(z korespondence Emila Juliše s Václavem Vokolkem)

Most 16. 10. 1985

Milý Václave,

včera jsem nastoupil zase svou topnou sezónu, hned tam něco blblo, ale nakonec normál. To toho ještě bude blbnout! Možná že to nakonec vyletí do povětří i se mnou. Bude to sice smrt anonymní, ale co nakonec se mnou. Můžeš se dřít léta na pár básničkách, hledat nové cesty, žrát se touhou po vyjádření a přitom se nezmoct ani na nějaké blekotání, protože v jakémkoli způsobu seberealizace brání nenápadný, přesto rozvracivě působící trest: nemožnost publikace, navíc se k tomu přidá určitá nemoc, Dostojevskij by ji nazval chorobou šílenství. Nakonec to vedlo k tomu, že už od února jsem nenapsal ani básničku. Kromě dopisů nepíšu nic. Podařilo se mi jedině dát dohromady básnickou knihu z básní z roku 1984, nazval jsem ji Dávno po potopě. Není to nic moc, ale ani o tom nedovedu rozhodnout. Provedl jsem tam některé úpravy, ale nechci mnoho pulírovat, ať je to třeba blbý, ale napsal jsem to, pro mě je to bez diskuse, jiní to mohou zamítnout. Bůhví co na mě působí nejhůř. Těch činitelů je zřejmě víc, některé spočívají ve vnějších, některé ve vnitřních pohnutkách. Vnitřně snad nejhůř působí dilema, svár mezi víceméně realistickou poetikou a mezi imaginativní poezií, která vyvěrá z nitra. Poslední dobou se přikláním k oné imaginativní poezii, práci s jazykem, využití náhody atp. Myslím si, že už mně dnešní svět neposkytuje ty popudy, ze kterých by mohla vyrůst fantastická báseň. Realita už se neproměňuje v zázrak. Mám známého spisovatele, který je můj antipod. Vychází absolutně ze svého subjektu, ale jeho metoda je, dá se říct, realistická až naturalistická. Přestože bydlí na polosamotě, zdá se, že ho obklopuje množství lidí, věcí, zvířat, událostí, zážitků, dojmů z četby, hudby, obrazů. Píše o tom obecnou češtinou až žargonem. Teď měli nějaké potíže rodinného rázu, psal mi velice smutně, já mu odpověděl, jeho reakce byla: mám dravou chuť psát… je to všechno děsně složitý, stěží se v tom mohu orientovat jinak než napsáním, jež bude samozřejmě nedokonalé, ale přece jen korálový ostrůvek na hladině nekonečně rozlehlé…

Jak mi chybí zápal tohoto člověka, který pohrdá každým pro něho „nesrozumitelným“ psaním, Hölderlinem, surrealisty atd., protože, jak řekl, hledal v nich básníky a našel šíbry se slovy. Je zdravě neobjektivní. Já mohu číst jeho nebo H. Millera, on však imaginativní básníky, fantasty, metafyzicky zaměřené básníky, básníky magické skutečnosti i slova číst nemůže. Mně rve tohle dilema srdce, dlouho jsem se snažil nějak to smířit, nyní jsem se pevně rozhodl: psaní vycházející z nitra, imaginativní atd. Jenže zase vlastně nemohu, snažím se namluvit si, že dočasně, že se jedná o krizi, nemohu nic…

… Teď dost čtu, poslouchám hudbu, svezl jsem se i do Prahy, kde jsem shlédl 9 obrazů z New Yorku, III. díl české malby v hradní jízdárně, neapolské vrcholné malířství v Belvederu, ve Šternberku jsem viděl i jiné věci, mezi nimi např. malého, ale překrásného K. D. Friedricha, nebo jako zajímavost, ale i virtuózní techniku Adalberta Stiftera (on také maloval). Předevčírem jsem slyšel koncert na akordeon, hrál Pavel Drešer, a byla to po letech opravdu současná a výborná muzika. Ten chlapec (je mu 22 let) ovládá nástroj, a dnes už podivuhodný nástroj, fantasticky, však je také absolutní světovou špičkou a postrachem všech světových akordeonistů. Nástroj už není odkázán na transkripce starých mistrů, ale píše pro něj řada světových skladatelů opravdu jedinečnou muziku. Byla to pro mě událost, asi dva hospodští harmonikáři opustili sál – ten jim dal – a baby zívaly. Ne všechny. Druhý den mi kdosi říkal, no prý nic moc, samá moderna. Je to tristní, jako by současní autoři, čeští, moravští, západoněmečtí, američtí, italští a jiní, neexistovali.

