Objevy a základny – úsvit moderního kolonialismu
Historie kolonialismu
Jan Klíma

Objevy a základny – úsvit moderního kolonialismu

Středověk se jako etapa světových dějin uzavíral zvolna a datace počátku novověku Kolumbovou cestou v r. 1492 je spíše věcí konvence než vědecky uznanou „pravdou“. Přesto lze říci, že vedle nástupu humanismu a renesance či vynálezu knihtisku je přelom obou epoch vrouben zámořskými objevy. Právě ty stály u počátků soupeření evropských mocností o koloniální rozdělení světa, a tedy i u kolonialismu ve vlastním smyslu slova.

Esejistika – Studie
Z čísla 3/2016

Ten představuje fenomén v mnoha směrech odlišný, než jakým byly kolonizační procesy starověku a středověku, byť v některých případech (jako u římské kolonizace) bychom našli i společné rysy. Pojednání o zámořských cestách a vytváření prvních závislých území mimo Evropu se ujal Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové, který je autorem řady knih z portugalských, jihoamerických a afrických dějin a pro ediční řadu NLN Dějiny států napsal několik svazků, nejnověji Dějiny Namibie a Dějiny Guineje-Bissau (oboje 2015).

Hledání výhodnějšího prostoru, migrace, obsazování a osídlování vzdálených končin jsou staré jako lidstvo samo. Starověcí Féničané, Řekové i Kartaginci zakládali pobočky svých měst po celém Středomoří, Římané tuto oblast rovnou okupovali. Arabové šířením islámu a Mongolové šířením hrůzy dobyli obrovské říše. Středověká Evropa si na křížových výpravách k Božímu hrobu sice vylámala zuby, ale o něco později využila svou ideologii, agresivitu a dobré zbraně k expanzi.

Portugalci vyplouvají

Boj křesťanů proti muslimům na Iberském poloostrově zvaný reconquista vrcholil snahou Evropanů stíhaných neúrodou a bídou pokračovat v boji až do Orientu, ovládaného zatím válečníky i obchodníky uctívajícími Alláha. Když „nevěřící“ Turci uzavřeli obchodní cesty z Levanty až do Číny, vyzvali tím obyvatele nejzápadnější části Evropy, aby uplatnili své schopnosti vyplout za hedvábím a kořením po otevřeném oceánu. Portugalští rytíři se už probojovali ze severu až k moři v Algarve. Roku 1383 dosadili na trůn velmistra bojového řádu z Avisu proto, aby v boji proti „pohanům“ pokračoval na druhé straně jižního moře. Jan I. v roce 1415 uspořádal pro své rytíře nevídanou válečnou výpravu. Marocká Ceuta padla, v mešitě přeměněné v katedrálu byl na rytíře pasován i králův třetí syn Jindřich, kterému historie přisoudí přídomek Mořeplavec.

Organizátor portugalských plaveb vysílal své lodě k břehům západní Afriky. Kapitáni roku 1420 objevili Madeiru a začali liduprázdný ostrov osídlovat. Od roku 1424 soutěžili kastilští a portugalští námořníci, kdo dříve obsadí Kanárské ostrovy. Odvážnou plavbou do hlubin Atlantiku zajistil Diogo de Silves roku 1427 Portugalsku Azorské ostrovy. Princ Jindřich shromažďoval informace a ze své základny v Sagres na krajním jihozápadě Portugalska zadával svým navigátorům přesné úkoly. Roku 1434 vymýtil Gil Eanes námořnické pověry, když obeplul zlopověstný mys Bojador na dnešním jihomarockém pobřeží. Postup k jihu se zrychlil. Roku 1436 dospěl Afonso Gonçalves Baldaia k ústí západoafrického toku, který propagandisticky nazval Rio do Ouro – Zlatá řeka. Nuno Tristão doplul roku 1441 k Bílému mysu. Od „Zlaté řeky“ přivezl roku 1442 nebo 1443 Antão Gonçalves do Portugalska první vzorek afrického zlata a několik otroků. V roce 1444 se v jihoportugalském Lagosu poprvé prodávalo toto živé zboží, které hojně nabízeli afričtí náčelníci. Téhož roku objevil Dinis Dias Zelený mys, kde na území dnešního senegalského Dakaru končily severní pustiny a začínal bujný prales. Roku 1445 naznačila Casa dos Tratos de Arguim, že místo objevitelských improvizací nastupuje éra podnikatelských společností kontrolovaných princem Jindřichem; založení obchodní stanice v mauritánském Arguimu a následné budování pevnosti pro ochranu obchodníků zahájilo usazování obchodníků na pobřeží exotických končin. Kdesi v Gambii černí Afričané roku 1446 zabili proslulého Nuna Tristãa, a dali tak najevo, stejně jako tvrdošíjně odporující Maročané, že strpí přítomnost bělochů, jen pokud ji budou považovat za užitečnou.

