Zajímá mě zkušenost s Klímou. Jak a v kolika letech ses s dílem Ladislava Klímy seznámil?

Bylo to na gymnáziu, od druhého nebo třetího ročníku, kdy se to lámalo sametovou revolucí. A pak začal megaboom věcí, o kterých jsme jen slýchávali. Já tedy až po přestupu do velkého světa libereckých vzdělanců. Protože jsem neměl přístup k informacím na rodném mlýně. Doma jsme měli z hudby jen Měsíční sonátu od Beethovena, druhá strana se vůbec nedala přehrát. Z knížek jsme měli v knihovně tátovy zahrádkářské příručky, maximálně nějaké hrabaliády a vančurárny. Krása, ale málo. Spíš návnada. Takže jsem byl opravdu hladov a nesyt. Bez počátečního impulzu od rodičů jsem na jasnozřivý nátlak učitelky na základce šel na gymnázium a byl žravý po všem možném, takže jsem četl v jednom kuse. Byl jsem tak strašně prázdná nádoba, že prázdnější být snad nemohla.

Takže ti chybělo duchovní nebo intelektuální kypření…

Možná organizované kypření. Chodil jsem asi dva kilometry na základní školu, kamarádi se mnou moc nechtěli chodit na návštěvy, protože to bylo skoro na svačinu a pití s sebou, takže jsem měl dost času dumat hloubkově. Koukáš hodinu na vírky na hladině pod splavem k náhonu a za celou dobu nikdo nepromluví, jako se stává různým jiným dětstvím před paneláky; nikdo tě nepozve na houpání na klepáč na koberce jako na sídlišti a nenárokuje si díl pozornosti. Možná není na škodu být úplně prázdný a ve správný čas to do sebe „nasypat“. Tu ohrádku, které se říká „tohle musíš přečíst, jinak vůbec nežiješ“, nějak nevnímáš. Až na gymnáziu a na univerzitě jsem poznal pár regulčíků, kteří mě směrovali. Richarda Charváta, který mě vzal do říše industriálního improvisingu (skupina 1. regionální a Interpretace), Kubu Zitka a Ádu Tvrdého, se kterými jsme měli art-rockgruppe THE PHE. Všichni pořádní študácí z Líbrce měli brigádu v knihkupectví U Fryče, tak jsem to podstoupil jako další kruh zasvěcení taky. Stánek v podloubí stál a tam jsem prodával a pořád četl dál a dál.