Od našeho rozhovoru ve Tvaru uplynulo sedm let (čtenáři mají možnost si ho najít v našem archivu). Na dotaz, zda hodláte přeložit celého Shakespeara, jste tehdy odpověděl poněkud vyhýbavě. Tehdy vám do celkového počtu 38 her scházelo dvacet titulů, kolik jich zbývá dnes? Jaká je vaše shakespearovská bilance v roce jeho velkého výročí?
Shakespearovi se věnuju i nadále a počet překladů tak zvolna narůstá. Nemám v tom ale žádný pevný plán, spíš reaguju na náhodné podněty. Patří k nim i přímé přenosy z Národního divadla v Londýně či produkce Royal Shakespeare Company ve Stratfordu, pro které vytvářím podtitulky, a ty pak při přímém přenosu se sluchátky na uších naklikávám do obrazu v kině Aero, Oko nebo Světozor, kam se přes satelit inscenace posílá. To bývá někdy dobrodružství. Například při přenosu Krále Leara (s Derekem Jacobim v titulní roli) byly tak velké poruchy na trase, že postupně vypadl obraz, pak i zvuk, až nakonec po dlouhé tmě v tisíci kinech na celém světě herci v Londýně představení stopli a začali znovu od začátku. Někdy jsou v inscenaci dodatečné škrty, nebo naopak vložky, které nebyly v předem zaslané tzv. definitivní verzi. Takže se divák musí smířit s tím, že klikač chvíli tápe, než se zase chytne. Naštěstí se to ale nestává tak často. U titulů, kde se očekává větší reprízovanost v různých českých kinech, jako byl například nedávno Hamlet s Benedictem Cumberbatchem v titulní roli, se připravují záznamy inscenací, kde jsou titulky napevno vloženy do obrazu. Některé přenosy mě tedy touto cestou přivedly k titulům, které jsem ještě přeložené neměl (Komedie omylů, Marná lásky snaha) a které jsem možná ani překládat nechtěl (Timon Athénský, Zimní pohádka). Ale jak jsem rád, že jsem se do toho nakonec pustil a jejich překlad dokončil! Potvrdilo se mi, že nejlíp umím hru docenit, až když ji překládám a objevuju v ní věci, které mi při předešlém čtení nebo zhlédnutí nedošly. Pro Českou televizi jsem v roce 2014 titulkoval Shakespearovu historickou tetralogii V kruhu koruny I, tedy čtyři celovečerní filmy z produkce BBC: Král Richard II., dva díly Krále Jindřicha IV. a Krále Jindřicha V. Zážitek z velice kvalitních anglických inscenací nebo filmů s dokonalými hereckými výkony předních britských herců, např. Toma Hiddlestona, Michelle Terryové, Simona Russela Beala aj., i to, že už mám část práce na překladu za sebou, mě pak vede k tomu, překlad dokončit a začít připravovat i knižní vydání.
V současné době mám tedy přeloženo třicet titulů a v nakladatelství Romeo jsem dosud vydal 27 přeložených her a Sonety. Zatím poslední vydaný titul Král Jindřich IV. s výraznými postavami zhýralého prince Jindry a jeho kumpána Falstaffa obsahuje oba díly v jednom svazku. Teď pracuji na knižním vydání Krále Jindřicha V., kterého bych rád vydal ještě letos. Z přímých přenosů divadelních představení mě v červenci čeká Romeo a Julie s Lily Jamesovou, Richardem Maddenem a Derekem Jacobim v úpravě a režii Kennetha Branagha a Richard III. s Ralphem Fiennesem v titulní roli. V dohledné době budu pokračovat s dalším televizním projektem V kruhu koruny II, což jsou tři celovečerní filmy pokrývající historické události známé jako Války růží, tedy historicky navazující na smrt Jindřicha V. Základem filmu je třídílný Král Jindřich VI. (dva filmy) a populární drama krutovládce Král Richard III. Někdy si ale hru přeložím i pouze pro své vlastní potěšení, jako tomu bylo v případě jedné z mých nejoblíbenějších komedií Jak se vám líbí?. Letos jsem tak naopak mohl využít již hotového překladu této hry pro podtitulky k vtipné a originálně pojaté inscenaci londýnského Národního divadla. Pokud jde o režii, upravil jsem svůj překlad tragédie Antonius a Kleopatra pro šest herců a inscenoval ji v roce 2009 v Divadle v Řeznické s Ilonou Svobodovou a Davidem Suchařípou v titulních rolích. Mou úpravu pro malé obsazení pak uvádělo donedávna i Městské divadlo v Karlových Varech v režii Jiřího Seydlera. V roce 2013 jsem režíroval v Městském divadle v Mostě svůj překlad Komedie omylů a Český rozhlas uváděl v roce 2014 v mém překladu, úpravě a režii hru Julius Caesar.