Teď čtu Dostojevského, poněvadž jsi říkal před časem, že ses do něj také pustil, do Běsů, já jsem poznovu začal se Zločinem a trestem. Kupodivu zde mluví o Turgeněvovi dobře. A právě na pozadí Turgeněva a jiných autorů, i Leskova, je zřejmé, že jde o autora, který dovede člověkem hluboce otřást, dovede ho doslova vléct po svém antitetickém světě, dovede postřehovat ty nejskrytější lidské vlastnosti, popudy, miluje krutost ne pro ni samu, ale pro možnost ukázat na ni prstem, stejně tak bídu, zoufalství, sebeponižování, hlupství, vražednou nenávist pocházející z opovržení, bídáctví, a oběť, lásku, mírnost, hrdost, ideálnost, svár všemožných protichůdných intencí: sám řekl asi to, že krása je podivná věc, je to svár Boha s Ďáblem v lidské duši (nebo srdci, teď nevím, ale to je jedno, podle něho takto krása vzniká). Myslím, že ještě dnes toto pojetí krásy a její realizace je pro mě (a člověka vůbec) něčím, co v lidské psýše přetrvává odnepaměti. Je to asi největší psycholog, jakého jsem dosud poznal.

Přemilý Václave, měj se dobře, moc dobře, často na Tebe myslím, a pozdravuj Danu a děvčata.

Tvůj Emil

V Mostě 6. 1. 86

Milý Václave,

děkuju ještě jednou za přijetí celého houfu jízdních a děkuju za dárky. Všechno se mi to líbí, obraz, kniha, péefka, deska, snad proto, že mi tahle kvantita objevila jaksi novou kvalitu. Abych se ti upřímně přiznal, já o Tobě neměl správnou představu. Vždycky jsem Tebe a Tvůj kumšt i záliby viděl v nějakém špatném osvětlení – tedy ne jako špatného, probůh! – a asi jsem neviděl dost jasně (ostatně stejně tak jsem se díval na Vasarelyho i jiné): měl jsem ten dojem, že u Tebe a. j. ani nejde o umění, že je to exploatace geometrie, deskriptivy atp. a několika jejich stránek, schopných deformace, různých klamů a „falešných“ interpretací (viz Mirvald a ostatní), případně míšení nebo syntézy umění geometrického s jinými druhy umění (např. gestuálností, organickou malbou – Šíma a jeho krystaly v přírodě, využitím řízené náhody a. j.). Říkal jsem si, že si každý z nich, a mezi nimi i Ty, vyvodil z geometrie prostě nějaký „fígl“. Že tedy co v tom umění mohu hledat – a to je věc známá už od Platóna – než působení čistě estetické. A pojednou – nebudu mluvit o ostatních
a ostatním – do Tvých obrazů vniká (i když decentně a se zachováním určitého odstupu – barvy, technika) svět a jeho tvary. Ne tedy jen geometrické tvary, útvary i jejich variabilní působení, ale i tvary odvozené ze světa, z přírody. Jsou tu tvary připomínající květy, listy, oblaka, jakási písma (fantaskní), zčernalá a sršící slunce. Vzniká tu svár dvou světů, který navozuje představu nevyslovitelnosti, neuchopitelnosti, mnohovýznamnosti, nejednotnosti světa a člověka, který Ty však vidíš jako jednotu, stejnost. Otázka je, jestli to není tanec na špičce jehly nebo chůze po ostří nože. Snad je to neurčitelnost dění, ale samo dění se sice děje, ale současně neděje, je to snímek okamžiku, kdy nelze říct buď ano, nebo ne. Možná že je to geniální řešení v tom smyslu, že nelze rozhodovat, váhy jsou strnulé a nepohyblivé, kdybych to však chtěl vidět existenciálně, musel bych volit – aspoň pro sebe – abych mohl být. Buď jsem požírán, nebo se z té držky vymaňuju jako projektil. Tady však nemohu říct jedno nebo druhé, mohu říct jen, že je to obojí možnost. Otázka je, zda chci volit, nebo zda jsem přesvědčen, že svět mi volbu neposkytuje, že jsem hříčkou možností, že neustále trvám v možnosti.

