Nepřítomný otec

Jan Němec

Mluvit o Milanu Kunderovi není úplně snadné. Potvrdil jsem si to zcela nedávno, když jsem při příležitosti přípravy knižního veletrhu v Lipsku absolvoval speed-dating s německými novináři. Několik skupin žurnalistů ze všech možných kulturních redakcí se v rychlém sledu střídalo u několika českých autorů, bylo zřejmé, že za takovéhoto uspořádání je třeba mluvit jasně a stručně, v nahrubo tesaných blocích. Ztráta detailů mě nejprve frustrovala, ale po několika minutách jsem v těch rychlých tazích našel zalíbení. A samozřejmě, že záhy došla řeč také na Milana Kunderu.

Jak jim co možná stručně nastínit všechny ty dvojznačnosti, které se s ním v českém prostředí pojí? Jistě, leccos se dá přiblížit přirovnáním k pozici Güntera Grasse v Německu. V obou případech jde o klasiky svých literatur, v obou případech jsou zde kontroverzní odhalení z minulosti. Jenže Grass s Německem setrval a téměř až do své smrti zasahoval do veřejné debaty. Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát. A oni se samozřejmě ptali.

Devadesátiny Milana Kundery jsou jistě příležitostí zamyslet se komplexně nad jeho dílem, ale já bych na tomto malém prostoru rád zůstal pouze u tohoto jednoho bodu: Milan Kundera jako nepřítomný otec současné české literatury.

Příběhů o nepřítomných otcích je samozřejmě celá řada. Mně se jako první vybaví silný film ruského režiséra Andreje Zvjaginceva Návrat z roku 2003. Vypráví o otci, který se nečekaně vrací domů, a o jeho dvou synech, jež po svém návratu vezme na trochu tajuplný výlet. Starší ze synů Andrej je z otcova návratu nadšený, visí mu na rtech a jeho přání plní dřív, než je vůbec stihne vyslovit. Ale mladší Ivan na otce hledí podezřívavě a po většinu výletu na zadním sedadle auta trucuje. Jeho zarytý výraz říká něco jako: To čumím, že ses vrátil, ale kdes sakra byl tak dlouho? Proč ses o nás nestaral? A to si myslíš, že teď padnu na zadek? Kdoví, jestli vůbec jsi můj otec…

Mám pocit, že v postojích Ivana a Andreje se shromažďuje hodně z toho, jak Milana Kunderu v Česku po roce 1989 vnímáme. Na jedné straně bezvýhradné nadšení z jeho návratu do oficiálních dějin české literatury, korunované vydáním Nesnesitelné lehkosti bytí v roce 2006. Na straně druhé razantní odmítnutí Kunderova autorského přístupu i jeho osoby, umocněné známou kauzou, která se na stránkách Respektu objevila o dva roky později.

Vždy mě překvapovalo, jako silné emoce Milan Kundera v intelektuálních kruzích vyvolává. Ale ta letitá zášť i nadšení nejenže mají něco společného, v určitém ohledu jsou přímo dvěma stranami téže mince. A tou mincí je právě náš často velmi dětský postoj k Milanu Kunderovi, náš pocit, že jde o nějakého nepřítomného otce, který nás kdysi opustil a nevrátil se ani tehdy, když mohl. Chováme se zkrátka jako Ivan i Andrej dohromady.

Osobně se domnívám, že hlas Milana Kundery v českém veřejném prostoru skutečně postrádáme. Chybí jednak jeho osobní reflexe rané tvorby z 50. let, místo níž ve svých esejích nabídl jen představu mládí jakožto lyrického věku, z něhož prozaik vyrůstá. Podobně chybí jeho jednoznačné vysvětlení událostí, na něž poukázal Respekt. Obojí by se mohlo stát důležitým precedentem v mnoha ostatních podobných případech.

Co mi však chybí nejvíce, to je Kunderův intelektuálně cizelovaný přístup k literatuře, který tvoří přirozenou protiváhu opačným tendencím, jimž se v českém prostředí vždy dobře dařilo. S odkazem na Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala se někdy říká, že základem české literatury je hospodská historka, a něco na tom bohužel je. Vedle toho se u nás až příliš snadno přísahalo na autenticitu, a to i v době, kdy komplex individuálního já v sociálních vědách prošel rozsáhlou dekonstrukcí a představu autenticity bylo třeba přinejmenším znovu obhájit. Kunderův odstup, analytičnost, pozornost k formě, zejména ke kompozici, a přiznaná konstruovanost jeho románových světů jsou něco v českém prostředí spíše vzácného. V Česku se literaturou raději utvrzujeme v sobě samých, než abychom jejím prostřednictvím přemýšleli o světě.

