Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace… 2. část
Historie kolonialismu
Josef Žemlička

Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace… 1. část

Cyklus Historie kolonialismu, jehož vydávání jsme započali v září 2016, otevíráme v novém roce článkem Josefa Žemličky, pojednávajícím o německé kolonizaci 13. století, označované někdy jako Velká východní kolonizace. Autor, který je profesorem Karlovy univerzity a souběžně působí i v Historickém ústavu AV ČR, se období 13. stol. věnuje dlouhodobě: napsal řadu studií, několik monografií (Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha 1990; Čechy v době knížecí 1034–1198, Praha 1997;  Počátky Čech královských 1198–1253, Praha 2002; Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků, Praha 2011 aj.) a také román. Svůj článek věnuje přehledu historické diskuse o německé kolonizaci v posledních dvou stoletích, v níž se živě střetávali čeští i němečtí historikové. Text je rozsáhlý, publikujeme jej proto na pokračování ve dvou číslech.

Esejistika – Studie
14. 1. 2016

Málokterý z historických fenoménů se může pochlubit tolika obsahovými, významovými a ideologizujícími zvraty jako pojem kolonizace, přesněji řečeno středověká kolonizace. Původní význam, odvozený z latinského slovesa colo, -ere, je zcela nevinný. Neznamená nic jiného než vzdělávat, obdělávat, zúrodňovat (v dalších významových odstínech i ctít, uctívat apod.), nicméně v novodobých historiografických diskursech střední a středovýchodní Evropy se s ním již od 19. století začal vědomě spojovat celý soubor jevů, souvisejících v první řadě s pronikáním středověkého německého etnika k východu.

Na počátku byl Palacký

Výrazně se kolonizační problematika zapsala také do českých dějin. První ucelený pohled na jejich středověkou etapu (do roku 1526) předložil František Palacký (1798−1876), nejprve v německy, poté i v česky psaných Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Jako učenec s velkým rozhledem vnímal faktické i metodologické podněty i sousedních historiografií a znal v té chvíli ještě nepříliš četné práce, které se snažily rozkrýt původ německého osídlení ve východní části střední Evropy, zejména ve Slezsku a Prusku, částečně dále k východu. Již tady se začalo pozvolna hovořit o velké osídlovací, potažmo kolonizační vlně, která dávala základ východnímu „němectví“. Pronikání Němců za Labe se dotkla již mladá polská historiografie (A. Naruszewicz, J. Lelewel aj.), především to však bylo dílo Gustava A. Stenzela Dějiny pruského státu (1830) a pramenná edice o šíření německých kolonistů a německého práva ve Slezsku a Horní Lužici předložená Gustavem A. Tzschoppem a Gustavem A. Stenzelem (1832), které dávaly směr dalšímu výzkumu. Zatímco starší názory uvažovaly o předkolonizačním, vlastně ještě pravěkém substrátu novodobého německého osídlení, snášela tato edice pádné důkazy o rozhodujícím podílu 13. století na proměně národnostní skladby slezsko-lužické oblasti. Z druhé strany působily na Palackého vlivy německého myslitele Johanna G. Herdera (1744−1803) o rozdílech mezi bojovnými Germány (Němci) a „demokratickým řádům“ nakloněnými Slovany. Krok za krokem se rodila dějinná filosofie, která na úrovni tehdejší kritické vědy osvětlovala příčiny změn vnášených 13. stoletím. Všechny tyto aspekty zohlednil František Palacký, když podložil a zdůvodnil nejen předpoklady, ale hlavně důsledky „velkého zlomu“ spojeného se změnou etnické skladby českých zemí.

Právě 13. století přiřkl Palacký roli klíčového mezníku. Začátky převratných novot spojil především s dobou Přemysla Otakara II. (1253−1278). Za jeho vlády se totiž měli Němci masověji usazovat v Loketsku, Trutnovsku a Kladsku, na českém jihozápadě a v okolí moravských Jeseníků. Spíše než venkov se jejich novým domovem stávala města, což Palacký vysvětloval královou eminentní snahou o povznesení „průmyslu“ (měl na mysli rozvoj řemesel) a domácího i zahraničního obchodu. Všechny tyto změny, propojené s přemyslovskými reformami, měly mít za následek zánik „staré župní ústavy“ a počátky stavovských rozdílů, které Palacký spojoval s „řády feudálními“.