William Shakespeare je tak nadále hlavní součástí mého profesního života a baví mě čím dál víc. Je pozoruhodné sledovat, jak jednotlivá dramata v kontinuitě jejich vzniku vytvářejí ucelený pohled na život, cítění a myšlení člověka, se kterým je obrovská čest se poznat.
O den dříve než Shakespeare skonal Cervantes. Při všech těch zmínkách o Donu Quijotovi – a že se skloňoval ve všech pádech! – se však jaksi zapomnělo na jeden podstatný aspekt, a sice na jeho Autora Ivana Matouška. Alespoň v Tvaru, kde Autor Quijota Ivan Matoušek vycházel na pokračování v roce 2009, jsme se toto opomenutí rozhodli napravit a požádali romanopisce (jenž shodou okolností u nás letos publikuje na pokračování Odyssea) o vyjádření k cervantesovskému jubileu.
Tím podstatným aspektem mi, pane redaktore, mluvíte z duše, jelikož jsem si rovněž žádné zmínky o sobě nikde nevšiml, dokonce jsem ani nezaslechl padnout své jméno ve Víkendové příloze stanice Vltava 23. dubna. Vlastně se však nedivím. Od úmrtí Cervantese uběhlo čtyři sta let, zatímco já stále žiji. Jak sám zmiňujete, Autor Quijota Ivan Matoušek (dále pro stručnost Autor Quijota) vycházel ve Tvaru na pokračování před sedmi lety. A pouhé dva roky uplynuly od chvíle, kdy se zásluhou nakladatelství Triáda dostalo Autoru Quijota i překrásné knižní podoby, navíc mnou pozoruhodně nepřímočaře ilustrované. Třeba mé zásadní literární dílo, utěšuji se, na své vnímavé čtenáře a rovněž na překlady do všech jazyků teprve čeká. Borges se díky Autoru Quijota Pierru Menardovi čtenářů a překladů již dočkal, ačkoliv se jedná o povídku, i když složitou. Ale uvědomuji si, že cervantesovské jubileum je důležité nejen těmi staletími. Miguel de Cervantes Saavedra byl navíc průkopník, se svým románem byl první a podstoupil pro něj mnohem víc a větších dobrodružství než já. Nicméně máme i mnoho společného, včetně zatrpklosti a sebestřednosti. Objektivně musím uznat, že ona výše zmíněná Víkendová příloha byla poučná. Posluchačům, pro které Rytíř Smutné Podoby splýval s bojem s větrnými mlýny, snad otevřela oči. Dodávám jen, že nic z toho, co tak citlivě odborníci přes různé obory v románu největšího Španěla vyzdvihovali, v mém líčení nechybí. Taková je odpověď těm, kteří nechápou, co jsem vlastně napsal. A Vltavu abych pouze nechválil, nebo lépe řečeno, abych nechválil plošně, asi polovině odborníků musím vytknout, že vyslovovali kichot místo kichote. Je to sice drobnost, ale vzhledem k tématu pořadu ústřední.
Co říci na závěr? Snad aspoň čtenáře Tvaru jsem o významu Autora Quijota přesvědčil. Nebýt požádán o vyjádření se k cervantesovskému jubileu, sám od sebe bych se neozval. Přesto jsem zvědav, zda se o mně někdo po roce 2416 zmíní, nebo již v roce 2348 u příležitosti čtyřstého výročí mého narození. Anebo, jak vy sám, pane redaktore, naznačujete, až bude nějaké kulaté výročí narození či úmrtí Homéra, což bych si také zasloužil, neboť i Odysseus mě obohatil nezměrně jako Quijote.
Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.