Takové Španěly, které jsem viděl v Praze, charakterizuje absolutní volba a rozhodnutí. Tvá malba by jim asi připadala jako ovlivněná Dálným východem, hlavně taoismem. Myslím, že bys to klidně přijal. Říkám ale „ovlivněná“, nikoli natolik, aby nevycházela z moderních tradic našich nebo západních. Vždyť i Malich, i Sýkora a jiní k tomuto východnímu myšlení aspoň proklamativně inklinují. Už dlouho přemýšlím, jestli správně, oprávněně. Nech mě zatím přemýšlet. Vzpomínám např. na Tapiésovo Y – jestlipak Západ a Východ nemá určité styčné body, ať už se týkají materiálu, tvaru, myšlenky, vidění, aniž by bylo třeba nějakého výslovného vlivu; třeba mají něco společného, příbuzného a obdobného někde v nějakém genu, mozkové buňce, v hlubině podvědomí.

Tvá knížka, nebo kniha, básní je vynikající. Nebudu o ní zatím mluvit, zaslouží si lepší osud. I v ní tkví stejné myšlení a vidění jako v malbě. Není lehké definovat to, co je skryto ve tvarech, barvách, celé struktuře, a není to lehké ani u slov, mezi slovy a za slovy, v jejich organizaci. Ale všude jsi tam cítit Ty, se svými myšlenkami, koníčky, četbou, hudbou. Oboje není jen nějaký klam, je tam využitý klam, klam funkční, který určuje Tvá hluboce skrytá myšlenka lidskosti, cesty člověka, smyslu světa i jeho průseru. Jestliže umění je krásná lež, jak jsem někde četl, pak by to byla už dávno jeho smrt. Pro Tebe je umění vším vyšším, vyšším životem. Jak bys pak mohl lhát?! Vím, že stále hledáš (i když už jsi mnohé našel). Vždyť máš jistě stále na paměti, že umění není ani smrt, ani život, ale duchovní zření, oduševnělý život, a ten hledáš v sobě. Jsi sám sobě přírodou a vesmírem a víš – tak jako existencialisté – že má svůj líc a rub. Navíc víš, že má svá tajemství a že jsme odsouzeni hledat naději v jeho rubu.

Je toho ještě moc, co bych Ti rád řekl, ale, milý hochu, musím jít „topit“, sloužit lidu, ovšem ne tak, jako Camusův Caligula. Ježíši, ti lidé na Západě si myslí, že žijou ve svobodě, a jestliže ne, mohou se realizovat stejně – krvavě.

Mockrát Tě pozdravuju, taky Danu – i jí děkuju za přijetí a pohoštění i společnost – a děvčata.

Tvůj Emil

Most 17. 2. 86

Milý Václave,

soudě podle Tvého dopisu, padla na Tebe těžká chandra. Píšeš „zima bezbarevnost smutek krákorání vran… kraluje Mizérie – spravedlivě a krutě“. Myslím si, že Mizérie nemůže kralovat jinak než mizerně, někdo to pak může považovat za kruté. Ale Ty jsi přece člověk, který netrpí iluzemi o životě a o světě, nebo by jimi neměl trpět. Máš rodinu, přátele, svou práci a své zájmy… chandra však na člověka padne odněkud z kosmu nebo vystoupí odkudsi z vlastního nitra – a pak jen ležíš a naléváš se hudbou až k sebezapomenutí; ale přitom píšeš o tom, že jsi také byl na Hudečkově retrospektivě, že obdivuješ Laforguea, že se chystáš na Nervala, žes prohlédl a pročetl ty a ty monografie… Já vím, to všechno jsou určité náhražky života, nahrazují životní manka, jsou to druhé životy, a jsou přitom pro našince sotva nahraditelné, jedině snad plným životem, do kterého už se nevejdou nebo jen tak tak. William Saroyan řekl: „Mým dílem je psaní, ale mým skutečným dílem je bytí.“