Ale přestože mi Kunderův hlas chybí, nedomnívám se už dlouho, že na něj vzniká nějaký nárok. Já sám jsem s tím hlasem mluvil pouze jednou, to jsme spolu hovořili telefonem. A byl jsem překvapený, jak jiný je to hlas oproti tónu většiny jeho textů. Nebylo v něm ani stopy po ironii. Zdálo se mi, že hovořím spíš s nějakým svým dobrosrdečným strýčkem z jižní Moravy než s tím světoznámým spisovatelem, co už půl století žije v Paříži.

Nevím, co devadesát let na tomto světě znamená pro Milana Kunderu. Ale domnívám se, že pro nás v českém literárním prostředí by to mohla být příležitost přestat o něm konečně vědomě či nevědomě smýšlet jako o nepřítomném otci. V existenciálním vývoji každého člověka nastane moment, kdy pochopí, že jeho rodiče mají také svůj vlastní příběh a že tento příběh dalece přesahuje téma rodičovství. Milan Kundera není žádným způsobem zodpovědný za českou literaturu, to my jsme zodpovědní za všechny ty projekce, které jsme si do něj promítli.

Něco takového mi vlastně říkal i v tom telefonu. Zvali jsme ho tehdy na Sjezd spisovatelů a ve svých nejtroufalejších vizích jsme doufali, že by mohl navázat na projev ze Sjezdu v roce 1967. Vysvětloval mi, že nemůže přijet, protože ať by řekl, nebo neřekl, ať by udělal, nebo neudělal cokoli, okamžitě by se to stalo předmětem neslýchaných interpretací, komentářů a polemik. Milan Kundera má své důvody, proč se po roce 1989 žádným významnějším způsobem nevrátil do českého veřejného života. A české literární prostředí může prokázat svou dospělost jen tak, že vůči němu konečně přestane dělat Andreje nebo Ivana.

Jak ho mám v sobě – Milana Kunderu

Petr Pithart

Jeví se mi Milan Kundera tak, že celý „dospělý“ život bojuje proti pokušení lyrismu, sentimentalitě (sebeobdivné dojetí z vlastního dojetí jako skvělosti), které ho, myslí si on, nejednou svedlo na scestí. Koho ne? Naposledy se to stalo na konci roku 1968 (Český úděl): Kunderu požádaly Listy (pahýl z postupně zakazovaných Literárních novin, Literárních listů), aby napsal před Vánocemi něco útěšného, povzbudivého. Udělal to a Havel ho setřel za iluzionismus, za to, že si lže do kapsy. Sobě i národu.

Tenkrát to dopadlo paradoxně ve prospěch Václava Havla: skeptik zůstal doma a bojoval a nechávat se věznit, adorátor pražského a „celonárodního srpna“ to tady zabaliI a zabouchl za sebou dveře… Přiznávám se, že nejsem s to od této neliterární okolnosti při čtení a hodnocení jeho díla, které vznikalo už mimo český/moravský svět, abstrahovat. Je to určitě chyba, ale mně literatura a život autora tvoří srozumitelný celek. Ne vždy, ale mnohdy. Vím, že Milan Kundera vehementně tvrdí pravý opak. Literatura a její tvůrce musí se striktně oddělovat. Co je komu do autora? Čtěte text! Ale, říkám mu v duchu: co jiného vám zbývá? Z lyrického vytržení do emigrace…

Lyrismus totiž v jeho porozumění je navíc nakloněná plocha nejen k pošetilému, ale i nebezpečnému levičáctví. To může být pravda, jistěže však ne univerzální. Leckomu se to tak ale vskutku přihodí. Lyrismus potírá Kundera cynismem, ať již skutečně prožívaným, či vykazovaným navenek. Krutými žerty. A také explicitností, pokud jde o opisy tělesných funkcí. Zejména ten druhý způsob mne vůbec nepřesvědčuje. Co tedy mám z Kundery rád a co ne?

Směšné lásky jsou brilantně napsané „kousky“. Jako životní filosofie jsou nebezpečné a autor to sám na sobě nejednou pocítil. Nic proti tomu! Literatura není ani návod, ani varování pro život.

Žert je pro mne pořád naprosto podstatná, skvělá kniha. Nejen o koncích svazácké generace, ale i o prchavosti času (úžasné evokace vzbuzené Jízdou králů!), o Moravě, hudbě a muzicírování, o povrchnosti nejen rozhlasáckého žurnalismu. Rozhovorem s několika jeho větami v závěru Žertu o zapomínání a (ne)odpouštění končím svoji knihu Osmašedesátý.

