07_zikmund
Cena Susanny Roth
Rozhovor s Janem Zikmundem

Talentované překladatele registrujeme i v Číně a Japonsku

Ptá se Vojtěch Němec

Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 19/2020

Vím, že Susanna Roth byla neúnavná překladatelka z češtiny do němčiny a francouzštiny (především Bohumila Hrabala, Milana Kundery, Daniely Hodrové nebo Josefa Hiršala). Čím je česká literatura atraktivní třeba pro německy mluvící publikum?

Mluvíme-li o současné české literatuře, myslím, že obecně platí, že v zemích západní Evropy (Velká Británie, Francie, Německo, Španělsko) jsme trochu po revoluci ztratili lesk. Zaměřuji se na anglofonní oblast, takže nemohu mluvit za Německo, ale vím, že během studené války byli spisovatelé z východního bloku pro čtenáře v USA a Británii něčím exotičtí, protože žili a psali v diktatuře, pod tlakem režimu. Spousta čtenářů na Západě možná cítila určitou povinnost východní autory objevovat, číst a vůbec sledovat, co se za železnou oponou děje.

Takže ten „lesk“ spočívá jen v tom, že v Československu působil disent a cenzura, venku exil?

Byla řada výborných spisovatelů, kteří během studené války dokázali prorazit v zahraničí, a možná jim paradoxně pomohlo právě to, že pocházeli z východního bloku. Například v USA někdy byli vnímaní jako „opravdoví“ spisovatelé, kteří neřeší, jestli vyhrají nějakou cenu nebo dostanou grant, ale jestli je kvůli jejich tvorbě nezavřou. Po revoluci jsme zase byli přitažliví proto, že Česká republika byla ze zemí bývalého východního bloku asi ta nejprogresivnější, nejblíže Západu. V poslední době hledáme svou tvář. Nicméně je třeba říct, že zásluhou loňského hostování České republiky na veletrhu v Lipsku se v Německu a Rakousku vydala spousta českých knih, takže zrovna v německojazyčné oblasti jsme na tom, alespoň z hlediska počtu vydaných překladů, docela dobře.

Ale i v současné literatuře se vracíme k těm starým dobám, vyrovnáváme se s normalizací atd., takže se přece dá říct, že tam ten lesk je pořád, ne?

Ano, ten lesk tam je, bavíme-li se o autorech, kteří jsou už po smrti. Bohumil Hrabal je ve světě nesmírně populární a hojně se v zahraničí vydává i Karel Čapek. Ale pokud mluvíme o autorech současných, tak jen hrstka z nich je v zahraničí opravdu známá. A pokud už někdo prorazí, tak většinou jen v určité oblasti, třeba Marek Šindelka v Nizozemsku a Radka Denemarková v Německu. Té pomohlo, že tam žila, umí německy, ta země je jí blízká. Ale že bychom měli současného spisovatele kalibru Olgy Tokarczukové, která je známá plošně, to se říct nedá.

A to „hledání tváře“ vidíte v čem?

V Českém literárním centru jsme už párkrát v zahraničí zaslechli, že jsme jako země trochu nečitelní. Nemáme jasno, kam chceme patřit: nejdřív na Východ, pak na Západ, v Evropské unii jsme známí jako někdo, kdo věci spíš zpochybňuje, než podněcuje.Pokud je země progresivní, pokud v něčem vyniká, tak je větší tendence okolních zemí se v ní zhlížet, studovat její kulturu.

Jistě máte přehled o tom, jak si na tom stojí bohemistika nejen v sousedních státech. Však z nich čerpáte nominandy pro Cenu Susanny Roth (CSR). Liší se od sebe jednotlivé národnosti uchazečů?

Ceny Susanny Roth, tedy překladatelské soutěže pro překladatele z češtiny ve věku do 40 let, se každý rok zúčastní přibližně patnáct zemí a v každé zemi se vítěz vyhodnocuje zvlášť, každý rok tedy soutěž vyhraje okolo patnácti mladých překladatelů z češtiny. Zájem o soutěž není všude stejný: v zemích jako Francie jsou každoročně jen dva nebo tři soutěžící, ale naopak v Polsku nebo na Ukrajině se do soutěže tradičně hlásí několik desítek překladatelů. Do jisté míry proto platí, že uspět v Polsku je kvůli větší konkurenci cennější než ve Francii. Na druhou stranu ve Francii je podstatně menší zájem o český jazyk a literaturu, takže každý Francouz, který umí česky a má zájem o literaturu a překlad, je v podstatě raritou.