Z takového Seneky bych Ti toho mohl nacitovat, až by Ti šla hlava kolem. Jenže co tady s moudrostí a radami. Někde jsem četl, že každý člověk je „sérií unikátních událostí“. Nevím, myslím si, že to tak docela není. Ty přece o žádných „událostech“, které by vedly k tvému smutnému rozpoložení, nepíšeš. Musí tu být tedy ještě něco jiného, co na Tebe působí, jinak bych Ti ani já, ani nikdo jiný nerozuměl.

Nemysli si, já na tom nejsem o nic lépe. Jenže já to mohu vysvětlit normálním procesem, stárnutím. Tak od nového roku trpím depresí, jako by byl otráven kořen mého života. Jako by se proti mně všechny smutky a všechna zklamání spikla. Už nemohu říct spolu s Opolským: „Ušlechtilé napětí šlach a svalů, nepokojné bití krve, plavné pohyby životních lymf a šťáv, všecko se dělo po zákonu neomylné jistoty a krásy…“ Jsem unavený, vyčerpaný, něco bych pořád chtěl, něco, co nemohu přivolat, psal bych: mám spoustu slov, ale žádnou ideu, žádný hřebík v hlavě. A být proti světu, to by znamenalo být proti jeho uspořádání, což by se mohlo dotknout Demiurga. Ten přece uspořádal svět i mě takovými, jací jsme, tak jaképak remcání… Bestie Demiurg! Cožpak mi musel určovat obstarávací život, špatné zuby a zubaře, výměníkovou stanici, záchvaty melancholie, různé deziluze, pískání v hlavě, parkinsonský třes, nervové šoky, vysoký krevní tlak, studené větry, smog, každé ráno Jobovy zvěsti atd., atd. O tom by se dal napsat trilion stránek. Ale nereptám, nereptám, a když, tak jen někdy a docela málo, maličko. Koukám se na ty havrany ve sněhu – Corvus frugilegus –, kdo ví, jestli na tom nejsou hůř, ale zřejmě ne, myslí v jiných dimenzích. Nedávno říkal v televizi Jiří Grygar, že všechno je jen hvězdný prach, sedmikrásky, topoly, kočky, lidi. Dost mě to rozesmutnělo. Rabiáti, dobrodruzi, zločinci z povolání, kariéristi a lidojedi tímhle smutkem netrpí. Vším, čím jsou, jsou rádi. Myslím, že ani havrani, ti stateční a odolní ptáci, tím netrpí. Krááá, krááá…

Před několika dny začal pěkný mráz a začal padat sníh. Vypravil jsem se do služby, dobře jsem se oblékl, kožešinovou čepici stáhl až na uši, takhle jsem vypadal jak blbeček, zdvihl límec z umělé kožešiny a vydal se na cestu. Vítr honil sníh po dlažbě, ještě ho málo napadalo. Když jsem šel před desátou večer domů, už ho bylo víc, už jsem se jím brouzdal. Ale nebyl to mokrý nebo vlhký sníh, byl drobný, sypký, zkrátka, jak říkají lyžaři, prašan. Taky už ustal vítr, sníh ležel klidně, bílý a čistý, místy byly malé návěje, jinak bylo ticho, jen ten sníh se stále drobounce sypal. Šel jsem zkratkou a na ní se přede mnou táhla jediná, polozasypaná stopa. Sníh jsem botama rozhrnoval jako jemný bílý písek baltické pláže, do srdce mi stoupala jakási slavnostní chvíle, která se změnila v radost. Měl jsem chuť vyválet se v tom sněhu jako pes. Jenže už jsem postarší pes, a pak, co by tomu řekli lidi – kteří tam nebyli. Ale radost mě celého prostoupila. Ani jsem si nevzpomněl na Senekovo „nauč se radovat“, v tu chvíli mě nemusel nikdo poučovat. Ale možná že i to by se člověk naučil. Možná že by se naučil nacházet radost i tam, kde ji dříve netušil. Ještě než jsem začal psát, nacházel jsem radost i z metrákového pytle cukru na zádech. Později jsem psal zážitky z městských lázní nebo závodní kuchyně, a teprve dnes se dozvídám, že to bylo to imanentní, ve kterém zářilo transcendentní, které můžeme v každém dobrém umění aspoň tušit kdesi v dálce za imanentním. (Přímo že pak je obsaženo transcendentní jen v nábožnosti a mýtu.) A nábožnost má jeden filosof za „věrnost vesmíru“. A oba přece určitým minikosmem jsme. Jistěže melancholie, pesimismus atp. jsou v něm také. My však bychom se měli naučit čerpat z vesmíru radost, co nejvíc radosti – ne nějaké blbé „kliky“ – ale něco, co bychom mohli postavit vedle tohoto krutého, ale spravedlivého světa, abych Tě parafrázoval. Nejde o to sedět na hromadě fekálií a smát se. Smát se je sice zdravé, ale být nad věcmi a mít v sobě radost, to je více lidské. Nacházím to v mnoha Tvých obrazech; mají v sobě důstojnou blízkost oné věrnosti vesmíru. Říká se, že tenhle svět je průser. Někdy si myslím, že skutečně je, nebo možná že je víc než kdy dříve, ale toužím po tom, snažím se o to, aby ten průser nebyl ve mně, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím…