Románové tituly, které pak Kundera vydával v cizinách, mě vesměs neoslovily. Připouštím, že je to moje chyba. Zdálo se mi příliš patrné, že už je nepíše pro čtenáře doma. Jistě, proč by měl? Proč by neměl chtít být „rovnou“ světový? Však se mu to také povedlo. Vadí mi ale jako českému čtenáři v Čechách a na Moravě ta patrná vůle být světový, nikoli ta výsledná světovost. Všude tam jsou ovšem naprosto skvělé pasáže, úvahy, meditace…, které by si člověk rád opsal a zapamatoval, ale také mnoho siláctví. Filosofování silou a vůlí, i když rafinované. Drobnější úvahové studie čtu v poslední době velmi rád a opakovaně.

S Milanem Kunderou zaznamenávám dvě situace, pro něho myslím charakteristické. Na podzim „předjarního“ roku 1967 ve studenty nabitém Collegiu Maximu na Právnické fakultě, v situaci, kdy se moc Novotného režimu snažila zastavit vzmáhající se odpor (bylo to po „strahovských událostech“ a odebrání Literárních novin spisovatelům), si zahrával se jménem přítomného (ten tam byl za stranu a vládu), tehdy dosazeného šéfa televize Jana Zelenky. Předem se s námi organizátory a moderátorem dohodl, že se bude opakovaně plést (a omlouvat se a znovu plést a znovu se omlouvat…) a oslovovat papaláše jednou Zelenka a podruhé Zelinka. Někteří lidé jsou patologicky citliví na komolení jejich jména: zkusím to, říkal si asi. Byla to trefa, silná zbraň a bohorovný, ale vztahovačný ředitel byl znovu a znovu naprosto vyváděn z míry. Kundera to hrál skvěle, jako neviňátko – jeden z jeho žertíků, mystifikací.

Podruhé jsme se někdy před půlí sedmdesátých let potkali na Karlově mostě, on mne zastavil a nadšeně i polemicky mluvil o knize, kterou jsem nedávno pustil do samizdatového oběhu a zprvu nepodepsal (Obrana politiky). On věděl, že já jsem autorem, a já věděl, že on to ví, a on samozřejmě věděl, že já vím, že on to o mně ví… Čtvrt hodiny jsme smrtelně vážně mluvili o někom, kdo tam stál, jako o někom neznámém. On se bavil, já to sotva dokázal hrát s ním. Opět mystifikace, hra, která nikomu neublížila, bavili jsme se oba, ale bylo to naprosto bizarní. Bavil jsem se, ale šla na mne z toho občas i závrať. Kdo je autor, když nemusí vůbec existovat? To je přece Kunderovo téma!

Smutnou historii s kufrem na pokoji v letenských kolejích Milan Kundera, obávám se, nezvládl. Myslím si to po rozhovorech s lidmi, kteří ho znali či znají, i s tím zlopověstným Hradilkem. Bylo mně to upřímně líto. Občas mne napadá, že se mu ten „kufr“ na pokoji (jako náhoda, nedorozumění, jako bagatelní historka obrácená v tragédii) znovu a znovu vrací v jeho díle. Že ho má přivázaný k noze jako železnou kouli. Ale možná, že je to naopak: že ho žene k dalším přehlídkám neporozumění, mystifikací, žertíků až krutých žertů, které sežerou i žertujícího. Jaké žertíky? U nás přece všechno dopadne špatně. Milan Kundera to ví dávno.

Heterogonie lidských cílů, tak pojmenovává filosof Kunderův hlavní motiv. Míjíme se s našimi cíli, dosahujeme toho, co jsme nechtěli… Anebo také ve dvacátých letech minulého století Karl Kraus: stát se musí to, co si neumíme představit, a když to umíme, tak se to nestane. Ostatně, jak řekl už rabín: všechno je jinak.

Milana Kunderu velmi uznávám, cítím s ním, je mi líto, že tu není a že s ním mluvíme přes mnoho filtrů. Jak stárneme, je mi někdy líto i jeho samého. Co se ale měl co scházet s Babišem? Myslím, že trpí tím, že není doma, na Moravě, v Brně. I když by to samozřejmě kategoricky popřel! Neví už, kdo je, jestli je na nějaké „straně“ (Havel, Klaus, Babiš…). Dělá, že mu to nevadí, že na žádné. Myslím si, že mu to vadí. Vede o tom spor, který obléká do všemožných převleků. Uniká před tím sporem, mluví svými posledními texty sám se sebou. Ale kde je on? Jako my dva tenkrát na tom mostě. Jak právě on může tvrdit, že život a dílo spolu nesouvisejí, když to sám svým životem a dílem vyvrací jako názorný muzeální exponát! Od minulosti neutečeme. Minulost je totiž to, co je před námi…

Přeji mu zdraví a sílu, co to dá. A také jeho paní.