Čím to je, že je zájem, nebo naopak nezájem o českou literaturu?

Samozřejmě hraje roli zejména geografická, kulturní a také jazyková blízkost. Je jasné, že polština má k češtině blíž než španělština. Navíc zrovna ve Španělsku je jen jedna bohemistika, takže, použiji-li vojenskou terminologii, mladé překladatele tam v podstatě nemáme odkud rekrutovat. Pokud se bavíme o Británii a USA, tam zase často platí, že studenti, co studují slavistiku, se většinou zaměřují na ruštinu a pak si k ní přiberou (protože v rámci studia někdy prostě musí) češtinu jako druhý cizí jazyk. Motivace stát se bohemistou není v zemích západní Evropy v dnešní době velká.

Takže za to mohou univerzity! Vzpomínám, že před pár lety si na Britských listech stěžoval Jan Čulík, že ve Velké Británii se katedry bohemistiky houfně rušily…

Neřekl bych, že za to mohou univerzity, spíš je to odraz toho, o čem jsme se bavili v úvodu rozhovoru. Navíc je opět potřeba zdůraznit, že v jiných oblastech Evropy a světa je situace o mnoho optimističtější. V Polsku, myslím, mají bohemistiky studentů dost a talentované překladatele a bohemisty registrujeme například i v Číně, Japonsku či v Korejské republice. Zrovna loni měla Cena Susanny Roth vítěze ve všech třech těchto zemích a výherkyně z Číny a Korejské republiky pak dokonce v létě přijely do Česka a zúčastnily se týdenního semináře pro vítěze soutěže. Loni jsme také měli v Českém literárním centru na stáži Minami Toyoshimu, nadanou studentku a překladatelku z Japonska, která CSR vyhrála letos.

Účastní se tedy pouze mladí bohemisté ze zahraničí?

Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka. Ačkoli třeba žijí v zahraničí, tak mají k Česku vztah, o soutěži se dozví a nakonec se jí zúčastní. Výherci tedy pocházejí z dost odlišných prostředí a soutěž se nezaměřuje pouze na zahraniční bohemisty, ale na všechny, kteří umí česky a mají k literatuře vztah. V tom vidím jeden z největších přínosů soutěže: může pro překlad české literatury získat mladé lidi, kteří vystudovali úplně jiný obor než bohemistiku a donedávna ani netušili, že by je překládání mohlo bavit.

Jak probíhá kontakt s jednotlivými institucemi? Jezdíte tam osobně, nebo jen přes e-maily? Nebo se hlásí uchazeči sami? Co je vlastně motivuje?

Je asi na čase říct něco o historii soutěže. Soutěž probíhá od roku 2015 a u jejího zrodu stály dvě instituce – Divadelní ústav: Institut umění (IDU) a Česká centra. V roce 2017 vzniklo České literární centrum (ČLC), sekce Moravské zemské knihovny, a vystřídalo IDU v pozici spoluorganizátora soutěže. Samotný průběh soutěže mají na starosti zejména jednotlivá Česká centra a také zastupitelské úřady ČR. V dané zemi soutěž vyhlásí, obdrží překlady, pak zajistí komisi, která vyhodnotí soutěžní překlady a určí vítěze z dané země. ČLC se do CSR zapojuje zejména v létě, tedy po vyhlášení výsledků soutěže, kdy všechny výherce pozveme do Česka a zaplatíme jim zde týdenní pobyt. Ten má dvě fáze: nejprve proběhne v Praze překladatelský workshop, který je výhercům šitý na míru. Jeho součástí jsou přednášky od zkušených překladatelů (o tom, co překládání obnáší, jak si vyjednat smlouvu, jak spolupracovat s redaktorem atd.) a také podrobná analýza ukázky, kterou překládali. Dále je na programu setkání s autorem, který napsal soutěžní knihu. Po pražském workshopu odjedou překladatelé na Bohemistický seminář, který pořádá Moravská zemská knihovna a je určen bohemistům z celého světa. Seminář se koná pokaždé v jiném městě, loni to bylo Ústí nad Labem. Výherci CSR tak kromě pobytu v Praze mohou poznat další město v ČR. Jen dodám, že rozhodně to není tak, že by tady seděli týden v lavicích a psali si poznámky. Součástí pobytu jsou i výlety a neformální setkávání u kafe či u piva.

