Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace… 2. část
Historie kolonialismu
Josef Žemlička

Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace… 2. část

V tomto čísle Tvaru otiskujme druhou, závěrečnou část článku Josefa Žemličky pojednávajícího o německé kolonizaci 13. století. Autor, profesor Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zaměstnanec Historického ústavu AV ČR, se v něm vyrovnává s tématem německé východní kolonizace také jako s poltickým tématem, které bylo v době vyhrocujících se národnostních zápasů předmětem sporu mezi německými a českými historiky.

Esejistika – Studie
28. 1. 2016

Ve víru národnostních bojů

V době, kdy se téma kolonizace stalo předmětem národnostních bojů, se někteří němečtí badatelé (Ludwig Schlesinger, Franz Focke aj.) osmělili k úvahám o nepřetržitosti germánského osídlení českých zemí od pravěku do středověku a potažmo novověku. Tuto myšlenku osídlení stmelil a nový náboj jí vtiskl moravský historik a zemský archivář Berthold Bretholz (1862−1936). Faktu, že dobové prameny o přílivu Němců za posledních Přemyslovců mluví většinou nepřímo a sporadicky, využil k tvrzení, že masová středověká kolonizace se jednoduše nekonala. A jelikož o dramatickém přísunu Němců není více známo ani později, musel podle Bretholze tento zlomový jev proběhnout hluboko v předkolonizační době. V opozici k Palackého koncepci tak vznikla silně spekulativní „antikolonizační“ teorie, ukazující české Němce jako lid na zdejší půdě usazený odedávna a ještě před tím, než sem vkročil první Slovan. Tedy vše jako by se událo v opačném gardu: v „hosta“ a „kolonistu“ se v této optice měnili Slované.[ref]Bretholz, Berthold: Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden (1306), München−Leipzig 1912, v zesílené formě Týž, Geschichte Böhmens und Mährens, I. Das Vorwalten des Deutschtums. Bis 1419, Reichenberg 1921.[/ref]

V polemice, která se po zveřejnění Bretholzových vývodů rozvinula, brzy řada jeho argumentů padla. Nejen z řad českých, ale i německých historiků se ozývaly poukazy na Bretholzovo „pružné“ zacházení s fakty, navíc s odkazem k tomu, že ani usazování Němců v Čechách a na Moravě není ve 13. století bez dokladů (vzpomeňme jen založení Nového Města pod Pražským hradem, dnešní Malé Strany, Přemyslem Otakarem II.). Vyloženě politický náboj dostal tento spor po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy se do sporu o „naše Němce“ neváhali vmísit Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš. Až ve třicátých letech diskuse ustávaly. Přispěly k tomu i rozbory topografického názvosloví, které původně měly být jednou z opor antikolonizační teorie. Její nosné body se hroutily a houževnatě byly udržovány už jen v sudetoněmeckém regionálním milieu.

Německá kolonizace do učebnic

Pojem kolonizace rychle pronikal do odborných publikací, učebnic i do vlastivědných pojednání, obvykle se však dlouho pojil s adjektivem „německá kolonizace“, jímž měl být zdůrazněn její etnický ráz. Přesto začínaly oblastní sondy naznačovat, že chápání středověké kolonizace jako procesu svázaného výlučně s „vnějším“ elementem není udržitelné. Sondy Josefa Dobiáše (1888−1972) do sídelních poměrů Jihlavska a Pelhřimovska prokázaly, že ještě před německou osídlovací fází zaznamenaly tyto regiony čilou slovanskou „kolonizační“ činnost. Další výrazný posun vneslo zjištění, že německé (emfyteutické) právo vůbec nemuselo ohlašovat etnicitu svých nositelů, jak se domnívali starší badatelé. V komparaci s polabskými oblastmi se potvrzovalo, že nebylo ničím jiným než právem „nových“ (ale časem i stávajících) osadníků, ať „Němců“ (Teutonici), nebo Slovanů (Slavi, Wendi apod.), jimž toto nové „lepší“ právo nabízelo výhody, v první řadě stabilizaci poddanských povinností za pevně odváděné a z valné části již peněžité úroční dávky (na okraj uveďme, že první doklad o německém právu v Čechách z roku 1226 se váže k později zaniklé vsi Mury na Litoměřicku, tehdy ještě oblasti výsostně „slovanské“). Jen částečně stačil nové poznatky vstřebat Josef V. Šimák (1870−1941), který své objemné dílo příznačně a ještě „postaru“ nazval Pronikání Němců do Čech kolonisací ve 13. a 14. století (Praha 1938); práce souběžně vyšla i v rámci Laichterových Českých dějin. Hlavní záměr Šimákova díla tkvěl ve zjišťování národnostních poměrů v předhusitském období (využíval hlavně místních a osobních jmen). Materiálově bohatá a dodnes v detailech využívaná práce se objevila v extrémně vypjatém osmatřicátém roce a ani v kulturně politickém ohledu nenaplnila autorovo očekávání.[ref]Šimák, Josef V.: České dějiny, I.5. Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938 (Laichterův výbor spisů poučných 64).[/ref]