Můj vztah k životu a dílu Milana Kundery

Tomáš Zmeškal

To první, co mi vytane na mysli při zmínění Kunderova jména, vlastně nejsou jeho romány, ale jeho slavné polemiky s Václavem Havlem o českém údělu. Musím přiblížit, kdy jsem je četl; bylo to v bezčasí osmdesátých let, možná jsem ještě ani nebyl plnoletý, jeho povídkové knihy jsem měl načtené, ale v husákovském normalizačním Československu pod kuratelou jedné z nejtvrdších cenzur ve východní Evropě jsem byl šokován a zároveň nadšen tím, že spisovatelé jako Kundera a Havel byli nejenom brilantní autoři, ale také polemici a myslitelé, a ti se samozřejmě v knihovnách nevyskytovali.

Časopisy, ve kterých se o českém údělu mezi Kunderou, Havlem a dalšími diskuse vedla, byly ušmudlané, ohmatané a dostal jsem je vždy zapůjčené jen na jeden den. (Tedy v typických podmínkách východoevropských a středoevropských intelektuálů, a nemyslím jen komunisty, připomenu život a dílo K. H. Borovského). Povšimněme si toho, že to byl Milan Kundera, který debatu zahájil a dodnes se ve Francii snaží dlouhodobě torpédovat francouzskou kulturní nadřazenost seznamováním Francouzů s českou kulturou. Jeho snaha hraničí s marností, které si je však myslím vědom, protože francouzská kulturní mašinerie je tradičně výkonná a země střední a východní Evropy ji nezajímají, kulturní nadřazenost si budovala dlouho a jen tak se jí nevzdá. Tato jeho činnost zůstává většinou veřejnosti neznámá, lze ji jen nalézt tu a tam mezi řádky jeho esejů jako nenápadné povzdechnutí. S diskusí o českém údělu, který koncem roku 1968 Milan Kundera zahájil, jsem však měl jeden problém; přečetl jsem si Kunderův článek a byl jsem zcela na jeho straně a pod vlivem jeho argumentů. Přečetl jsem si Havlovu odpověď a byl jsem na straně Havla. Po přečtení Kunderovy odpovědi jsem byl opět na straně Kundery, a tak to šlo pořád dokola. Jako na houpačce. Teprve později jsem pochopil, že na důležité otázky neexistuje jen jedna odpověď. Že historie ani přítomnost není sfinga, jejíž požadavky lze banálně rozlousknout jako hádanku.

Druhé, co mě u Kundery oslovilo, byl jeho vztah k dílu Vladislava Vančury, a zde to bylo nadmíru osobní, protože Vančurovo dílo bylo jedním z důvodů, proč jsem se kdysi pokusil začít psát. Co se týče Kundery, zde hovořím o jeho knize Umění románu s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou z šedesátých let. Přestože byl Vančura vzhledem ke své statečnosti, příkladnému životu a tragické smrti jasným kandidátem na uvedení do panteonu komunistických hrdinů, ani legie komunistických kulturních politruků nebyly schopny napsat něco smysluplného o jeho díle. To musel udělat až Kundera. Myslím, že tato kniha, kterou ocení spíše literáti než širší publikum, je pro mne doposud zcela nepřekonaná. Tvůrčí inteligence, s níž Kundera přemýšlí o Vančurově díle, je natolik mimořádná, že i z obrovské angloamerické produkce mě napadají jen dvě, maximálně tři knihy, které se s literárním dílem některého spisovatele vyrovnávají na stejně úrovni. Současně s tím Milan Kundera propojoval českou a světovou literaturu, namátkou např. jeho popularizace díla Hermanna Brocha a Roberta Musila, jejichž vliv se pak objevuje místy i v jeho tvorbě. Zejména Brochovy romány a eseje byly důležitým klíčem k propojování středoevropského prostoru.

