Tvar_7_2018:Sestava 2.qxd
Rozhovor s Jáchymem Topolem

Tohle taky zvládnem

Ptají se Vojtěch Němec a Milan Ohnisko

Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 7/2018

Jáchyme, zaujala nás nečekaně podrážděná reakce Václava Klause, Jiřího Weigla a Ladislava Jakla na rozhovor, který jsi poskytl Salonu Práva a točil se kolem tvého nového románu Citlivý člověk.

Je to neobvyklé, že se exprezident desetimiliónové země obořuje na spisovatele, že ano? Kdybych ty Klausovy urážky slyšel z úst stranického funkcionáře v 70. nebo 80. letech, tak si řeknu: „Á, tak toho spisovatele zavřou.“ Proč na mě tak vybafli? Myslím, že Klaus a ti jeho nadutí úředníci jsou podráždění tím, že román Citlivý člověk ani můj rozhovor nepotvrzují představu, jakou mají sami o sobě a o tom, co s Českou republikou udělali. Vadí jim, že se stydím za Zemana. Tvrdím, že stydět se za to, že máme znovu prezidenta Zemana a celou tu strašlivou bandu obskurních lidí okolo něj, ať už to je Ovčáček, nebo Okamura, je normální, ale neměl by u toho člověk zůstat. Naštěstí se znovu a znovu konají demonstrace a protesty a jsou u toho mladí lidé, zatímco geronti, kteří Zemana milují, se vyčerpali vhozením volebního lístku a teď si přeposílají různé poplašné zprávy navzájem a na víc nemají. A to, že Zemana po tom, co tady už předváděl, znovu zvolilo tolik lidí, v podstatě vypovídá o tom, že ti lidé jsou fakt hloupí. Zvlášť tedy moji četní příbuzní z Posázaví! Nevěřím, že je tisíc pravd, pravda je jen jedna. Náš prezident a ta banda okolo něj, ke kterým Klaus patří, nás skutečně táhne na Východ, podlézá Rusům a Číňanům a to není věc názoru, to je prostě pravda. A kdo to nevidí, tak je hlupák. A že se tady budují nějaké příkopy? Jsem děsně rád, že ten mohutný příkop je vybudovaný, protože já na straně komunistů a fašistů stát nechci. No pasaran!

To nás právě trochu děsí – když se vyjádřil Zeman ke „kavárně“ hned poté, co vyhrál volby, bylo tam jasně vidět, jak je s Klausem jedna ruka, a pohrozil české protizemanovské scéně… Dokonce slovy „shut up“.

Ano, je strašné, že se místo budování hrdé a demokratické České republiky, úspěšné a bohaté a s výborným mezinárodním ohlasem, na což všechno hravě máme, se musíme stále zabývat těmito geronty zaprodanými Rusku.

Velké množství lidí si bohužel v Čechách stále myslí, že můžeme být mostem mezi Východem a Západem, ale to nemůžeme. Ten „most Východ-Západ“ slouží k přesunu ruských vojsk. Jako kluk jsem zažil, když přijelo těch 6 300 tanků. Je šokující, že se Češi více nestarají o to, co se děje na Ukrajině, že za sebe nechají mluvit Zemana o Krymu. Vždyť nad tím jeho slouhovstvím se ušklíbají sami Rusové, to je z komentářů o Zemanových podlézavých výrocích cítit. A Putin je, jak známo, tvrďák, krotitel zvěře a džudista, ze své podstaty alkoholiky nesnáší a opovrhuje jimi. Po Zemanově době tu brzo zbyde smrad a ostuda a zase: ptejme se každý sám sebe, co proti téhle dnešní ostudné grotesce děláme.

I v tvém románu – a v rozhovorech to potvrzuješ – politika s poetikou dost úzce souvisí…

Jistě, tvoje poetika, tvoje svobodné konání a myšlení musí narážet na politiku, pokud ta politika chce kárat a zotročovat. Platilo to extrémně za socialismu, až tak, že za svoji poezii nebo hudbu ses mohl octnout ve vězení, to se snad učí ve škole, o tom se nemusíme bavit. A platí to, i když je ta politika prolhaná, jako ta Zemanova, když žiješ v podrazácký zemi, což se znova ukazuje třeba v nemožnosti čínských křesťanů zůstat tu a získat hladce politický azyl. Ale já bych se na jakoukoli politiku nejradši vykašlal! Nejradši bych si, jako Robinson Jeffers, vybudoval na odlehlým mořským pobřeží nějakej dům a tam psal a chodit po pláži a přemejšlel o věčnosti. Tady ale bohužel sotva člověk vystrčí rypák…

Takže tě unavuje psát pořád „aktuálně“?

Naprosto mě to unavuje a naprosto mě to štve a je to ze zoufalství. Nedávno jsem byl někde v Holandsku a tam jsem se bavil s autorama a pocítil jsem hroznou závist, že dejme tomu Holanďan může napsat milostnej příběh z roku ’52, ’72, ’82 a ta politika tam bejt nemusí. Ale když budeš psát milostnej příběh z český vesnice, tak tam prostě musí bejt…

Proč?

Chviličku.
Načítá se.
  • Jáchym Topol

    (1962, Praha), básník, prozaik a žurnalista. Do roku 1986 pracoval jako skladník, topič, nosič uhlí. V raných osmdesátých letech vydával (s Viktorem Karlíkem, Filipem Topolem, Vítem Kremličkou aj.) samizdatový časopis ...
    Profil
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), kritik, prozaik humorista, příležitostně napíše cosi jako esej, něco jako báseň, občas zrediguje knihu. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris 2005), novely Uroboros (vl. nákl. 2008), románu Opus ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Michalem Maršálekem

    Slovo za ticho!

    Ptá se Milan Ohnisko

    Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2018
  • Tvárnice
    Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

    Poezii preferovat nehodlám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2018
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Temná fraška

    Reflektuje Božena Správcová

    Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Topolovy vize na dosah ruky

    Reflektuje Jan Gabriel

    Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017