, svoboda a oddělení Brazílie!“

Dlouhá cesta ke svobodnému národu

Pedrovo „provolání z Ipirangy“ ukončilo koloniální jho a založilo nový stát. Byla to zvláštní nezávislost. Nevybojovalo ji celonárodní úsilí, prosadil ji chladný kalkul nepočetné elity. Vyhlásil ji příslušník a dědic téže dynastie, s níž se stát rozcházel. Na rozdíl od všech států na západní polokouli, které přijali republikánské zřízení, se Brazílie stala císařstvím. Imperiální majestát dostal úkol propojit rozmanité regiony, rasy, národnosti a sociální skupiny. Statkářům nezávislost zaručovala pokračování otrokářství. Přesto se Brazílie nepřihlásila k svatoaliančnímu evropskému konzervatismu, protože Pedro od počátku trval na ústavnosti své vlády. Ve své ústavě si vyhradil dostatečné kompetence a jeho zří- zení se ukázalo jako životaschopné.

Odchod Portugalců jako společného utlačovatele a anarchické chápání svobody však připravilo zemi těžké zkoušky. Sám první císař musel roku 1831 abdikovat ve prospěch pětiletého syna. Za Pedra II. vládli zpočátku regenti, které některé části země odmítly poslouchat. Po celá 30. a 40. léta 19. století se Brazílie zmítala ve vlně revolucí a povstání, která neušetřila žádný region. Vyhlašování republik a jásání nad banditským osvobozováním měst či celých krajů však monarchie dokázala potlačit a země si uvědomila, že v zachování své velikosti jí kyne naděje na rozmach.

Z obtížné války proti Paraguayi v letech 1864–1870 vyšla Brazílie jako regionální velmoc. Tím se jen obnažil největší problém společnosti: otroctví jako zdroj ekonomické zaostalosti a morálního úpadku. Abolicionisté rozpoutali boj za zrušení otroctví. Nadšená kampaň elektrizovala společnost, proti otrokářství se postavila i rodina osvíceného Pedra II. Novináři a básníci vytvořili v této době národní kulturu, politikové se zocelovali v klání za humánnější společenské uspořádání.

V celonárodním úsilí nakonec za nepří- tomného císaře, který si v Evropě – mimo jiné v Karlových Varech – léčil své neduhy, podepsala jeho dcera Isabela jako regentka 13. května 1888 „Zlatý zákon“ rušící otroctví. Bouři nadšení doprovodil národní básník Castro Alves slovy: „Okovy jsou zlomeny a svobodna je celá země.“ Teprve nyní vznikl velký národ, teprve nyní dostala nezávislost smysl pro všechny občany státu, který brzy poté, 15. listopadu 1889, přešel k vhodnější státní formě federalizované republiky.

Pozitivistické heslo „Pořádek a pokrok“ republikáni vepsali na státní vlajku. Příval imigrantů a nesmírná vitalita místních lidí rozmnožily společenství hrdé na svou rozmanitost a na své tradice. Dvousetmilionová velmoc i na počátku 21. století nezapomíná na Tiradentese, na „patriarchu nezávislosti“ Josého Bonifácia, ani na své sjednocení za abolicionistického zápasu. Vlastenectví vyrůstající z těchto kořenů jistě pocítí i účastníci a návštěvníci olympiády, kterou Brazílie letos poprvé pořádá.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Konec portugalského panství v Africe
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Konec portugalského panství v Africe

    Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 10/2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 2. část

    V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

    Esejistika – Studie
    7. 4. 2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 1. část

    Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.

    Esejistika – Studie
    24. 3. 2016
  • Objevy a základny – úsvit moderního kolonialismu

    Středověk se jako etapa světových dějin uzavíral zvolna a datace počátku novověku Kolumbovou cestou v r. 1492 je spíše věcí konvence než vědecky uznanou „pravdou“. Přesto lze říci, že vedle nástupu humanismu a renesance či vynálezu knihtisku je přelom obou epoch vrouben zámořskými objevy. Právě ty stály u počátků soupeření evropských mocností o koloniální rozdělení světa, a tedy i u kolonialismu ve vlastním smyslu slova.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 3/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.