Na rozdíl od Milana Kundery jsem prožil v zahraničí pouhých jedenáct let, přesto ale chápu jeho rozhodnutí psát jazykem země, ve které žije. Skutečnost nevysvětlitelná nikomu, kdo prožil v cizině jen dovolené nebo školní výměnné pobyty. Není to jen jazyk, který ztrácíte, je to celá široká síť asociací, narážek, vtipů, historie a především myšlení, které cizinci, v jejichž zemi jste se nalezl, nechápou. A ovšem i naopak, vy zprvu nechápete úplně je, byť jejich jazykem mluvíte. Ve své poslední knize Sokrates na rovníku jsem původně tři kapitoly napsal a publikoval v různých časopisech anglicky. Jejich český překlad mi redaktor do omrzení dokola vracel. Překládat sám sebe je neuvěřitelně nepříjemná práce z jednoho prostého důvodu – kdybyste to samé napsal česky, napíšete to zcela jinak. Na rozdíl od překladatele, který slouží autorovi či autorce, vy jako autor sloužíte jenom myšlence a svému vlastnímu textu. Avšak každé slovo, každá fráze nebo aluze vás propojuje s celým souhvězdím vztahů viditelných jen ze země, jejímž jazykem píšete. Nejlepší pochopení cizího jazyka není přečtení obtížného textu, filosofické traktáty jsou nudně snadné. Nejtěžší zkouškou je, zdali si někde v zapadlé vesnici na pobřeží vychutnáte přístavní představení rybářů, přivážejících z moře čerstvé kraby, když se překřikují, žertují, na oko urážejí a jeden dialekt je peprnější než druhý. Jak kdysi řekl jakýsi francouzský učenec: na trhu uslyšíte více rétorických figur než v Comédie-Française. Proto Kunderovu volbu psát francouzsky chápu.

A pak tu jsou jeho romány, jistě Žert, a ty další, ale tehdy před lety mě nejvíce oslovila stejně jako mnoho jiných čtenářů Nesnesitelná lehkost bytí, která uhranula celou Evropu a obě Ameriky. Tu jsem četl v Londýně. Román na půl cesty mezi Východem a Západem, oplývající drtivou ironií, kterou si dnes v Evropě, z větší části bez hranic, lze jen těžko vychutnat. Co k tomu říci více? Prosím, uvolněte se, zavřete oči, představte si, že jsou vaše svaly těžší a těžší, a teprve až vám bude opravdu dobře, nuže, třeba teď, otevřete oči – je polovina osmdesátých let, hranice jsou obehnány ostnatými dráty, někde pod elektrickým proudem a k jejich k překročení potřebujete výjezdní doložku a čisté kádrové materiály. (Ti mladší si neznámé termíny vygooglují.) A teď, teprve nyní si otevřete Nesnesitelnou lehkost bytí. Román, který mířil do slabých míst čtenářských duší na obou stranách železné opony. My jsme měli své předsudky o Západu, oni měli své předsudky o nás zde. A Kundera autor téměř neomylně tiskne tlačítka našich východoevropských a jejich západoevropských osobních i společenských předsudků, mindráků, nespokojeností i ambicí jak společenských, tak osobních a prostředníkem k tomu je prostý příběh. Příběh o emigraci a návratu, o touze po domově a o mnoha druzích lásky. Dnes už si těžko vybavím, co mě na několik dnů zdecimovalo více, zdali Kunderův román, nebo poznání toho, že když jsem o něm hovořil s Čechem či s Angličanem, pochopil jsem, že každý z nich přečetl něco jiného. Každý z nich četl jinou knihu pohledem své země, své kultury, své zkušenosti a každý dokazoval, že jenom jeho pohled je ten jediný nesnesitelně správný.

Milan Kundera a život kolem nás

Alena Zemančíková

Když jsem se poprvé setkala s povídkami Milana Kundery, zaujaly mě jako lidské situace. Bylo to poprvé, kdy současný autor psal o lidech, kteří žili v mém bezprostředním okolí: lékařích, učitelích, knihovnících. Moji rodiče, podobně jako postavy Kunderových raných próz a konečně i autor sám, v sobě nesli zděděnou předválečnou kulturu a kultivovanost, ale žili s tou výbavou život v socialismu.

Dospívali v souborech písní a tanců a recitačních kolektivech, jaké známe ze Žertu. Oba moji rodiče – to mě napadá až dnes – byli poloviční sirotci, a kolektiv „souboru“, jak se o tom společenství jejich raného mládí jednoslovně mluvilo, jim nahrazoval rodinu. Určilo jim to budoucí životní dráhu. Samozřejmě že kolem nich a mě byli i jiní lidé, s odlišnou zkušeností, ale i ti jako by zapadali do Kunderova světa, a podobně jako v reálném „životě kolem nás“, i v Kunderových textech hráli sice nepostradatelné, ale vedlejší úlohy. Doba, na niž si vzpomínám, jsou krátké časy kolem roku 1968. Byla jsem to, čemu se dnes říká teenager.

