Když si přečtu pár tvých básní, mám pocit, že bereš psaní poezie jako prokletí. Namátkou cituji:

konečně začít nenávidět poezii
jak tak pořád páchá atentáty
na nevinných básnících.

Není každý svým způsobem proklatec?

Ano, ano, ale to se vztahuje k tomu poslednímu básnickému dílu, k Silážním jámám. A já to považuji za závěr poezie.

Závěr? Jak to myslíš?

Protože nevím, jestli někdy budu mít dost inspirace na to, abych napsal nějakou „akademickou“ sbírku, která se pak líbí komisím a mně… řekněme něco, co je nejvíc všeobecné, nejlíp napsané, esoterické – protože dnes je všechno esoterické, tedy ve smyslu vnitřní, v nějakém vnitřním okruhu, komunitě a tak –, a Silážní jámy míří někam úplně jinam, někam k bezohledné epice, navíc to není poezie. Každý básník chce nebo si představuje – přitom vůbec nevím, čím se zabývá a jak to cítí současná nejmladší generace –, ale chtěl by oslovit každého, jenže to už je dávno pryč. Ale ještě k tomu prokletí: každý autor – a je to stejné jako s nějakou prací, řemeslem v jakémkoliv oboru –, když se mu něco daří, když třeba rád chodí do práce (což si nedovedu představit), tak to musí být úžasné. Znám kamarády ze základky, zámečníky a tak, a oni rádi chodí do práce, protože to umějí a baví je to, což je šílené, ale funguje to. Tak to jim závidím. Ale já jako autor poezie, když mě nic nenapadá, tak to je prokletí, nedělám nic a stydím se za to. A to přestože docházím třeba do práce, ale když přijde inspirace, když to „začne sypat“ a začíná to chodit, tak to je samozřejmě štěstí. Strašně kratinké štěstí, možná kratší než radost ze sexuálního orgasmu.

Takže když ti to skáče a jede a sype, to není nic proklatého.

Ne, v tomhle ne, ale vzhledem k tomu, že to je kariéra úplně k ničemu, že za to nejsou peníze, že za to není živobytí, tak to může opravdu člověka zničit, protože se tomu začneš věnovat a vykašleš se na všechno ostatní a pak nemůžeš jinak a tohle prostě jedeš a vlastně končíš.

A co ti „akademičtí“ básníci, nejsou prokletí svým řemeslem a tím, co se od nich očekává?

To je ta „prokletost“ v tom verlainovském smyslu, ono poète maudit, ale Verlaine to chápe úplně jinak. Prokletý básník je neschopen občanského života, takže v tomhle smyslu ne.

Má být básník šťastný? Jak si štěstí představuješ?

Ano, jasně! Štěstí není trvalý stav, určitě jsem někde o tom mluvil nebo psal, a je to v jazyce: „okamžik štěstí“. Prostě se neříká „léta štěstí“, jen ten okamžik. Tak to je.

Ale to je přeci jen spojení slov, to se dá – třeba básní – překonat…