Německé právo a jeho šíření

Nastoupené trendy mělo posilovat šíření německého práva, které vyjímalo své uživatele z dohledu územní správy, a dále tím rozrušovalo staré pořádky, oslabované ujímáním a sílením měst a městského stavu. Výhody německého práva se začaly přenášet i na „české sedláky“. Všechny tyto jevy a novoty měly rozmělňovat starou českou a v zásadě ještě stavovsky homogenní a v Palackého duchu „demokratickou“ společnost, která se tak pod vlivem celého souboru změn hluboce měnila. Nabývala ostře feudálních rysů, až tehdy měl také následovat rozmach skutečné dědičné středověké šlechty. Palacký zároveň ocenil hospodářský, kulturní a zčásti i sociální pokrok, který s sebou německé osídlování českých měst i venkova přinášelo. České země se rázem intenzivněji sbližovaly s vyspělejšími částmi kontinentu a rovněž technické a organizační inovace je citelně posouvaly vpřed, současně však Palacký neskrýval hrozbu budoucího národnostního nesouladu, který cizí kolonizace v sobě skrývala. Současně tím reagoval na tehdy vrcholící politické zápasy své vlastní současnosti. [ref]Žemlička, Josef: „Středověká kolonizace v pojetí Františka Palackého a současný stav výzkumu“, in: František Palacký 1798–1998. Dějiny a dnešek. Sborník z jubilejní konference. Vydal F. Šmahel za spolupráce E. Doležalové, Praha 1999, s. 101–111.[/ref]

Třebaže dnes známe nepoměrně členitější spektrum jevů a procesů, které zohledňujeme, vystihl Palacký důvtipně, byť jinými slovy, hranici mezi starším a mladším středověkem. Dobře si povšiml absence „velké“ dědičné šlechty před 13. sto- letím a vyzdvihl organizátorskou roli knížecí, potažmo královské moci. I dnes překvapí, jak jsou Palackého teze svým způsobem moderní, třebaže se halí do zastaralého názvosloví a nemohou ještě pracovat s poznatky, jimiž obohatily poznání další generace.

Na Palackého myšlenky navázala jak česká, tak německá větev domácí historiografie. Obě, byť s různými akcenty, přiznávaly německé kolonizaci místo důležitého historického jevu, který za posledních Přemyslovců měnil společnost nejen v etnickém, ale také hospodářském a kulturním slova smyslu. V té chvíli se již „kolonizace“ rychle stávala nedílnou součástí německých dějin. Po starších nábězích zaujaly od šedesátých let 19. století výsledky Augusta Meitzena. Jako všímavý pruský pozemkový úředník rozpracoval teze, podle nichž se v uspořádání polí (odborně se mluví o plužině) dají rozpoznat kulturně sídelní rysy hlavních evropských etnik, jmenovitě Keltů, Germánů, Románů a Slovanů. Analytické studium tvarů vesnic a polí se po dotažení měnilo v kritérium pokročilosti či zaostalosti.

Dějepisectví a ideologie

Výzkum „němectví“ ve střední a východní Evropě a úspěch jeho kolonizačního úsilí se v době vzedmutého nacionálního cítění rychle stávaly jedním z nosných témat vilémovského Německa. Středověká německá východní kolonizace byla v tomto duchu označována za vědomý „velký čin   německého národa“, který si zaslouží nadčasového ocenění. Vnášením nových progresivních hospodářských, sociálních i kulturních prvků se německý kolonista, ať sedlák, měšťan nebo kupec, měl rozhodně zasloužit o kultivaci a zvelebení „nových“ východních krajů a tím pádem k nim získal uživatelská a vlastnická práva. Solidní materiálové práce ani teď nechyběly, avšak v knižní i jiné produkci začala převládat propagandistická a nezakrytě laděná nacionální díla, zčásti krytá jmény renomovaných historiků. Další gradování přinesla éra nacistického Německa, kdy takto uchopená „věda“ sloužila k ospravedlnění agrese a zdůvodňovala potřebu i právo rozšířit „staré“ Německo o nový životní prostor na východě.

