Nedávno jsem si všiml, že jsi zapáleně psal, jak se Petr Zídek z Lidových novin neomaleně dotkl spekulací o smrti Alberta Camuse, že ho totiž možná nechala zavraždit KGB (viz článek LN ze 4. ledna, pozn. red.). Má smysl zabývat se ukrytými dějinami? Nezavání to už konspiračním teorémy?

Ten můj blog chtěl ukázat, že pan Zídek vylil dítě i s vaničkou. Odstřelil knihu italského spisovatele Catelliho, ale zároveň taky 
obrousil zuby KGB a udělal z ní férovější, krotší a méně schopnou organizaci, než ve skutečnosti byla. Doporučuju kdyžtak přečíst ten můj blog.

Jde mi o seriózní práci s fakty a alternativní dějiny mě nezajímají. Dávám přednost historickým studiím, pojednáním, osobním svědectvím. Chovám proto taky notnou dávku opatrnosti, někdy až averzi k dílům, literárním i filmovým, která pojednávají o historických událostech a zejména o slavných osobách. Mnozí autoři v podstatě parazitují na proslulých jménech. Jako příklad bych uvedl třeba Formanovy Goyovy přízraky. Ten film má s Goyou málo společného, jenže kdyby tam nefiguroval slavný Goya a jeho obrazy, nebyl by divácky tak přitažlivý. Chtěl jsem z kina záhy odejít, ale moje žena mě přiměla, abych zůstal do konce.

Zkrátka si nerad zanáším mysl falešnými informacemi a představami o historii. Mám v tomto ohledu jednu dávnou zkušenost. Asi v sedmnácti mě fascinoval román Žízeň po životě o van Goghovi. V doslovu Irving Stone tvrdí, že si nic nevymyslel. A později jsem musel opakovaně zjišťovat, co je v tom románu výmyslů a faktických chyb! Nemá asi cenu, abychom to dál rozpitvávali. Každopádně některé knihy radši nečtu. Nehodlám z naznačených důvodů například číst Reinerova Básníka / román o Ivanu Blatném. Stačilo mi pár ukázek a taky třeba kritika Marka Vajchra. Zrovna tak se nechystám číst román Chudí v Lodži anebo Dějiny světla o Drtikolovi. Něco jiného jsou zdařilé úlety jako třeba Zelenkovy filmy, když je jasné, že jde o fikci.

Potom mám vyloženě averzi k žánru, který se objevil v naší době, a to k žánru zvanému „dokudrama“. Reprezentuje ho například České století. A přidám jednu svoji novější zkušenost; vrcholem „dokudramatické“ tuposti pro mne bylo, když jsem slyšel v Českém rozhlase v pořadu „Jak to bylo doopravdy“ herecký hlas představující Petra Payna, jak vede vykonstruovaný rozhovor s hlasem napodobujícím (včetně ráčkování) Petra Uhla o tom, jak co nejrychleji zveřejnit zprávu o mrtvém studentovi Šmídovi v listopadu 1989. Nikdo od rozhlasu to se mnou ani s Petrem Uhlem nekonzultoval a autor toho rozhovoru fabuloval konspiračním směrem, přičemž nehorázně překroutil fakta.

Řekni mi ale i něco o práci s fikcemi. Ve svých esejích Otromundo. Literární průzkumy (Pulchra, 2018) píšeš mimo jiné, že