Čekal bych, že jste v CSR spojeni se stipendijními pobyty, tvůrčími rezidencemi nebo festivaly. Organizujete i setkání typu symposia, studentské konference či festivalu, aby to bylo živější?

Výherci soutěže, ale samozřejmě i ti, kteří nevyhráli, se mohou ucházet o rezidenční pobyty Českého literárního centra. Tyto pobyty poskytujeme v průběhu celého roku v Praze a Brně a jsou určené zahraničním bohemistům a překladatelům. Právě rezidenční pobyty v ČR jsou jedním ze způsobů, jak s překladateli, kteří prošli Cenou Susanny Roth, zůstat v kontaktu.

Kdo se v překladu zabýval kým? Co těm překladatelům zůstalo?

Například Zsuzsanna Juhászné Hahnová už má od roku 2015, kdy soutěž v Maďarsku vyhrála, na kontě několik knižních překladů. V této souvislosti upřesním, že do soutěže se mohou hlásit jen překladatelé, kteří ještě nemají publikovaný knižní překlad, musejí to tedy být nováčci. Tato maďarská vítězka za pět let urazila dlouhou cestu a v Maďarsku se postupně stává zavedenou překladatelkou z češtiny. Je jedním z nejzářnějších příkladů, ale překladatelů, kteří se po vítězství v soutěži takzvaně „chytli“, je víc. Dokonce i dvě loňské výherkyně už publikovaly svůj první knižní překlad: Maďarka Anna Laura Kolláthová přeložila celou knížku Probudím se na Šibuji od Anny Cimy a Kristině Karvelytėové zase letos v Litvě vyšel překlad Jezera od Bianky Bellové.

V jak širokém mediálním prostoru se CSR prezentuje? Co sociální sítě? Když totiž surfuji po Facebooku, tak krom sdílení zpráv na facebookové stránky CzechLit nevidím nic jiného. Není to po šesti letech existence promarněná šance?

Propagace se děje převážně v zahraničí, hlavně v zemích, které se soutěže pravidelně účastní. Tam je propagace skutečně důležitá. Zájem českých medií o soutěž je samozřejmě příjemný a vítáme ho, ale především nám jde o to, aby se do soutěže hlásilo co nejvíce překladatelů z co nejvíce zemí. Klíčovou práci odvádějí jednotlivá Česká centra a zastupitelské úřady ČR, které soutěž v zahraničí nejen propagují, ale i organizují. A České literární centrum se jim v tom snaží pomáhat, seč může.

Ano, jen mi přišlo, že by čistě odborná cena mohla mít širší záběr díky tomu, že ty soutěžní texty (například kniha Probudím se na Šibuji získala v 2019 „Objev roku“ v Magnesii Liteře) třeba mají nějakou cenu „neodbornou“…

Souhlasím s tím, že máme rezervy v propagaci soutěže v rámci Česka. Ale souvisí to s tím, že soutěž je mladá, stále se vyvíjí a společně ji organizují dvě (historicky dokonce tři) instituce. Naším dlouhodobým cílem je, aby CSR měla vlastní web, tedy přehlednou a ucelenou platformu, kde by zájemci o soutěž našli všechny potřebné informace. Prvním krokem k tomu byla speciální česko-anglická brožura mapující prvních pět let soutěže. Vydali jsme ji letos a doufáme, že během příštích let převedeme informace z brožury na nový web.

V uplynulém ročníku CSR jste vybrali soutěžní text Veroniky Bendové Vytěženej kraj. Podle jakého klíče texty vybíráte? A proč právě tento? Kdo zasedá v porotě? Je porota stálá, nebo se obměňuje?

