Rozhovor s Michalem Maršálekem

Slovo za ticho!

Ptá se Milan Ohnisko

Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 5/2018

Michale, prvotinu Z člověka oči jsi vydal v osmapadesáti. To není zrovna typický věk básnického debutanta… Jak se to přihodilo?
Milane, nemám jednoduchou odpověď. Od dětství jsem si uvědomoval, že knížky v knihovně a obrazy na zdech jsou z nějakého důvodu doma důležité. Babička a táta mi hodně četli, napřed pohádky, pak příběhy, mezitím poezii. Brzy jsem od sebe odlišoval Hálka, Sládka, Čecha a hlavně Nerudu, Erbena nebo Máchu. Hodně jsem prý kreslil, chtěl jsem být malířem, jako pradědeček. Když na čtení pohádek a příběhů neměli dospělí čas, začal jsem si je vymýšlet a vyprávět sám sobě. Ale na tyhle první literární pokusy ses jistě neptal.

Naopak, jsem rád, že to bereš z gruntu.
To jsem ještě neuměl číst a psát.
Pak přišla léta čtení klukovských knížek a před patnáctým rokem jsem už několik let chodil na hvězdárnu a četl jenom odborné časopisy o astronomii a astronautice a vezl se s kamarádem, který si dopisoval s astronauty v Houstonu. Střední škola mi přidala do života několik výborných kamarádů a zájmy jsem se vrátil do předškolního věku. Nikdy už jsem během tří let nepřečetl tolik beletrie a poezie, knížek o výtvarném a slovesném umění… Po medicíně už mi tyhle zájmy zůstaly.


To už jsi zkoušel něco psát?

Moje psaní se skládalo z několika klukovských povídek záporné hodnoty, později z pár nevalných povídek v duchu černého humoru a ze souboru krátkých textů v duchu Bajek a podpovídek Karla Čapka. A několika básniček ve stylu Morgensterna. Dokonce jsme ze svých textů se dvěma kamarády sestavili divadelní představení na prknech nynějšího Nerudova gymnázia, na jehož scéně začínali později někteří známí herci. To už byl vážněji míněný literární pokus nízké kvality. Až do maturity jsme pak s kamarádem kreslili nezávisle na sobě vtipy. Kreslit jsme neuměli, vtipy nebyly špatné.

A první básně?
Od 70. do 90. let jsem napsal tak jednu báseň za dva tři roky, vlastně nic. Stále jsem měl dojem, že poezie 20. století má dávno vypadat jinak. Tam někde jsem měl zvláštní zážitek. Mnoho let předtím mi na mejdanu kdosi v opilosti spočítal datum, kdy mne potká něco důležitého. Nezáleží na tom co, stejně se stalo něco jiného. Nemám rád předpovědi a myslím si, že na budoucnost je vždycky moc brzo. Datum jsem si ale pamatoval. Když po letech nastal zmíněný den, čekal jsem, co se stane. Nebylo to nic podle předpovědi. Před polednem jsem si ale najednou sedl a bez jediného škrtu jsem napsal text o deseti verších, první, který jsem považoval za skutečnou báseň.

Od té doby jsem občas něco psal. Tak vznikla v dalším desetiletí první knížka básní, kterou jsem nikdy nevydal. V roce 2007 vyšla jako debut má druhá sbírka.

Nevydanou sbírku jsi nevydal proč?
Jako celek neodpovídala mým představám o tištěné knize. Texty z ní znali jeden dva známí, kteří mě brali jako autora knížky. To myslím stačilo. V životě už jsem se tím posunul jinam.

Až na jednu výjimku vydáváš každý rok novou knihu básní, loňský Červený otazník je desátý v té řadě. Je to spontánní tempo, nebo je za tím nějaká strategie, rozmysl, záměr?
Ve chvíli, kdy jsem vydal první sbírku, jsem se automaticky změnil na tři osoby. Na toho, kdo se věnuje klinice a medicínskému výzkumu a živí se tím, na toho, kdo v roce 2007 vydal první básnickou sbírku, chce v tom pokračovat a má už v zásuvce připravených několik hotových sbírek, a na toho, kdo píše ode dne ke dni nové texty a neví, jaký bude výsledek. Věděl jsem, jak to dopadne, několik let dopředu. Byl jsem stále napřed a stále jsem se doháněl. Mentálně ale už jsem byl dávno jinde – u toho, co jsem právě psal. Když mi vyšla první knížka, myslel jsem už způsobem páté sbírky Práce s mraky. Proto jsem mohl udržovat roční intervaly ve vydávání dalších svazků.

Chviličku.
Načítá se.
  • Michal Maršálek

    (1949), básník, esejista, lékař a vysokoškolský učitel. Publikuje odborné texty z oblasti psychiatrie. Zabývá se vztahem medicíny a umění. Zveřejnil vlastní hypotézu, vysvětlující groteskní tvorbu rakouského barokního sochaře F. X. ...
    Profil
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil

Souvisí

  • Tvárnice
    Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

    Poezii preferovat nehodlám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2018
  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Milan OhniskoSvětlo v ráně

    Námluvy nad propastí

    Reflektuje Jitka N. Srbová

    Pokud se vám zamlouval Milan Ohnisko coby mistr zkratky a hořkého aforismu, zvykněte si, že dávkování se v nové sbírce změnilo.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 6/2017