Tvar_7_2018:Sestava 2.qxd
Rozhovor s Jáchymem Topolem

Tohle taky zvládnem

Ptají se Vojtěch Němec a Milan Ohnisko

Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 7/2018

Jáchyme, zaujala nás nečekaně podrážděná reakce Václava Klause, Jiřího Weigla a Ladislava Jakla na rozhovor, který jsi poskytl Salonu Práva a točil se kolem tvého nového románu Citlivý člověk.

Je to neobvyklé, že se exprezident desetimiliónové země obořuje na spisovatele, že ano? Kdybych ty Klausovy urážky slyšel z úst stranického funkcionáře v 70. nebo 80. letech, tak si řeknu: „Á, tak toho spisovatele zavřou.“ Proč na mě tak vybafli? Myslím, že Klaus a ti jeho nadutí úředníci jsou podráždění tím, že román Citlivý člověk ani můj rozhovor nepotvrzují představu, jakou mají sami o sobě a o tom, co s Českou republikou udělali. Vadí jim, že se stydím za Zemana. Tvrdím, že stydět se za to, že máme znovu prezidenta Zemana a celou tu strašlivou bandu obskurních lidí okolo něj, ať už to je Ovčáček, nebo Okamura, je normální, ale neměl by u toho člověk zůstat. Naštěstí se znovu a znovu konají demonstrace a protesty a jsou u toho mladí lidé, zatímco geronti, kteří Zemana milují, se vyčerpali vhozením volebního lístku a teď si přeposílají různé poplašné zprávy navzájem a na víc nemají. A to, že Zemana po tom, co tady už předváděl, znovu zvolilo tolik lidí, v podstatě vypovídá o tom, že ti lidé jsou fakt hloupí. Zvlášť tedy moji četní příbuzní z Posázaví! Nevěřím, že je tisíc pravd, pravda je jen jedna. Náš prezident a ta banda okolo něj, ke kterým Klaus patří, nás skutečně táhne na Východ, podlézá Rusům a Číňanům a to není věc názoru, to je prostě pravda. A kdo to nevidí, tak je hlupák. A že se tady budují nějaké příkopy? Jsem děsně rád, že ten mohutný příkop je vybudovaný, protože já na straně komunistů a fašistů stát nechci. No pasaran!

To nás právě trochu děsí – když se vyjádřil Zeman ke „kavárně“ hned poté, co vyhrál volby, bylo tam jasně vidět, jak je s Klausem jedna ruka, a pohrozil české protizemanovské scéně… Dokonce slovy „shut up“.

Ano, je strašné, že se místo budování hrdé a demokratické České republiky, úspěšné a bohaté a s výborným mezinárodním ohlasem, na což všechno hravě máme, se musíme stále zabývat těmito geronty zaprodanými Rusku.

Velké množství lidí si bohužel v Čechách stále myslí, že můžeme být mostem mezi Východem a Západem, ale to nemůžeme. Ten „most Východ-Západ“ slouží k přesunu ruských vojsk. Jako kluk jsem zažil, když přijelo těch 6 300 tanků. Je šokující, že se Češi více nestarají o to, co se děje na Ukrajině, že za sebe nechají mluvit Zemana o Krymu. Vždyť nad tím jeho slouhovstvím se ušklíbají sami Rusové, to je z komentářů o Zemanových podlézavých výrocích cítit. A Putin je, jak známo, tvrďák, krotitel zvěře a džudista, ze své podstaty alkoholiky nesnáší a opovrhuje jimi. Po Zemanově době tu brzo zbyde smrad a ostuda a zase: ptejme se každý sám sebe, co proti téhle dnešní ostudné grotesce děláme.

I v tvém románu – a v rozhovorech to potvrzuješ – politika s poetikou dost úzce souvisí…

Jistě, tvoje poetika, tvoje svobodné konání a myšlení musí narážet na politiku, pokud ta politika chce kárat a zotročovat. Platilo to extrémně za socialismu, až tak, že za svoji poezii nebo hudbu ses mohl octnout ve vězení, to se snad učí ve škole, o tom se nemusíme bavit. A platí to, i když je ta politika prolhaná, jako ta Zemanova, když žiješ v podrazácký zemi, což se znova ukazuje třeba v nemožnosti čínských křesťanů zůstat tu a získat hladce politický azyl. Ale já bych se na jakoukoli politiku nejradši vykašlal! Nejradši bych si, jako Robinson Jeffers, vybudoval na odlehlým mořským pobřeží nějakej dům a tam psal a chodit po pláži a přemejšlel o věčnosti. Tady ale bohužel sotva člověk vystrčí rypák…

Takže tě unavuje psát pořád „aktuálně“?

Naprosto mě to unavuje a naprosto mě to štve a je to ze zoufalství. Nedávno jsem byl někde v Holandsku a tam jsem se bavil s autorama a pocítil jsem hroznou závist, že dejme tomu Holanďan může napsat milostnej příběh z roku ’52, ’72, ’82 a ta politika tam bejt nemusí. Ale když budeš psát milostnej příběh z český vesnice, tak tam prostě musí bejt…

Proč?

Chviličku.
Načítá se.
  • Jáchym Topol

    (1962, Praha), básník, prozaik a žurnalista. Do roku 1986 pracoval jako skladník, topič, nosič uhlí. V raných osmdesátých letech vydával (s Viktorem Karlíkem, Filipem Topolem, Vítem Kremličkou aj.) samizdatový časopis ...
    Profil
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), kritik, prozaik humorista, příležitostně napíše cosi jako esej, něco jako báseň, občas zrediguje knihu. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris 2005), novely Uroboros (vl. nákl. 2008) a románu ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Michalem Maršálekem

    Slovo za ticho!

    Ptá se Milan Ohnisko

    Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2018
  • Tvárnice
    Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

    Poezii preferovat nehodlám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2018
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Temná fraška

    Reflektuje Božena Správcová

    Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Topolovy vize na dosah ruky

    Reflektuje Jan Gabriel

    Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017