Otázky středověké kolonizace nebyly přitom zkoumány samy o sobě, od začátku tvořily součást obecnějších témat studia měst, hospodářského a sociálního vývoje a v neposlední řadě kultury. Sám pojem německá kolonizace či německá východní kolonizace, s nímž se bezděčně pojily i mocenské ambice vilémovského a zvláště nacistického Německa, začal po druhé světové válce ustupovat a byl nahrazován jinými, neutrálnějšími pojmy, nejčastěji ve spojení německé východní osídlení apod. (deutsche Ostsiedlung, mittelalterliche Ostbewegung). Kolonizace jako taková mizela i z repertoáru českých prací o středověku, nejvýše se mluvilo o německé vnější (velké) a domácí vnitřní kolonizaci. Sám jev, spojený s rozšiřováním staré sídelní ekumeny a s její kultivací, tím ovšem ze scény nezmizel. Moderní výzkum začal od šedesátých let minulého století analyzovat propojený soubor proměn, transformujících středověkou Evropu do nové kvality. Spočívala v urbanizaci a v širokém použití mince jako prostředníka směny. K této systémové přestavbě, začínající ve vyspělých regionech jižní a západní Evropy, patřily rovněž změny ve struktuře a intenzitě osídlení. Více než o úzce chápané kolonizaci se začalo hovořit o sídelní výstavbě (Landesaubau), která v sobě zahrnovala i zásadní inovace v organizaci a technice agrární výroby.[ref]Pro počátky měst v českých zemích Kejř, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998; Hoffmann, František: Středověké město v Čechách a na Moravě, 2. vyd., Praha 2009.[/ref]

Šíře migračních procesů

Ani tak řečená německá východní kolonizace přitom nebyla jevem výlučným. Etnické přesuny z vojenských, existenčních či jiných důvodů znala pozdně antická, středověká i novodobá Evropa, nehledě na jiné kontinenty. Patřila sem nejen „státní“ kolonizace ve Francké říši nebo ochrana hranice ve středověkých Uhrách za pomoci nomádských menšin (Sikulové, Pečeněhové aj.), ale třeba i pronikání francouzských sedláků za Pyreneje během reconquisty nebo zalidňování jižního Finska švédskými kolonisty. Zároveň se ukazovalo, že u počátků německého sídelního postupu k východu stály skupiny vlámských, fríských a holandských kolonistů, hledajících lepší životní podmínky na východě. Tak družstvo holandských osadníků, uzavírající smlouvu s brémsko-hamburským, se již počátkem 12. století smluvně zavázalo zúrodnit močálovité ústí dolní Vesery. Na tento pohyb se napojovaly skupiny saských, vestfálských či porýnských zájemců, pronikající za Labe do nových a ještě ne hustěji zalidněných regionů. Bylo to pronikání jednak živelné, jednak sama vrchnost měla zájem na ekonomickém užitku, takže nové osadníky lákaly udílením výsad a úlev a také „právem“ řídit se obyčeji své domoviny. Z různých praménků se dílčí „práva“ Holanďanů, Vlámů, Valonů či posléze Sasů slévala v „právo Němců“, čili „německé právo“ (ius Theutonicorum, ius theutonicum). Jinými slovy, a raději to zopakujme, bylo to „právo“ osadníků, zdaleka ne jen Němců, které se ujímalo i v řadách domácího obyvatelstva, v převážné míře Slovanů. Patřilo k hnacím elementům kvalitativní proměny střední a středovýchodní Evropy na její dlouhé cestě od starých hospodářských forem k urbanizované a „modernizované“ společnosti mladšího středověku.[ref]V tomto ohledu sehrál zlomovou roli sborník Die deutsche Ostsiedlung des Mittelalters als Problem der europäischen Geschichte. Hrsg. von W. Schlesinger, Sigmaringen 1975 (Vorträge und Forschungen 18).[/ref]