A promiň, jestliže jsem ti na Tvůj dopis odpověděl tak nějak suchopárně – možná už jsi dávno ve své kůži a maluješ, píšeš, chodíš na výstavy, věnuješ se přátelům a rodině a dal jsi se na archeologii a kopeš v Šárce na předslovanském sídlišti a nacházíš kostry nebožtíků stojících na hlavě, což byl způsob pohřbívání pravěkých helioatroposinandrů, což je dodnes záhada, poněvadž, poněvadž takhle se pohřbívalo v Číně za dynastie Hai-kš-hai, kterou už nikdo nepamatuje, proto musela být vymyšlena. Pocházejí odtud největší moudra (zlí jazykové tvrdí bláboly). Vždyť ti lidé myslili na něco, co lze jenom tušit (vlastně v mýtu je to přítomno), takže lidské mozkové a smyslové potence se od té doby nezměnily, z čehož jímá závratná hrůza.

Přátelsky tě zdravím, pozdravuji i Danielu a fšecky děvčata.

Emil

(nedatováno)

Milý Václave, hochu rozmilá,

zdá se, jako by nás potkávaly samé roztomilé příhody, takže radovánky života neberou konce. Vidíš, vidíš, kdybys neměl takovou molièrovskou averzi vůči doktorům, tak vyléčit takovou nemoc dovede už snad každá obvodní doktorka, jen to nesvádět na svou statečnost. Já považuji za statečnější jít hned k tomu doktorvi (tenhle překlep s radostí nechávám); to už říkala moje babička, ačkoli spíš věřila na horký thé a potit se, potit se. Když já byl jen trochu nemocný, už byl u mě starý lékař, který mě škrábal fouskama po zádech. Pak jsem se vypotil a druhý den už byl u měl Alibaba, Harún al Rašíd, Malá mořská víla, Krásná Vasilisa nebo Peříčko Finista Jasného sokola. Už jsem žil pohádkami – mýty, bez kterých člověk neexistuje. I pithecanthropus je v člověku, jenže ten o tom ani neví. Kanibalismus dostal jiné formy.