Četla jsem Směšné lásky. V doslovu k jejich vydání v 68 Publishers, malé knížce s červenou obálkou, čtu, že Sešity směšných lásek byly tři, vyšly v letech 1963, 1965 a 1969. Patřily do edice Život kolem nás nakladatelství Československý spisovatel, kterou tvořily knížky malé a tenké, obsahovaly často jen jeden delší text (Škvorecký, Sidon, Hrabal) nebo několik textů kratších (Kundera, Klíma, Kliment, Prošková). Milan Kundera, jak se píše v doslovu k vydání u Škvoreckých v Torontu, později některé povídky vyřadil a pro souborné vydání je seřadil jinak. Po roce 1989 vyšly v brněnském nakladatelství Atlantis v pořadí a výběru, který odpovídá druhému vydání v nakladatelství Gallimard z roku 1979.

Omlouvám se serióznímu literárnímu periodiku, že o díle světového spisovatele pojednávám prostřednictvím lovu v paměti čtrnáctileté holky, ale skutečně jsem v tu chvíli byla zasažena Kunderovými povídkami jako v mé četbě první a nezpochybnitelně současnou výpovědí o světě, do kterého jsem se narodila a v němž budu už za pár let žít jako dospělá. Směšné lásky mě zasáhly svou elegantní krutostí, nemilosrdným vyprávěním o tom, jak jedna drobná lež na počátku, jeden jediný tah, který člověk udělá bez přemýšlení, ovlivní klidně i celý další život pošetilého hráče. Na počátku je moment, kdy člověk něco nevezme dost vážně, na konci životní prohra. Žert, směšnost je průběžné téma těch textů, které jsou vtipné, ale vůbec ne veselé.

Jiné poznání z Kunderových povídek se týkalo druhého slova názvu, tedy lásek, toho, jak muži myslí na ženy, jak s nimi jednají a zacházejí, jak je vidí. Jak jsou ženy v těch příbězích vesměs objektem lovu a hry. Všechny Směšné lásky mají mužský subjekt. Nezdálo se ale, že by to ženám nějak vadilo, třeba moje maminka se „registrážemi a kontaktážemi“ docela bavila. Ty situace byly banálně každodenní, leckterou jsem v našem městečku zažila v létě na koupališti i na ulici nebo v parku, pozvání na rande probíhala podobně jako v povídce „Zlaté jablko věčné touhy“. Život je hra, je možné i vzdát to, a porážka k ní patří.

Tón Kunderových povídek je tvořen jeho estétstvím, ženy rozlišuje na ošklivé a hezké. Zatímco nevíme, jak vypadají muži, zevnějšku žen je věnována věcná, přesná a důležitá pozornost. A to jak těm hezkým, tak těm jiným. V popisu žen se ale vždy jedná jen o tělo. Tvář není důležitá, dokonce v případě sestry Alžběty, o níž se v povídce „Symposion“ píše, že má krásné tělo, ale ohyzdnou tvář, se ani nedozvíme, v čem spočívá její ohyzdnost. Je to až příšerné, to prázdné místo, přilepené k hlavě.

Hra prostupuje celou sbírkou Směšných lásek a evokuje divadlo, od kterého Milan Kundera po čase odpadl, i když se jeho prózy odvíjejí jako dramatický děj se všemi fázemi klasické výstavby. Je to divadlo uvnitř prózy, literární postavy hrají role. Povídka „Falešný autostop“ je k fenoménu role a toho, jak člověka sevře hra do svých pravidel, případovou studií. Když je hra falešná (a to je vždycky, jinak by nebylo o čem psát), vede k totálnímu zničení skutečnosti, v níž už není možné dál existovat, je třeba stáhnout oponu. „Falešný autostop“ ukazuje, jak v roli dokáže člověk jednat tak, jako by to autenticky sám za sebe neuměl. Role je na počátku – a kolem ní se vyvíjí hra. Rok 1968 se přehnal jako voda a lidé z jedněch rolí vystupovali a do jiných se vehrávali a začali jednat tak, jak by je před časem ani nenapadlo.

…I ve hře se skrývá pro člověka nesvoboda; i hra je pro hráče past; kdyby to nebyla hra a seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka se už dávno mohla urazit a odejít; ale ze hry není úniku; mužstvo nemůže utéci před koncem z hřiště; šachové figurky nemohou uprchnout ze šachovnice, hranice hřiště jsou nepřekročitelné.

Hra jako životní princip je určujícím tématem Kunderovy české prózy. V dramatu se fenoménu hry v téže době chopil Václav Havel. Bývá to hra falešná, špatně rozdaná nebo se její strategie ubírá mylným směrem. V románu Žert se hrdina domnívá, že svedením ženy svého kdysi kamaráda a pak strůjce svého zlého osudu vykoná jakousi anti-oběť, a ono se to proti němu obrátí v tazích, na které by ve snu nepomyslel: ponížená žena se cítí vyzdvižená a on je naopak jejím citovým vzepětím ponížen a usvědčen z falešného hráčství.

