15/2015
Zvykli jsme si – dílem je to chyba úřadů, dílem naše vlastní – pojímat instituce jako jakousi vzdálenou vrchnost, kterou si je ve vlastním zájmu třeba držet patřičně daleko od těla.
Milí čtenáři Tvaru,
v patnáctém čísle naleznete rozhovor s Kateřinou Kalistovou, náměstkyní ministra kultury pro živé umění. Proč právě s ní? Tématu kulturní politiky a specificky financování literatury se Tvar věnuje již delší dobu; je to ostatně v jeho existenčním zájmu: tak jako většina literárních a kulturních časopisů je i on financován převážně státem, což považuji za správné vzhledem k tomu, že literární časopisy jsou veřejnou službou. Nejsou to však námluvy s mocí? Není to ono „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“? Naštěstí stále žijeme v demokracii, a tak stát, který Tvar spolufinancuje, nad jeho obsahem kontrolu nemá a ani se o ni nesnaží. Zvykli jsme si – dílem je to chyba úřadů, dílem naše vlastní – pojímat instituce jako jakousi vzdálenou vrchnost, kterou si je ve vlastním zájmu třeba držet patřičně daleko od těla. Jenže v demokracii by to tak být nemělo – úřady, ostatně jak říká sama Kalistová v rozhovoru, jsou tu pro nás. Jsou službou. Proto je namístě, abychom se jich doptávali, abychom s nimi jednali, vedli vzájemně dialog. Náměstkyni Kalistovou literární obec poprvé více zaregistrovala na Sjezdu spisovatelů, který proběhl začátkem června. Tehdy zúčastněné nadchla jedním prostým, ale podstatným aktem – účastnila se téměř celého sjezdu a naslouchala. Drobnost, řekne se, ale ze strany vysokých vládních úředníků jsme už dlouho v kultuře nic podobného nezaznamenali. Pro nás je podstatné především to, že se Kalistová snaží zlepšit doposavad poměrně nekoncepční státní podporu literatury – její trvalé podfinancování i celkový špatný „servis“. S Kateřinou Kalistovou a jejím úřadem si už teď mnozí spojují jisté naděje. Jistě, řadu těchto očekávání nemusí naplnit, čistě z objektivních důvodů. Nicméně mnohé se povést může. Zda se ovšem povede zlepšit provoz kultury a literatury, nebude záležet toliko na jednom úřadu, jedné náměstkyni či jednom ministrovi, ale také na kulturní veřejnosti, na její iniciativě, kreativitě a kritickém myšlení.
Mimoto bych vás rád upozornil na nový cyklus „Historie kolonialismu“, který připravuje Rudolf Vévoda. Po úspěšném cyklu „Historie revolucí“ jsme se opět vydali za hranice literatury. Kolonialismus (i ve svých nových formách) vyžaduje pečlivé probádání, už jen vzhledem k současné migrační krizi. Není náhoda, že většina uprchlíků prchá z regionů, jež mají bohatou koloniální minulost i neokoloniální přítomnost. Zatímco zločiny nacismu nebo bolševismu jsme prozkoumali důsledně, ke koloniální minulosti Evropy jako bychom se neznali. Na současné krizi ale vidíme, že před stínem minulosti sotva utečeme. Je třeba si přiznat, že bohatství západního světa vyrostlo na zotročování světů jiných. V tomto smyslu nesou vyspělé země Západu za jejich přítomnost i budoucnost spoluodpovědnost.
Přeji vám inspirativní čtení.
To hlavní
-
Dílo Vladimíra Holana, dnes už vydané v souhrnné celistvosti, výmluvně dokládá, že se totalitnímu režimu bylo možno vzepřít neprostupnou duchovní fortifikací, kterou nemohl žádný z jeho ideologů prolomit ani lstivě posunout.
-
-
Kolonialismus jako pojem sice vznikl poměrně nedávno, ale má velmi hluboké antické kořeny a neméně bohaté jazykové příbuzenstvo.
-
Nejasný rozměr je třetí básnickou sbírkou Viktora Špačka, autora zkušeného a vzdělaného jazykově i výtvarně. Čistá, jásavá zeleň obálky, jemně narušená pouze jednoduchým a trochu prvoplánovým měřítkem na okraji, dokonale ironizuje jak název celé sbírky, tak i téma a vyznění textů. I v tom by bylo možné Viktora Špačka rozeznat – v ironii, která najust neudělá ten poslední krok, kočka, která ulovenou myš najust na rohožce nevystaví…
-
Aktivismus je naprosto nutný, aby demokracie fungovala a státní správa nezdegenerovala. To je v podstatě hnací motor státní správy. Bez něj si to ani nedovedu představit.