Význam průniku německých sedláků, měšťanů a také horníků pro další rozvoj českých zemí oceňovalo též liberální dějepisectví, zastoupené ve valné míře německými historiky Čech, Moravy i Slezska. Avšak na rozdíl od Palackého tvrzení, že příchod Němců a jejich zvyků přinášel do českých zemí nesvobodu, tedy „německé řády feudální“, zdůrazňoval tento směr něco jiného. Nositelem „svobody“ (libertas) měly být německé (emfyteutické) právo a instituce měst, tvořící odrazový můstek k formování svobodného selského stavu a měšťanstva. Tak rozvíjel historický smysl a dosah německé kolonizace Julius Lippert a poté Adolf Bachmann (1849−1914), oba popisující její formy a dosah. Následovala plejáda dalších jmen (Adolf Zycha, Emil Werunsky aj.), v různých polohách se k tématu vracejících. Obsah kolonizace se přitom chápal široce, nejen ve smyslu etnickém, ale i hospodářském, sociálním i kulturním. S důrazem, že bez jejího přispění by český středověký stát nedosáhl svých úspěchů. Kolonizace byla zároveň chápána jako jev spojený výlučně s Němci, kteří zúrodňovali a kultivovali neosídlené či jen chabě zalidněné pohraniční oblasti a jako měšťané i sedláci se stávali nositeli pokroku v celozemských dimenzích. Náboj vložený Františkem Palackým do obsahu slova „kolonizace“ trval, dostával však politické znaménko s tím, jak se koncem 19. století zostřoval národnostní zápas o vůdčí postavení v historickém Českém království a jeho zemích. [ref]Na tomto místě lze uvést sborník Německá medievistika v českých zemích do roku 1945. Vydali Pavel Soukup a František Šmahel, Praha 2004.[/ref]

Německá kolonizace a národnostní boje

Složitěji se s problémem německé kolonizace v bouřlivé době česko-německých národnostních zápasů vyrovnávalo domácí české dějepisectví. V hospodářských a sociálních procesech 13. století hledal jakousi opožděnou „modernizaci“ ve svých raných pracích Josef Šusta (1874−1945). Podle něj jen postupně české země vstřebávaly progresivnější prvky z evropského západu. Měly spočívat v latentním rozšiřování tržně peněžního hospodářství, na což působilo využívání mince, završené v roce 1300 zaražením pražského groše. Exploatace stříbrného bohatství českomoravských revírů (Jihlava, Kutná Hora) a podnikatelská zdatnost německého městského patriciátu se v Šustově pojetí měnily v hybatele transformačního procesu, který vrcholil za posledních přemyslovských králů.[ref]Expresivně Šusta, Josef: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300−1308, Praha 1917 (Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje 1).[/ref]

V té chvíli nazrávala další fáze zostřeného národnostního diskursu, která nenechala chladnou ani historiografickou scénu. Nad debatami se začala vznášet otázka, kdože má tady lepší „domovské“ právo starousedlíka, tudíž i historickou váhu a prioritu, zda česká nebo německá větev nedávno ještě „zemského“ národa obývajícího české země. Důležitý krok v tomto směru učinil Ludwig Schlesinger (1838−1899), když ve svých Dějinách Čech (Geschichte Böhmens, 1869) rozvinul úvahy, že relikty Germánů, zvláště Markomanů, neopustily českou kotlinu ani po příchodu Slovanů. Jen se stáhly do pohraničních hor, takže masivní příchod německých osadníků ve 13. století už měl na co navazovat. Tyto vývody rozváděl například Franz Focke (1825−1896), farář v Libouchci u Děčina, který zdůrazňoval německý (germánský) prazáklad domácí populace. Slovany nechal pronikat do Čech jako „mírumilovné kolonisty“ (friedliche Colonisten).

Dokončení v příštím čísle.
Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.