Milí čtenáři,

taky vás tu a tam uhodí do očí bijecky drsná tvrzení, která se jejich autor neobtěžoval podepřít byť jediným argumentem? Na přímo učebnicovou ilustraci tohoto jevu jsem nedávno narazil na internetovém „Bubínku“ Revolver Revue. Cituji z pera někoho, kdo se podepsal jako PO:

„Z poslední strany Tvaru zmizela jediná pravidelná rubrika, již bylo v tomto ,obtýdeníku živé literatury‘ dlouhodobě možné brát vážně, totiž komiksový strip Zlá ovce. […] Jako náhradu nabízí redakce Tvaru svým čtenářům na závěrečné straně sloupek Milana Uhdeho: o humor – nově ovšem spíše bezděčný – tu tedy jistě nouze nebude ani nadále.“

Příznačná je už sama volba slov: bohorovné oznámení, co je a není možné brát vážně. Celkové vyznění pak náležitě podtrhne ironické používání uvozovek (na tuhle kojzarovskou stylistickou figuru si dodnes dobře pamatuju z Rudého práva).

Upřímně by mě zajímalo, z jakého místa ve vesmíru autor takových slov na svět a jeho hemžení hledí. Vskutku mu chybí základní slušnost zdůvodnit, proč plameny jeho vytříbeného sarkasmu olizují to, co olizují? Stačí mu k mysliveckému sebeuspokojení prostě jen za každou cenu pálit na všecko, co se pohne? Pokud ano, neodbytně se vnucuje otázka, zda je takový způsob kritiky (čehokoli) něčím jiným než bohapustou fušeřinou.

A co se Milana Uhdeho týče: patří k lidem, kterých si za jejich rovnou páteř a odvahu (včetně odvahy snad vůbec největší – znát se mužně k vlastním stínům) hluboce vážím. Stejně jako si ho cením za poctivé hledání jemně valérovaných a noblesně formulovaných odpovědí na složité otázky a až úzkostlivou snahu o pečlivou argumentaci. A v neposlední řadě za nepřítomnost potřeby kohokoli – včetně názorových oponentů – shazovat. Takto v mých očích vypadá dospělost. Vítejte, pane Uhde! Bylo mi ctí a nelíčeným potěšením si s vámi povídat.

„Nové paradigma, o němž se v transpersonálních kruzích mluví, s sebou nese i revizi spirituální zkušenosti a úvahy nad novou spiritualitou,“ píše básník Nikolaj Ivaskiv ve své reportáži o České transpersonální konferenci. Z médií lze snadno nabýt dojmu, že časy se mění výhradně k horšímu. Konference dala mnohým z nás intenzivně zakusit pocit, že to tak není. Nebo přinejmenším být nemusí. Že za svoje štěstí a důstojnost neseme zodpovědnost my sami, a nikoli systém, neboť ten v posledku není ničím jiným než součtem kvalit i deficitů všech jednotlivců, kteří jej tvoří. Jeden každý z nás každým okamžikem svého života způsobuje, že je svět místem buď jemnosti a spolupráce, nebo arogance a zmaru.

Přeji vám, milí čtenáři, krásné pozdně jarní dny.