A stejně jsme na tom asi i jinak. Je na světě jistě spousta dobrejch lidí, i doktorů – měl jsem v poslední době poznat mnohé z nich. Co je to ale platné, když jsem se stal mizantropem, mizantropem až do morku kostí, a mrzí mě to. Ale nemůžu za to a ty larvy, ty ksichty, ty bezcharakterové ksichty blbých, lhostejných nebo zaujatých, netolerantních, omezených mozečků, těch maličkých, kteří jsou vždycky nevinní, protože nevědí, co činí, kteří mají mozkovny buď vymyté, nebo nafouknuté stádními myšlenkami, lží, deformací a kteří přitom sami sebe považují za nádobu pravdy, spravedlnosti a záchranu lidské civilizace, ačkoli by nás nejraději sežrali nenávistně a egoisticky i s chlupama. Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej. Ovšem kromě Tebe; Ty jsi z jiného těsta, my si přinejmenším rozumíme, přátelský cit není prázdné slovo. Včera byl u mě (ne, předevčírem) pan Valoch. Třeba je to člověk dobrej, ale slovo přátelský, vyjevující aspoň trochu sympatie, jsem od něho neslyšel. Je to škoda, ale třeba je tak uzavřenej, rozehřál se jen při líčení některých svých trablů. Nevím, co ze mě pochopil, jak se mu jevím, má snaha o otevřenost vyzněla většinou naprázdno. Mou deziluzi a zklamání i roztrpčení mnoha věcmi nepochopil. Asi je šťastnější člověk. Žije svou činností, známostmi, výstavnictvím, haiku. To je podle mě konceptuál. Nevím, zda žije konceptuálem, nebo realizacemi. Moc jsem ho neprokouk. Asi mezi námi nepřeskočila ta jiskra, která lidi spojuje.

Zítra jdu na celý den do práce, uhranuli mě, abych tam asi deset nebo devět kalendářních dnů vypomohl, tak jsem nějak nemohl odříct. Bude to poslední den služby, v neděli mě veze náš Honza spolu s Vilmou a dětmi na chatu na lounské podlesí, budu tam asi tři neděle. Takže, milý Václave, nevím, zda se mi podaří dostat z té chaty v Lesích do Loun a odtud do Prahy; je to komplikované; musil bych jet o den dřív, přijet o den později, to už jsou tři dny. Rád, rád bych se s Tebou setkal a navíc viděl ty výstavy, ale nevím, zda se mi to nějak povede a bude-li to příští týden. Nehledě k tomu, že nemohu jen tak odjet. Bohužel, trpce toho lituju. Myslím, že si máme dost co říct, co se nedá napsat, popsal bych haldu papíru.

28. 6. 86. Vidím, že ten dopis je příliš melancholický, hořký a roztrpčený. A není pravda, že v podstatě jsem mizantrp (zas takový pěkný překlep), v podstatě jsem antimizantrop, vždyť snad lidi se nerodí dobrými nebo zlými; zlé, egoistické a já nevím jaké superbomby napalmové z nich snad dělá až ten strach: tady snad někde začínají ty schizoidní rysy, ta dvojtvářnost, pro kterou se trápím. Ale je toho mnohem víc zlého, proti čemu bych měl bojovat aspoň v sobě, a pak, svět je přece takový, jak ho vidím já, jak ho vidíš Ty, jak ho vidí nějaký výkal společnosti, a člověk šlápne do hovna každou chvíli. Protože ti maličtí mají přece vždycky pravdu. Jsou tu všade růže, krásné stromy, keře, a když v noci otevřu víc okno, poráží mě puch vypouštěných zplodin. Dnes v noci jsem se probudil strašnou ranou, jak se mi zdálo blízko za oknem. Nevím: dělobuch, letadlo… Bylo půl jedné a do rána jsem už nespal. Do zaměstnání jsem vstával ve čtyři.

A přese vše, jak hluboko je ve mně touha po čistotě, po kráse, po přírodě bez ekologických katastrof, po modrém nebi a bílých oblacích, po přátelství, po vzájemném citu a toleranci! Ale nic z toho tady nenacházím, tři poslední věci hledám už jen u Tebe. Stáří a nemoci lze těžko snášet, ale ještě hůř snáším veškeré to mizení dobrých vztahů, lásky, sympatií, vzájemné úcty a dobroty. Nastupuje nevšímavost, lhostejnost; asi příznaky konců. Ani já se nedovedu ubránit antipatii k nemocným příbuzným, kteří také znali vůči mně, když byli ještě zdraví, slůvko ne; seberte si svých pět švestek, listonoška stejně říkala, jak se to sem nehodí… Přitom jsem na nich nic nežádal, to jejich vlastní dcera… Ale i ve mně je skryt kus kanibala, pithecanthropa, záleží na tom, jak se dostanu dál…

Pozdravuju nastokrát, psát můžeš kdykoli, korespondenci si občas vyzvednu. A mnoho zdraví, na shledanou.

Tvůj Emil