Portugalce hnala dál papežská světová politika doufající v zisky spojené se šířením křesťanství. Obchod se začal vyplácet, když za nabízené evropské zboží od koní až po korálky dostávali Portugalci tropické plodiny, ukázky drahých kovů a hlavně dobře prodejné otroky; roku 1457 začali razit cruzado, stříbrnou minci o váze 3,58 gramů. Cukr, který vypěstovali osadníci na Madeiře, se v Evropě vyvažoval neméně dobrou mincí. Italští kartografové slídili v Lisabonu po úžasných nových informacích, které měnily dosavadní primitivní mapu světa se středem v Jeruzalémě ve skutečný obrys dříve nenavštívených ostrovů i pevnin. Do portugalských služeb vstupovali kapitáni z italských zemí a z přímořské Evropy až po Skandinávii.

Když Jindřich Mořeplavec roku 1460 zemřel, znali Portugalci už i některé Kapverdské ostrovy a Pedro de Sintra stál u břehů Sierry Leone. Celé kamenité Portugalsko s bídným zemědělstvím a neustálou hrozbou hladu žilo námořními výpravami, které slibovaly s dobrodružným rizikem i naději na zisk, blahobyt a slávu. Na březích západní Afriky, které Evropané říkali Guinea, se rodila první generace míšenců z portugalských mužů a afrických žen, komunita násobící malý počet bělochů, ochotná převzít portugalštinu i základy křesťanství a překypující divokou vitalitou.

Nesmyslné výpravy do vzdorujícího Maroka a pak i válka s Kastilií roku 1476 Portugalce zdržely, takže jen pomalu postupo- vali dál po pobřeží Guinejského zálivu. Když roku 1479 podepisovali panovníci Portugalska a Kastilie smlouvu z Alcáçovasu, ukázalo se poprvé v evropské diplomacii, že nadále půjde o vlastnictví cizích zemí – Kastilie si vyhradila Kanárské ostrovy, Portugalci toto souostroví rádi oželeli za právo dobýval stále ještě neznámou vzdálenější Afriku, které jim roku 1481 potvrdil papež Sixtus IV. bulou Eterni Regis.

K břehům dnešní Ghany vyplul Diogo de Azambuja a roku 1482 se tu začala zvedat nevídaná pevnost nazvaná São Jorge da Mina podle bojujícího rytíře sv. Jiřího a podle dolů (mina) na zlato v nedaleké zemi Ašantů. Z pevnosti zvané pak cizinci Elmina vyplul Diogo Cão k jihovýchodu a ještě koncem roku 1482 narazil na velkou říši Kongo. Při své druhé cestě, na níž ho doprovázel i německý kosmograf Martin Behaim, dospěl roku 1486 až k břehům dnešní Namibie; evropocentrickou představu o právu křesťanů na objevený svět vyjádřil tím, že tam umístil zdaleka viditelný padrão – kamenný sloup s portugalským znakem a křížem.