Milan Kundera a Václav Havel spolu vedli v Listech na přelomu roku 1968–69 polemiku o „českém údělu“. Milan Kundera, který v ní trval na tom, že role českého národa a pražského jara je výjimečná, zklamán později zvolil úděl exulanta. Václav Havel, který oponoval, že obrodný proces nebyl nic jiného než pokus o návrat do normálních poměrů, přijal úděl disidenta. Oba vyšli z atmosféry šedesátých let, pro niž bylo slovo diskuse jako zaklínadlo, které pomocí rétorických figur může měnit realitu. Oba volí tón, který později opustili: Kundera je až neuvěřitelně patetický, Havel zbytečně jízlivý. Milan Kundera přestal psát divadelní hry, protože se ve svém psaní nechtěl zříci esejistických úvah o abstraktních pojmech. Václav Havel tu mnohomluvnou rétoriku do promluv svých dramatických postav prostě začlenil.

Nevím, jestli postava ze Směšných lásek, která jediná vystupuje ve dvou povídkách („Symposion“ a „Doktor Havel po dvaceti letech“), tedy doktor Havel, který nemá křestní jméno, byl pojmenován po Kunderově konkurentu ve světovosti. Skoro bych řekla, že není možné, aby to tak nebylo.

Co víme tím, že nevíme? Milan Kundera jako autor Nevědomosti

Ondřej Slačálek

S kým strávil Odysseus více času, s Kalypsó, nebo Pénelopou? Koho skutečně miloval – a kdo skutečně miloval jeho? Opravdu Pénelopa nechtěla nikoho z Odysseem povražděných nápadníků, a můžene věřit, že svého manžela po dvaceti letech poznala a chtěla? A dál, a jinak: co znamená „vrátit se“ po dvaceti letech do země, již jsme opustili? Co se v takové situaci promění víc: opuštěná země, nebo emigrující subjekt? Čím to, že se tak snadno a tak rychle po čtyřiceti letech domněle „beztřídní“ společnosti obnovila v Česku devadesátých let buržoazie? Co vlastně znamená vědět a nevědět, s kým spíme? A co víme o nevědomosti?

I to jsou otázky, které vypravěč a jeho postavy kladou v Kunderově románu Nevědomost (L’Ignorance, 2000). Mohli bychom ho označit za autorův „poslední český“ román, protože velká část jeho děje se odehrává na českém území a řeší také téma, s nímž česká společnost dosud příliš neumí pracovat – emigraci. Román ale do české debaty bohužel příliš nevstoupil. Sehnat jeho dostupný exemplář v angličtině (tedy v jazyce, v němž by si ho dnes mohla většina české populace přečíst) v některé z veřejných knihoven v Praze je v podstatě nemožné.

Místo debaty o autorově románu a vhledech do toho, co znamená emigrace, recyklujeme bláboly o tom, že Kundera přestal být „českým“ spisovatelem a stal se spisovatelem „francouzským“. Nic s kvalitou podobných debat nezmohou Kunderova vlastní slova (ani když pocházejí z esejů, které autor českému publicistovi doručil až pod nos, tedy do češtiny), že emigrace neznamená odchod z jedné vlasti do jiné, ale cestu k nové vykořeněnosti a s ní související radikální a bolestivé svobodě: „do vlasti svého exilu“.

Je to svoboda vykoupená nepochopením, které Kunderův román traktuje na příbězích emigrantů z devadesátých let minulého století. Jejich dávní blízcí se ptají, kdy už se „vrátí“, a podobně se ptají i jejich noví přátelé ze zemí, kam emigrovali. Vrátit se? Nemají proč, znamenalo by to zahodit celý svůj dosavadní emigrační život, zahodit nejen všechno dosavadní úsilí, ale především svou volbu, své rozhodnutí. Ale především – nemají kam se „vrátit“. Slovy Kunderova přítele A. J. Liehma:

Po pěti letech se vracíš těžko, po deseti letech už to prakticky nejde a po dvaceti letech není kam se vrátit. Země, z níž jsi odešel, už neexistuje, a vlastně ani lidé.

