Epika nechť bije lyriku
Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.
Když si přečtu pár tvých básní, mám pocit, že bereš psaní poezie jako prokletí. Namátkou cituji:
konečně začít nenávidět poezii
jak tak pořád páchá atentáty
na nevinných básnících.
Není každý svým způsobem proklatec?
Ano, ano, ale to se vztahuje k tomu poslednímu básnickému dílu, k Silážním jámám. A já to považuji za závěr poezie.
Závěr? Jak to myslíš?
Protože nevím, jestli někdy budu mít dost inspirace na to, abych napsal nějakou „akademickou“ sbírku, která se pak líbí komisím a mně… řekněme něco, co je nejvíc všeobecné, nejlíp napsané, esoterické – protože dnes je všechno esoterické, tedy ve smyslu vnitřní, v nějakém vnitřním okruhu, komunitě a tak –, a Silážní jámy míří někam úplně jinam, někam k bezohledné epice, navíc to není poezie. Každý básník chce nebo si představuje – přitom vůbec nevím, čím se zabývá a jak to cítí současná nejmladší generace –, ale chtěl by oslovit každého, jenže to už je dávno pryč. Ale ještě k tomu prokletí: každý autor – a je to stejné jako s nějakou prací, řemeslem v jakémkoliv oboru –, když se mu něco daří, když třeba rád chodí do práce (což si nedovedu představit), tak to musí být úžasné. Znám kamarády ze základky, zámečníky a tak, a oni rádi chodí do práce, protože to umějí a baví je to, což je šílené, ale funguje to. Tak to jim závidím. Ale já jako autor poezie, když mě nic nenapadá, tak to je prokletí, nedělám nic a stydím se za to. A to přestože docházím třeba do práce, ale když přijde inspirace, když to „začne sypat“ a začíná to chodit, tak to je samozřejmě štěstí. Strašně kratinké štěstí, možná kratší než radost ze sexuálního orgasmu.
Takže když ti to skáče a jede a sype, to není nic proklatého.
Ne, v tomhle ne, ale vzhledem k tomu, že to je kariéra úplně k ničemu, že za to nejsou peníze, že za to není živobytí, tak to může opravdu člověka zničit, protože se tomu začneš věnovat a vykašleš se na všechno ostatní a pak nemůžeš jinak a tohle prostě jedeš a vlastně končíš.
A co ti „akademičtí“ básníci, nejsou prokletí svým řemeslem a tím, co se od nich očekává?
To je ta „prokletost“ v tom verlainovském smyslu, ono poète maudit, ale Verlaine to chápe úplně jinak. Prokletý básník je neschopen občanského života, takže v tomhle smyslu ne.
Má být básník šťastný? Jak si štěstí představuješ?
Ano, jasně! Štěstí není trvalý stav, určitě jsem někde o tom mluvil nebo psal, a je to v jazyce: „okamžik štěstí“. Prostě se neříká „léta štěstí“, jen ten okamžik. Tak to je.
Ale to je přeci jen spojení slov, to se dá – třeba básní – překonat…
Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.
Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)
Zajímá mě literatura, která se vyrovnává se zlem, a tedy s lidskou vinou. Zajímá mě téma pokušení a pokání, kladu si otázku, zda je možné něco jako zpověď v literatuře.
Předně nutno podotknout, že Světu knihy patří ohromný dík, jmenovitě jeho dramaturgovi Guillaumu Bassetovi. Ten před rokem inicioval pozvání devadesátiletého kmeta Alejandra Jodorowského, který z Chile do Čech v rámci festivalu zavítal až letos – nejen díky tomu má program světový záběr i věhlas; ještě když přičteme peruánského romanopisce a nobelistu Maria Vargase Llosu nebo francouzského konzervativního myslitele Alaina Finkielkrauta.
Jeden z důvodů, proč jsem opustil studium historie a začal se zabývat literaturou, bylo právě to, že člověk nemůže z historiografie úplně vnímat, jak to ve společnosti vlastně funguje.