Od informací k dělení světa

Svět se otvíral. Pero de Évora a Gonçalo Eanes dorazili roku 1487 k mocnému panovníkovi říše Mali snad až do Timbuktu. Pero da Covilhã a Afonso de Paiva vyrazili pěšky do říše bájného „kněze Jana“ a pobyli v křesťanské Etiopii ve východní Africe. Bartolomeu Dias obeplul mys Dobré naděje, a i když se roku 1488 musel vrátit, přivezl zprávy o africkém jihu, o němž dosud Evropa neměla tušení. Německý kartograf Henricus Martellus (Heinrich Hammer) zapracoval senzační objevy roku 1489 do své mapy světa, v níž už nad fantazií převládala realita.

Objevy se měnily v exploataci. Z Ribeiry Grande na kapverdském ostrově Santiago vyplouvali bílí obchodníci k břehům „kapverdské Guineje“, aby na pevnině nakupovali místní pepř, indigo a otroky. Roku 1490 pokřtili misionáři prvního náčelníka v západní Africe, příštího roku portugalská výprava pokřtila krále Konga, a zajistila si tak křesťanského spojence na jižní polokouli. Obsazením ostrovů São Tomé a dalších v Guinejském zálivu získali první kolonisté zemi, kde se zázračně dařilo cukrové třtině.

Evropský zájem se tehdy obracel i do západního Atlantiku. Němci Didrik Pining a Hans Pothorst, které doprovázel portugalský kapitán João Vaz Corte Real, vypluli roku 1473 z norského Bergenu ke Grónsku a dospěli snad až k Newfoundlandu a Labradoru. Tam roku 1492 doplul i Portugalec João Fernandes Labrador. Poté co katoličtí králové nedávno vzniklé španělské personální unie Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská počátkem roku 1492 dobyli Granadu, poslední muslimský stát na Iberském poloostrově, vyprosil si u nich cestu Atlantikem na západ až k pokladům Zipanga (Japonska) a Kataje (Číny) janovský kapitán a znalec námořních map Kryštof Kolumbus. Jeho tři plachetnice narazily 12. října 1492 na antilské ostrovy, které admirál propagandisticky označil za „Indie“ a jejich obyvatele za „indiány“. Kolumbův návrat roku 1493 vyvolal portugalskou nevraživost. Spor o práva na obsazování světa se pokusil vyřešit papež bulou Inter Caetera, která nestoudně dělila celý svět poledníkovou čárou mezi katolické mocnosti. Nakonec 7. června 1494 Tordesillaská smlouva linii posunula poněkud k západu a svěřovala Afriku (s výjimkou Kanárských ostrovů) a Asii Portugalcům a budoucí Ameriku Španělům. Kolumbova druhá plavba na západ započatá v září 1493 a třetí z roku 1498 přivážely do Nového světa v hojném počtu španělské muže a ženy, misionáře a zemědělce, koně a dobytek, osivo a především představu, že křesťané mají právo obsazovat, využívat a ovládat objevené země i s jejich obyvateli. V západním Atlantiku se pokusili nalézt prostor pro expanzi dokonce i Angličané, kteří se sotva vzpamatovávali z bratrovražedné „války růží“. V jejich službách italský kapitán Giovanni Caboto či John Cabot sice roku 1497 doplul k Newfoundlandu, ale na své druhé výpravě v příštím roce se kdesi u Ameriky ztratil; záblesk anglické objevitelské ctižádosti pak nadlouho pohasl.

K vysněnému zdroji koření a vzácných komodit konečně doplul Vasco da Gama, když s malou portugalskou flotilou roku 1497 překřížil Atlantik k mysu Dobré naděje a počátkem roku 1498 obeplouval dosud nikdy nenavštívené břehy východní Afriky, odkud 20. května 1498 dorazil do indického Kalikatu. I když Evropané byli v Indii jen trpěnými návštěvníky, portugalský král Manuel šířil křesťanskou euforii vítězné globální křížové výpravy.