Jako všechny ostatní autorovy „české“ texty je i tento inspirativní pro české prostředí nikoli proto, že by mu řešil nějakou jeho provinciální otázku. Emigrace je nejen jevem, který se týká stovek milionů lidí. Stala se zároveň paradigmatem: otřesenost a distance vůči tomu, co se jevilo jako známé a blízké, charakteristická pro emigraci, se do značné míry týká i těch, kteří nikam neodešli. Zůstali na místě, ale v období zrychlení a globalizace jim právě ono místo mnoha různými způsoby migruje pod nohama, právě tak jako jazyk, jímž se dorozumíváme. Kdo dnes může říct, že je na nějakém místě a v nějaké kultuře zcela doma? Zkušenost emigrace je klíčová pro pochopení dnešního neonacionalistického obratu; víc než leckteré up-to-date analýzy (či manifesty včetně toho nedávného lyrického škváru od Bernarda-Henri Lévyho, který Kundera podepsal) by nám pro jeho pochopení mohla pomoct četba Nevědomosti.

Nepochopení emigrace, narážení na omezený provincialismus domova a „metropolitní provincialismus“ (slovy Václava Bělohradského, jiného autora, v jehož myšlení má rovněž velkou roli zpracování emigrační zkušenosti) je pro Kunderu ale pouze součástí mnohem širšího problému, který je definicí lidské situace: nevědomost. I tam, ba právě tam, kde jako kdybychom znali klíčová fakta, jsme často velmi daleko od pravdy. Žena, která právě zjistí, že muž, s nímž strávila noc, nezná ani její jméno, vcelku pochopitelně ze situace dovodí, že byla zneužita, že s ní její dočasný a nevědomý partner souložil jako s děvkou. Nemůže vidět do druhého, neví, že pravda byla opačná. Mezera mezi fakty a pravdou, tolik zpochybňovaná dnešními zachranitelskými mozky šermujícími slovy o „postpravdivé“ a „postfaktické“ době jako synonymy, je klíčová okolnost, která umožňuje myšlení. Nevidět tuto mezeru znamená stát se stádem vzdělaných ignorantů.

Nevědomost je téma, které se Kunderovi vrací, stojí na ní třeba Žert. S největší morální tvrdostí se ale nevědomost objevuje v Nesnesitelné lehkosti bytí, kde hlavní hrdina reaguje v době pražského jara na slova bývalých stalinistů z padesátých let, že nevěděli o krutostech režimu, a jsou tedy nevinní, velice tvrdou otázkou: Činí nás nevědomost nevinnými? Když se Oidipús dozvěděl, že zabil svého otce a spal se svou matkou, zaměňoval svou nevědomost za nevinu? Nikoli, vypíchl si oči a odešel z obce, právě jako výraz přihlášení se ke své vině.

Je snadné tuto otázku historizovat; jenže tak jako Kunderovy otázky vzdorují uzavření v prostoru, vzdorují i uzavření v čase. I naše doba je vcelku dovedná ve vytěsnění svých krutostí – příliš o nich nelže a nezakazuje o nich mluvit, nicméně podílíme se na nich bez jasného vědomí, co činíme, dokážeme si velice účinně navodit nevědomost. Jsme nevinní, protože jsme účinně nevěděli o válce v Kongu, odkud přichází koltan do našich mobilů a notebooků? Jsme nevinní, protože jsme nevěděli, že se podílíme na mučení podezřelých islamistů americkou administrativou? Jsme nevinní, protože neznáme ani obrysy sociálních problémů ve vlastní zemi? Je nevědomost daná informačním nadbytkem jiná než nevědomost daná cenzurou a oficiální propagandou – a produkuje jiný pocit nevinnosti?

Z morální tíhy nevědomosti, charakteristické ještě pro Nesnesitelnou lehkost bytí, v Nevědomosti mnoho nezbývá. Její sázku nalezneme jinde než v zločinu a trestu. Neporozuměním druhým či sobě může člověk prohrát v podstatě „jen“ vlastní život a svobodu. Jako kdyby se v tom pozdním Kunderově románu o mnoho nehrálo, velké dějiny už se odporoučely. Ale hraje se pořád o všechno.

Patřím k těm, kteří se nad Kunderou rozčilují, pro které je v mnoha momentech nepřijatelný. Jeho obrazy žen, jeho binární schéma epiky a lyriky (zrovna u něj, tak lyrického autora!), jeho instrumentalizace středo-evropské a západní kultury pro identitní narativ, který snadno skončí tribalismem, jeho obrana autorského práva a „sen o absolutním autorství“ (slovy Václava Bělohradského) – to vše mě provokovalo a někdy nutilo k polemice. Je to proto, že to je autor silného myšlení. Také proto jej nemohou vystát mnozí čeští přátelé nemyšlení a také proto se jim tak ulevilo, když jim ho jeden český týdeník umožnil pohodlně (a vůči příběhu Miroslava Dvořáčka poněkud hyenisticky) morálně soudit, namísto toho, aby museli s ním a proti němu myslet.