Pouze jdu a rány neomylně prší. Což teprv kdybych běžel?

Z této základní životní situace byl 4. dubna vysvobozen básník Miroslav Salava.

Vydal deset sbírek. To je hodně básní. Ještě víc jich napsal. Měla jsem možnost nahlédnout do studně, z níž byly váženy do knih, číst jeho básnický deník, kde

„Opět černota na naviják ticho motá
Když ve tmě neustále kvičí ryčí
Na prach udolané prosby a lidi a řeči…“,

samá mrtvola a vyhřezlé střevo, denně i několik takových básní, nestejně dobrých. Začne to být ubíjející. Též rozervaný život rozervaného básníka je v posledku prost romantiky. Cítit se jak Vondrejc v korektorně, vstávat do ní z reálné kocoviny, z reálné nicoty – ne ji esteticky popsat, ale být jí ve středu všech (tak nějak) jsoucích. Je zdravější toho nechat. Vždyť i tak lze psáti básně. Dokonce dobré. Ne samým hrobem živ bude člověk.

Určitý druh poezie ale asi nelze dělat jinak. Ten, co je nám zatraceně dobrý, bývá-li nám, jak bylo Miroslavu Salavovi zřejmě pořád. V tomto pouhém však není hodnota jeho básní. Jasněji snad vyvstane při pomyšlení, co by znamenalo jich zanechat.

„Tu chvilku, než vřískající paviáni vniknou zase sem za má záda a spustí svůj kolotoč nesmyslů, musím využít k napsání několika vět, několik slov položit jako milence první, dětské a nesmělé noci k sobě, aby jejich spojení neslo myšlenku, vydalo potomky, aby doteky věčnosti, jež provázejí každou lásku, byly co k čemu, byly nad úzkostí, byly nad bolestí.“

Přestat psát bylo by oslyšet nutnost. Byť osud v konkrétu přiříká tak ničivou. Tak (sebe)ubíjející.

„Zářivé pruhy hvězdných drah / Kdo dnes formou ručí za obsah?“

Odešel básník, který ručil.