Byl to akademik, jehož jméno je mimo celkem úzké kruhy klasických filologů a historiků starověku neprávem málo známé. Časopis Tvar se právě v těchto týdnech věnuje římské kolonizaci a kontaktu římského světa s barbary, což je téma úzce související právě s mnohaletým zaměřením profesora Češky. Je tedy bez pochyb na místě pokusit se zde aspoň v několika řádcích o skromný medailon, jako malé připomenutí jeho památky – a také jako možnost upozornit čtenáře na autora, v jehož odborných publikacích lze stále nalézat mnoho solidních badatelských výsledků, kvalitních interpretací a impulsů k uvažování o zajímavých problémech spletité a vnitřně protikladné pozdně římské doby.

Josef Češka se narodil v Kuřimi 4. dubna 1923, po maturitě vystudoval obory historie a latina na filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity, kde mezi jeho učiteli byla řada mimořádně vynikajících osobnosti české vědy, jak filologů (např. Ferdinand Siebitz, František Novotný či Jaroslav Ludvíkovský), tak historiků (např. Josef Macůrek nebo Rudolf Urbánek). S fakultou pak spojil svůj celý profesní život především jako historik antiky, dlouhou dobu byl vedoucím Katedry starověké kultury a několik let také proděkanem pro vědu. Z jeho publikací je třeba vyzdvihnout hlavně monumentální překlad celého díla pozdněřímského historika Ammiana Marcellina (1975, druhé vyd. 2002) a několik monografií zaměřených na pozdní antiku: Římský dominát (1976), Poslední století antiky (1987), Římský stát a katolická církev ve IV. století (1983), Od katakomb ke světové církvi (1998; knížka odborných rozhovorů s J. Češkou, které moderoval Jiří Hanuš), Zánik antického světa (2000). V jeho knihách (i v množství studií publikovaných časopisecky, ve sbornících atd.) se projevuje šťastné spojení kvalifikace filologické a historické ruku v ruce s jeho velkou badatelskou poctivostí, příznačnou akribií a hlubokou invencí. Češkovy práce jsou dodnes podnětné a je škoda, že například církevní historici našich teologických fakult je dosud ne zcela docenili. Na brněnské filozofické fakultě se výrazně otisklo také Češkovo dílo pedagogické: jako vyučující zde působil celkem čtyři desítky let (od r. 1949 až do svého odchodu na odpočinek v r. 1989), r. 1963 se habilitoval, profesorem byl jmenován r. 1965. Jeho nejvýznamnější žákyní je docentka Jarmila Bednaříková, jež se na katedře (ta dnes nese označení Ústav klasických studií) stala jeho nástupkyní a která do značné míry navazuje i na témata svého učitele – ponořila se zejména do bádání o období stěhování národů. My, kdo jsme jako studenti „klasické“ katedry u Josefa Češky kdysi skládali velmi obsáhlou zkoušku z dějin starověku, na něj vzpomínáme – s úctou jako na vzor poctivého i pokorného badatele, i s vděčností jako na náročného pedagoga s láskou zprostředkujícího své bohaté vědění.