Text se vybírá na konci podzimu, než vyhlásíme nový ročník soutěže. V komisi zasedá pět kritiků a překladatelů, loni to byli Blanka Stárková, Eva Klíčová, Petr A. Bílek, Pavel Mandys a Radim Kopáč. Šestý a sedmý hlas pak mají České literární centrum a Česká centra. Klíč je poměrně komplikovaný a zahrnuje několik kritérií. Jednak musí jít o českou uměleckou prózu, konkrétně o román či novelu (nikoli sbírku povídek). Kniha musí vyjít v určitém časovém úseku, tj. od minulého vyhlášení soutěže (prosinec předchozího roku) až do listopadu aktuálního roku. Další kritérium je, že kniha nesmí mít knižní překlad (ani prodaná práva) v jedné ze zemí, které se soutěže účastní. Následující kritérium je možná nejpřísnější: autor knížky nesmí mít víc než jeden knižní překlad v zahraničí. Třeba Jan Němec loni nebyl s Možnostmi milostného románu do výběru zařazen, protože jeho Dějiny světla už vyšly v mnoha zemích. Jeden z cílů soutěže je totiž podnítit spolupráci mezi mladými překladateli a českými spisovateli, potažmo nakladatelstvími. Zavedení spisovatelé už mnohdy se zahraničními překladateli léta spolupracují, takže soutěž by jim tolik nepomohla. A posledním kritériem je, že žádný spisovatel nemůže mít dvě a více soutěžních knih. Třeba minulý rok se to týkalo Bianky Bellové: její Mona nemohla být zařazena, protože před lety bylo soutěžní knihou Jezero. Knihy, které splňují všechny podmínky, pak tvoří širší výběr a právě z něj komise vybere jednu knížku. Jakmile známe rozhodnutí komise, vybereme pak z dané knihy soutěžní text (ukázku), kterou pak soutěžící překládají.

Co chystáte pro další ročník? Jaké budou organizační změny kvůli pandemii?

Letošní vítězové, kteří byli vyhlášeni v červnu, kvůli pandemii nemohli přijet na týdenní pobyt do ČR. Proto jsme jim nabídli digitální program, čeká je například on-line přednáška o české literatuře a už proběhly i další on-line setkání. To hlavní ale plánujeme příští rok, kdy přijedou najednou jak vítězové letošního roku, tak i toho příštího. Pokud to vyjde – a v dnešní době není jisté nic –, tak tu budeme mít naráz třicet mladých bohemistů a překladatelů a proběhne s nimi to samé, co vždy: workshop v Praze a následně účast na Bohemistickém semináři.

Foto Alžběta Procházka

Chviličku.
Načítá se.
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), literární publicista, kritik, prozaik a příležitostný esejista či básník. Časopisecký a nakladatelský redaktor. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris 2005), novely Uroboros (vl. nákl. 2008), románu Opus pictum ...
    Profil

Souvisí

  • 03_daniel_hradecky
    Emil Juliš
    Rozhovor s Danielem Hradeckým

    Epika nechť bije lyriku

    Ptá se Vojtěch Němec

    Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2020
  • Limonov

    Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

    Drobná publicistika – Ohlédnutí
    Z čísla 11/2020
  • DavidZabransky
    Rozhovor s Davidem Zábranským

    Člověk člověku werewolfem

    Ptá se Vojtěch Němec

    Samota a elementární částice. Žádná společnost není. Ani společenství vlastníků bytových jednotek není!

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2020
  • Payne
    Rozhovor s Petrem Pazderou Paynem

    Duše se nehodí do krámu

    Ptá se Vojtěch Němec

    Zajímá mě literatura, která se vyrovnává se zlem, a tedy s lidskou vinou. Zajímá mě téma pokušení a pokání, kladu si otázku, zda je možné něco jako zpověď v literatuře.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 6/2020
  • Svět knihy
    Vojtěch Němec

    Buď sensitivní jako Llosa

    Předně nutno podotknout, že Světu knihy patří ohromný dík, jmenovitě jeho dramaturgovi Guillaumu Bassetovi. Ten před rokem inicioval pozvání devadesátiletého kmeta Alejandra Jodorowského, který z Chile do Čech v rámci festivalu zavítal až letos – nejen díky tomu má program světový záběr i věhlas; ještě když přičteme peruánského romanopisce a nobelistu Maria Vargase Llosu nebo francouzského konzervativního myslitele Alaina Finkielkrauta.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 12/2019