Vážené dámy a pánové, milí hosté, milé autorky a autoři,

v roce 2014 jsem byla sama nominována na Drážďanskou cenu lyriky. Je to poprvé, co stojím na „druhé“ straně – tedy smím stát. Za tuto důvěru bych nejprve chtěla velmi srdečně poděkovat – literárnímu domu Villa Augustin, především však autorkám a autorům, kteří nám dali své básně k dispozici.

Jako autorku mě vždy mrzelo zřejmě nezbytné bědování porot, které si stěžovaly na svoji těžkou práci. Po včerejším večeru však musím přiznat, že mi to vzápětí připadá najednou velmi pochopitelné. Pokud jste tu včera večer byli, tak jste určitě také mohli konstatovat, že se letos na jevišti objevily velice odlišné poetické pozice (lyrická stanoviště?) – tak odlišné, že se nám jevily a pořád ještě jeví sotva srovnatelné. Porota se proto po složité diskusi rozhodla, že Drážďanskou cenu lyriky rozdělí.

Samozřejmě že na základě této nesrovnatelnosti – která se mi zdá charakteristická nejen pro poezii, ale vlastně pro všechny druhy literatury – můžeme uvažovat o tom, jestli jsou ceny tím nejúčinnějším prostředkem podporování literatury, anebo jestli by nebylo smysluplnější investovat do publikačních programů (grantů) a pracovních stipendií. Za normálních okolností bych se bez váhání připojila k druhému názoru, ale pak bych přišla o velkou radost a čest prezentovat zde laudatio pro jednu z výherkyň soutěže o Drážďanskou cenu lyriky, o které jsem naprosto přesvědčená, že její vyznamenání je velmi správným rozhodnutím.

Udělujeme půlku Drážďanské ceny lyriky 2016 autorce, která o sobě říká, že píše básně právě tehdy a proto, když a že nechce mít nad jazykem kontrolu. Jsou to básně, které dělají něco neslýchaného, něco, co se v současné poezii skoro nevyskytne: zaujímají pozici, a to znamená, že jsou napadnutelné. Tyto básně „vydrží“,  píše sama na jednom místě:

„Je třeba vydržet. Všechno si vyposlechnout.“

Tyto básně se nebojí mluvit o tématech a používat jazykové rejstříky, které jsou v literárním kánonu zapovězeny, a stejně tak se nebojí nedokončenosti, pokusnictví a otevřenosti, které jsou vlastní každému skutečnému myšlení. Tak vyzařují „upřímnost“ – upřímnost v uvozovkách, která ví o své vlastní nemožnosti.

Tyto básně jsou smutné, protože ví, že mluví z pozice, která s velkou pravděpodobností nebude slyšena, která nemá být slyšena – a přitom jsou sebevědomé, a občas používají velmi pohotovou pošetilost, zpozdilost o zbraň v boji proti snaze umlčet je. Tady se odehrává to, co vydala báječná Audre Lourdeová v jedné ze svých nejslavnějších básní o heslo:

„So it is better to speak

remembering

we were never meant to survive“

A  se tu mluví!  tady zvukové asociace, slovní hříčky a rytmy z různých tanečních stylů utvářejí obsah textů bez toho, aby ho přetvářely nad míru – to je opravdu pozoruhodné. Prokonstruované stojí vedle zmíněné odvahy k nehotovému, k pokusu; opakování motivů a důsledné protkávání rytmu a obsahu stojí vedle řádků, které si dovolují uniknout z toho všeho a říct buřičům, těm, kteří nenávidí, s pokrčenými rameny:

„Jen ať se třeba zcvoknou!“

V těchto básních křupe sníh stejně tak o parmazán; když začínají slovem „vážně“, tak končí také slovem „vážně“, jenomže význam slova „vážně“ se mezitím úplně změnil. A pokud tematizují mateřství a žens- kou tělesnost, tak ne proto, aby potvrdily klišé, že se žena může identifikovat jedině jako matka, jakmile má děti, ba naopak: Tyto básně si znovu dobývají vlastní řeč o tématech, která jsou údajně „příliš ženská“, nejsou dost akademická, nejsou dost abstraktní, aby platila za „dobrou“ poezii. Konečně, ano: konečně to není zase mužský hlas, který tu mluví o ženském těle, ale ženský – ba víc: Jsou to ženská těla, která spolu mluví. V tom tkví ten jediný, největší rozdíl, v řádcích, o jsou tyto:

„Oťukáváš si mě, nakřáplé vajíčko

opatrně se ptáš, pomalu loupeš vrstvy

cítím ten pohyb, pohyb pod povrchem slov […] Jenomže ty

bys ještě […] vzala si, co ti patří i co ti nepatří

z lednice, z knihovny i z očí kolemjdoucích

Všechny oschlé chleby s vejcem, co už zavání

Všechna vyzvání na cestu, vyznání na cestu

Všechny účty, co necháme na stole“

Udělujeme Drážďanskou cenu lyriky 2016 básním, které mají odvahu učinit se zranitelnými tím, že zaujímají pozici; a také básním, které jsou ve svém spojení rytmu, zvuku a znovudobývání témat prostě velmi, velmi dobré. Velmi mě těší, že mohu představit Simonu Rackovou o první ze dvou laureátů této ceny.