Bez národnostního náboje

Pod tlakem nových poznatků se zvláště od šedesátých let radikálně měnily i pohledy na kolonizaci českých zemí. Přísně vzato a vycházeje z obsahové podstaty slovesa colo, -ere, probíhala tato kolonizace od nepaměti. V obecnějším slova smyslu se dá hovořit o sídelním postupu, který v jistých fázích zesiloval. Podle řady indicií, nabízených nejen stále ještě nepočetnými písemnými doklady, ale také poznatky archeologie, filologie (tvary místních jmen), architektury apod. (obecně se všechny tyto obory a pracovní postupy slévají v mezioborovou disciplínu zvanou dějiny středověkého osídlení), se takovou zvýšenou sídelní (chceme-li kolonizační) aktivitou vyznačovalo 12. století, kdy zesílil populační tlak z širokých údolních niv velkých řek do výše položených plošin a do podhůří zalesněných hraničních pásem. V té chvíli už začínaly (exaktně nevymezené) „hranice“ Čech překračovat skupinky bavorských osadníků v oblasti starého Loketska a v jižních Čechách, což v dalším věku přerostlo v silnější a trvalejší proud, který byl součástí sídelního postupu od západu k východu. Německý živel se čile uplatnil při vzniku a budování měst včetně středověké Prahy a v regionech spojených s rozmachem těžby stříbra; okolo poloviny 13. století na sebe upozornil revír s centrem v Jihlavě, za Václava II. (1283−1305) to byla Kutná Hora (někdy se hovořilo o tzv. hornické kolonizaci). Venkovské osídlení zasáhla vlna německých osadníků slaběji, než se dříve uvažovalo, a to nejvíce v příhraničí. Mohutný pás německého osídlení, s oblibou prezentovaný na demografických a národnostních mapách konce 19. a 20. století, je ovšem až dílem mladšího vývoje. Hodně k tomu přispěla i snaha pobělohorských vrchností zaplnit mezery vzniklé v důsledku třicetileté války (1618−1648) za pomoci přesídlenců z vnějších německých regionů.[ref]K proměnám a rozsahu středověkého osídlení Semotanová, Eva–Cajt-haml, Jiří a kol.: Akademický atlas českých dějin, Praha 2014, mapa II.15, s. 54.[/ref]

Přesto se není třeba slova kolonizace ve vztahu ke středověkému osídlení českých zemí vzdávat. Spíše ho však užívejme s rozvahou hlavně tam, kde má funkční opodstatnění. Především sám pojem kolonizace ztratil svůj dříve tak silně zdůrazňovaný národnostní náboj, nevázal se výlučně na osídlovací akce přicházející z vnějšku. Naopak, právě „domácí“ kolonizaci, která v průběhu 11. a hlavně 12. století osazovala rozsáhlé plochy českého i moravského vnitrozemí, prvotně vděčí za svůj úspěch doba posledních Přemyslovců. Bez tohoto bytelného podloží by nebyl možný rozvoj městské sítě s jejími hospodářskými a sociálními dopady a se vším, co tento rozmach umožnilo. Ve třináctém věku se všechny tyto aktivity začaly bohatě zúročovat a ve spojení s prvky, na jejichž šíření se podíleli nové příchozí hlavně z německých krajin (městské zřízení, německé právo/emfyteuze, technické inovace), umožňovaly přechod na novu kvalitu, opřenou o peněžní směnu a vzájemnou komunikaci mezi městem a jeho zázemím. Často se proto dnes mluví o středověké transformaci nebo středověké modernizaci. Třinácté století v takovém celistvém nazírání představuje jakýsi abstraktní časový „polštář“, v němž ještě doznívaly staré prvky, avšak nové se již pevně uchytily.[ref]K těmto problémům srovnej Klápště, Jan: Proměna českých zemí ve středověku, 2. vyd. Praha 2012; Žemlička, J.:  Království v pohybu. Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy, Praha 2014.[/ref]

V příštím čísle: Počátky portugalské koloniální říše
Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace… 2. část

    Cyklus Historie kolonialismu, jehož vydávání jsme započali v září 2016, otevíráme v novém roce článkem Josefa Žemličky, pojednávajícím o německé kolonizaci 13. století, označované někdy jako Velká východní kolonizace. Autor, který je profesorem Karlovy univerzity a souběžně působí i v Historickém ústavu AV ČR, se období 13. stol. věnuje dlouhodobě: napsal řadu studií, několik monografií (Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha 1990; Čechy v době knížecí 1034–1198, Praha 1997;  Počátky Čech královských 1198–1253, Praha 2002; Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků, Praha 2011 aj.) a také román. Svůj článek věnuje přehledu historické diskuse o německé kolonizaci v posledních dvou stoletích, v níž se živě střetávali čeští i němečtí historikové. Text je rozsáhlý, publikujeme jej proto na pokračování ve dvou číslech.

    Esejistika – Studie
    14. 1. 2016
  • Ženy v katolické literatuře
    Martin C. Putna

    Jan Kameník

    Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 4/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.