Gamův následovník Pedro Álvares Cabral na cestě do Indie zabral pro svého panovníka v dubnu 1500 jihoamerické pobřeží, které se zanedlouho bude nazývat Brazílie. Kolumbus se na své čtvrté plavbě 1502–1504 jen dotkl středoamerického zlata v zemi, které dal jméno Costa Rica, ale poklady vyspělých civilizací nenašel; když roku 1506 v nemilosti zemřel, Španělé už žili na Antilách a znali i část Panamy. Portugalci si    zajišťovali námořní trasu na východ pevnostmi, jakou byla i základna vyrůstající roku 1506 na ostrově Mosambik. Novou kapitolu v dobývání Orientu otevřeli, když Afonso de Albuquerque roku 1510 založil opěrný bod v místě zvaném Goa. Příštího roku dobyli Portugalci západomalajskou Malaku/Melaku, odkud je čínští obchodníci lákali dál na východ. Kolem roku 1513 nakládali Portugalci santálové dřevo a koření u indonéských ostrovů, dalšího roku se objevili u břehů jižní Číny. Národ, který měl kolem roku 1520 jen 1 200 000 příslušníků, nedokázal svou polovinu světa kontrolovat. K brazilským břehům přijížděli obchodovat Francouzi i Španělé, nejspolehlivější oporou Portugalců se stávali brazilští mestici, mulati v Africe nebo indičtí míšenci zvaní Goánci.

Evropský vzestup

Domácí státy v Americe a Africe začaly střelným zbraním podléhat. Vzdělaný Hernán Cortés pochopil slabiny násilnické říše Aztéků a vojenskou federaci si válečnou    výpravou v letech 1519–1521 podmanil. Okupovanému Mexiku pak dal Karel Habsburský vládnoucí od roku 1516 v Madridu charakteristické jméno Nové Španělsko. Portugalský kapitán Fernão de Magalhães obeplul ve španělských službách Jižní Ameriku a svou zbytečnou smrtí na asijských ostrovech roku 1521 vytvořil dojem, že tato země, nazvaná podle následníka trůnu Filipíny, musí patřit Španělsku jako základ jeho tichooceánského prostoru zvaného Hispanoasia.

Smlouvou ze Zaragozy vymezující roku 1529 španělské a portugalské nároky ve východní Asii, dobytím jihoamerické indiánské říše Inků roku 1532 španělskými dobrodruhy vedenými Franciskem Pizarrem a doplutím Portugalců až do Japonska asi roku 1542 končila první etapa objevů. Asijské autochtonní kultury a početné populace Evropanům vzdorovaly. Mezi Evropou, Afrikou a Amerikou se však vyvinula těsná interakce: Evropa řídila vylidňování Afriky a černí otroci pracující na amerických plantážích rychle obohacovali stále mocnější   Evropu. Počínající globalizaci potvrdila výměna plodin, znalostí, kultur, ale i nemocí a nectností. Národy a jazyky se začaly mísit a posouvat, postup bělochů do nitra vzdálených kontinentů urychlovala misionářská „duchovní conquista“, podporovaná papeži. Původní partnerský vztah Portugalců a Španělů vůči cizím národům se měnil v rasistické ponižování ovládaných Afričanů a původních Američanů.

Bohatství nashromážděné v Lisabonu a pak portugalskými králi neprozřetelně převedené na burzu v Amsterodamu ukazovalo, že velké náklady na námořní výpravy se nakonec vyplatily. Proto se podle portugalského a španělského paradigmatu námořního obchodu a kolonizace pustili do bojů o zámoří i evropští mocenští a protestantští konkurenti obou katolických průkopníků. Stále víc velkých lodí na oceánech ohlašovalo epochu novověkého kolonialismu.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Konec portugalského panství v Africe
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Konec portugalského panství v Africe

    Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 10/2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 2. část

    V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

    Esejistika – Studie
    7. 4. 2016
  • Portugalský výboj do Asie, 2. část
    Historie kolonialismu
    Jan Klíma

    Portugalský výboj do Asie, 1. část

    Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.

    Esejistika – Studie
    24. 3. 2016
  • Brazílie – nezávislost jako ujasňování identity

    Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 5/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.